Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 448 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Hektor a Dominika
datum / id04.01.2021 / 515455Vytisknout |
autorAkim
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno70x
počet tipů1
v oblíbených0x
Hektor a Dominika

Přestože kalendář signalizuje první týden měsíce dubna, jarní serenáda hřeje tak, až je z toho člověku pojednou sakra horko a musí odložit hodně ze svých svršků, aby se na slunku hnedle neupekl. Inu, jaro se vrhlo do úklidu z gruntu, má toho přece tolik na práci. Příroda už se zcela probudila ze zimního spánku a všechno už je na nohou, zvířata pobíhají a poletují jako splašená a flóra už se také vzájemně předhání v parádění a fintění se. Každá květina chce být ta nejkrásnější a nejpůvabnější, aby nad ní mohl celý Svět žasnout a ze zatajením dechem ji obdivovat. A jak to všechno, všecičko voní životem, láskou a touhou. Každý, kdo má v sobě alespoň malinkatý ždibec citu a něhy se nad tou, všude se rozlévající parádou musí radovat. I Hektor by se radoval, jásal a srdce by se mu tetelilo omámením, jen kdyby neměl do srdce vražený ten milostný trn. Hektor je totiž čerstvě zamilován a zaláskován, jsou tomu sotva 3 týdny, co objevil svou souzněnou duši, svoji vílu, nymfu a najádu, které se ve spanilosti a líbeznosti nevyrovná žádná jiná, ba i ta nejkrásnější královna krásy je proti ní ohyzdná, jak hejno krákavých vran. Hektor už teď ví, že právě jeho Dominika je ten pravý důvod, proč se kdy Hektor odvážil spatřit světlo Světa a být tak součástí životního klokotu a koloběhu, který ho v nedávné době obdařil štěstím v tak nepřeberném množství. Navíc, Dominika Hektorovu lásku opětovala bez skrupulí a v míře tak bláznivé a šílené, že byste sotva kdy v historii lidských lásek hledali zamilovanější pár. Vždyť i Veronská dvojice se nedokázala ani přiblížit k pocitům sounáležitosti a odevzdanosti, které prožívá Hektor s Dominikou. Ale co naplat, Dominice je pouhých 14 let, nic na tom ani nemění fakt, že je na svůj věk více než vyspělá, o touze a chtíči svého mladého tělíčka už leccos ví a také se už naučila zahánět dráždivé cukání v podbřišku za pomocí svých prstů na hbitých rukách. A pannou už také není, o to už se Hektor postaral, jejich láska byla příliš horlivá na to, aby posečkali do navršení dívčiny plnoletosti. To se ale samozřejmě nesmí a nemůže nikdo dovědět, před rodiči je nutno hrát komedii o nevinných dětech, kteří spolu jen tak kamarádí a mají se rádi. Vždyť Hektor je jen o dva roky starší a tak pouze tehdy, jsou-li milenci bezpečně sami, mohou se oddávat tajům milování a rozkoše, hltat vzájemně svá mládím a vzájemnou odevzdaností rozdrážděná těla, která k sobě pasují s takovou přesností, že sám Bůh by takové mistrovské dílo nevymyslel, natož vytvořil. Těch momentů, kdy jím bylo dovoleno takhle spolu souznět nebylo mnoho, přesněji za sebou mají tři dny požehnané darem vzájemného milostného prolnutí. Oba dva to ale vnímají stejně, mají totiž pocit, že jsou spolu odjakživa a to navěky. Představa, že by od sebe mohli být déle jak několik hodin je pro ně nepředstavitelná, ba co víc, mučivě trýznivá a palčivě bolestná. A v tom je právě kámen úrazu. Dominika totiž odjíždí s rodiči na měsíc do USA navštívit milovaného strýčka Patrika, který se do Ameriky před lety přestěhoval. Dominika se na strýčka pochopitelně velmi těšila, počítala týdny a dny do chvíle, kdy se výlet uskuteční, i ve škole už je vše domluveno. Dominičin otec je vlivný muž a nebyl pro něj problém domluvit pro svoji dcerušku na měsíc individuální plán studia. Nyní je ale přece vše úplně jinak. Je tu Hektor, kterému se celá Amerika a strýček Patrik těžko vyrovná. Dominika si těžko umí představit, že svého milovaného a drahého nespatří celý měsíc, její srdce snad musí puknout žalem už jen při té hrozné představě. A Hektorova mysl, ta je plná vzteku při pomyšlení na to, že svou milovanou Dominiku neuvidí celých třicet dnů. 4 týdny bez jejího úsměvu, který ho zaručeně dostává do stavu neukojitelné blaženosti, a to její hebké tělo, které mu bylo darem dáno k potěšení v tak nemilosrdný okamžik, kdy jej musí vzápětí hned opustit. „Proč si mi ji dával, když mi ji teď zase bereš, ty zrůdo bezcitná,“ štká Hektor s tváří namířenou pohrdavě k vládci, jenž sídlí na nebesích, načež poklekne a počne pěstí bušit do země, snad aby ze sebe alespoň s části vybil ten zoufalý vztek, jenž mu vrazil trn do jeho láskou obdařeného a zalitého srdce. „Pojď můj miláčku, utečeme spolu, dnes v noci za úplňku, sotva noc přikryje město a poskytne nám tmavý háv pro tento drzý čin, pak už budeme jen spolu, navždy, do konce našich dnů. Vykašli se na své rodiče, já se o tebe postarám, budeš jen se mnou, kolotoč Světa se bude točit jen pro nás dva,“ líčí Hektor svůj plán dívce, kterou před pár dny připravil o počestnost a zažehl plamen v její nevinné duši. „Ach můj pane, nechtěj prosím po mě, abych takhle ublížila svým rodičům, jsou to skvělí lidé, milují mě tak moc, že by pro mě umřeli, nemohu je takhle zradit, do Ameriky se moc těší, říkala jsem ti přece, že to plánujeme již dlouho,“ vysvětluje Dominika svoji situaci. „Tak jim zkrátka řekneme, jak se věci mají, že se neskonale milujeme a že spolu prostě musíme být, ať vaši jedou sami, ty budeš zatím u nás, jako u kamaráda a budeš normálně chodit do školy a budeme jen spolu. Vaši jsou v pohodě a naši to taky nějak přežijí, až se vrátí od babičky, neboj, to hravě zvládneme,“ spřádá Hektor skvělý a bezchybný plán. „Nechtěj to po mě miláčku, já to našim prostě udělat nemohu, příliš by je to zklamalo, měsíc je sice dlouhá doba, ale oba to přežijeme a pak už budeme jen a jen spolu, nic už nás pak nerozdělí, to ti přísahám,“ oponuje mu Dominika. „Tak si tedy jdi, ale uvědom si, že mi to láme a drtí srdce, já už tedy půjdu, ani loučit se s tebou nebudu, nepřežil bych to a snad bych ti řekl i něco ošklivého, což nechci,“ vyřkne kvapně Hektor a svižně odchází. „Hrozně moc tě miluji, vím, že mi to odpustíš má lásko,“ loučí se Dominika a její pohled na Hektorova záda kalí krůpěje slz. Ten se jen na chvíli otočí a pošle své drahé polibek. Jeho oči ale šeptají slova o zklamání a pak je nucen dokonce přivřít víčka, aby zakryl vzteklé myšlenky, které mu zaplavily mozek. Otočí se a ještě víc přidá do kroku. Dominika se musí opřít o plot jejich domku, aby žal nepodlomil její překrásné nohy. Cítí se být jako opilá, není to však slastné opojení, tento mok je tuze hořký. Drahnou chvíli trvá, než je schopna udělat alespoň pár kroků a donutit své láskou zmučené tělo k jakékoli činnosti. Nakonec však vchází do domu a dokončuje poslední přípravy před zítřejším odletem do USA.

 

Hektor přidává stále víc do kroku, chce být co nejdál od místa, které je symbolem jeho bolestné ztráty. Chůze je mu pojednou málo a tak se dává do běhu, bleskem proběhl dlouhou alejí a nyní běží po městě, aniž by věděl kam, jeho mysl ovládá střídavě obrovské zklamání, z toho, že Dominika nepřistoupila na jeho smělý plán, zklamání střídá svíravý žal a omamující strach z toho, že měsíc neucítí tu sladkou vůni, která symbolizuje Dominičinu nahotu a touhu jejího před pár dny ještě nevinného těla. Teď je ale opět vládcem vztek. Vztek nad zahozenou šancí, jak zapeklitou situaci snadno vyřešit. Hektorovi blikne hlavou i idea o tom, že mu Dominika může lhát, že se naopak do USA těší, třeba se tam s někým seznámí a na něho lehce zapomene. Je to přece jen naivní dívka, do ženy má ještě kus cesty, snadno se pomate a nějaký americký floutek jí snadno zlomí srdce a přemluví ji k obcování. Co když jí bude ipsace slabou a neúčinnou náhražkou. Jeho tělo je v jednom varu a ohni, přesto běží stále rychleji. Najednou mu do očí blikne neonový poutač, který hlásá „Restaurace Satanovi Katakomby.“ Bez toho, aby se vydýchal, bere kvapně za kliku. Je mu pouhých 16 let, ale jeho ústa lemuje pěstovaná bradka a kolem uší se mu plazí pejzy stejné barvy. Snad po něm nebudou chtít občanku, ví, že musí působit sebevědomě a tak si sedá přímo na bar. „Veliký pivo a absint,“ nehodlá troškařit. „Jistě, hned to bude,“ usměje se na něho servírka, asi se jí líbí.

 

Je druhý ráno, respektive dopoledne a Hektor se probouzí ve svém pokoji zcela nahý, vstává a rozhlíží se kolem sebe. Hledá a šmátrá všude po pokoji, protože nemůže najít ani jednu část oděvu, který měl včera na sobě. Všechno je pryč, tričko, mikina, kalhoty, ponožky i spodní prádlo. Jako kdyby už přišel domů nahý. Fajn, teď nemá jen trn v srdci, navíc má mohutný střep v hlavě, který mu zatemňuje mozek a on si není schopen vzpomenout na nic kloudného. Jeho poslední vzpomínkou, jenž mu jeho paměť nabízí, je vstup do Satanovi Katakomby. Musel vypít veliké množství absintu, možná si vzal i nějakou drogu, je ve stavu, kdy nemůže vyloučit vůbec nic. Ještě, že jeho rodiče jsou na návštěvě u Hektorovi babičky a budou tam až do konce týdne. Ještě, že babča bydlí až druhém konci Republiky. On takhle může zazdít školu, nějaká ta omluvenka se potom určitě splaší. Teď musí rychle za Dominikou, omluvit se za své hrubé chování a rozloučit se s ní jak se patří. Letadlo odlétá už odpoledne. Rychlejším krokem se odebere směr periferie města, kde Dominika ze svými rodiči bydlí. Je mu stále dosti zle, přesto, když míjí restauraci, kde včera strávil notný kus večera, rozhodně se vzít za kliku. Ne, že by si chtěl něco dát, pití bylo dost včera, jen ho napadlo se optat servírky, kolik toho včera vlastně vypil a zda nezpůsobil jakousi neplechu. „Kdepak, vypil si jenom dvě pivka a dva absinty,“ tyká mu servírka, pravděpodobně se jí Hektor moc líbí a snaží se být milá. Určitě si myslí, že mu je minimálně 20 let. Kdyby tak věděla, že je to teprve 16ti letý cucák. „Koukala jsem na tebe z okna, vyšel si ven, jen ses podíval na Měsíc a rozeběhl ses směrem k okraji města. Že ty tam máš nějakou kočičku?“ vyzvídá. „Ale, to ne, já si občas takhle večer zaběhám,“ snaží se instinktivně zalaškovat Hektor, v hlavě už mu ale všechny závity jedou naplno, aby si sakra vzpomněl alespoň na něco. Snad se nevrátil k Dominice a neudělal tam nějakou ostudu. Na malou chvíli zapochybuje, jestli se má skutečně vydat na cestu, pak si ale uvědomí, že by ten měsíc bez Dominiky byl ještě několikanásobně krutější, kdyby si nebyl jist tím, že ho jeho milá oddaně miluje. Vydává se tedy rázně do kroku, ačkoliv mu je všelijak. Párkrát už se opil a bylo mu zle, ale jeho nynější pocity mu jsou úplně neznámé. Je to odlišné, než kocovina.

 

„Co se to tam proboha děje,“ Hektor prochází alejí, na jejímž konci je dům Dominičiných rodičů. Hektor už z dálky vidí veliké množství aut a rozeznává, že většina z nich jsou automobily policejní. Když přijde blíž, vidí i masu lidí, z nichž někteří jen tak postávají, jiní zase mají hodně na pilno. Hektor tuší, že je zle a dá se do běhu. Chce co nejdřív zjistit, co se stalo. Snad není něco s Dominikou, to by nepřežil. "Co se tady stalo,“ ptá se první ženy, na kterou narazí. „Slečnu Dominiku roztrhalo jakési monstrum, snad nějaké zvíře,“ zní nemilosrdný ortel. „Pane Bože, vezmi si mě k sobě a to hned,“ bleskne mu hlavou první myšlenka. Běží dál, co ta ženská ví, třeba mele nesmysly. „Co se tady sakra stalo?“ směřuje Hektor svoji otázku, přičemž dosti hrubě vrazí do policisty, který mu šel vstříc. „Hele mladej, vychladni trochu, jo, ty seš horká hlava, viď? Mimochodem, jaký je tvůj vztah k slečně Dominice?“ začíná policista s neplánovaným výslechem. „Jsem její přítel, je to moje láska, okamžitě mě k ní pusťte,“ je nekompromisní. „Tak prrr mladej, slečna Dominika je po smrti. Tohle je vážná situace, tak si tady někde sedni, dej si cígo, jestli kouříš a za chvíli si pro tebe přijde vyšetřující kolega. A vy se už konečně rozejdete, tady není žádné divadlo,“ rozhání postávající hlouček lidí.

 

„Tak ty si prý Dominičin přítel?“ zní první otázka vyšetřujícího detektiva. Hektor jen přikyvuje a přitom cedí skrz zuby otázku, na kterou se bojí znát odpověď. „Domča je fakt mrtvá?“ „Bohužel, zřejmě ji smrtelně pokousala jakási šelma.“ Hektorovi se zvedá žaludek, ví, že během několika vteřin vyzvrátí obsah svého žaludku, zvedne se a běží na záchod, stihne to jen tak tak. Detektiv ho chápe a tak to neřeší, uklidňuje ho a snaží se mu vyjít vstříc. „Prý si tady včera byl, musím se tě zeptat, v kolik si odcházel a jestli v tu dobu byla slečna Dominika v pořádku? Pak už ti dám pokoj, tamhle jsou lékaři, dají ti něco na uklidnění, je tam i psycholog, bude-li potřeba. Hektor s odpovědí čeká, sleduje totiž oknem, jak lékaři doprovází do sanitky Dominičinu matku, která je evidentně na konci svých sil. Přišla o jedinou dceru a to za tak zvláštních a brutálních okolností. „Asi v půl šesté a Domča byla OK,“ Hektor je stručný, každé další slovo je pro něho mučením. Přesto se i on ještě na jednu věc zeptá. „Co to bylo za šelmu?“ „No to zatím nevíme, teď už můžeš jít, jestli chceš.“ Hektor se zvedá k odchodu, najednou ale cítí, jak se mu nohy podlamují jak sirky a on upadá do mdlob, policista volá lékaře.

 

Mohou se omdlenému zdát sny?

 

Hektor vychází s Restaurace, lomcuje jím vztek a alkohol mu dodal řádnou dávku žárlivosti. Představuje si Dominiku, jak si to kráčí po ulici zavěšená do jakéhosi amerického hejska, skřípe zlostí zuby, jen se trochu rozhlédne a už se rozebíhá směr alej, za kterou se k spánku chystá ta budoucí nevěrnice. Už běží alejí rychleji a rychleji, srdce mu tluče, je však silné jako dobře namazaný stroj, Hektor v běhu zvedne hlavu a podívá se zpříma Luně do tváře, ta se na něj usměje a bez výčitek mu dává podobu, která bude za pár okamžiku nástrojem oné tragédie. Běží tedy po čtyřech, srstí je pokryt, v podobě tvora, jenž úplněk mu dal. Ach, stůj ty hříšný lycantrope! Už není návratu, proměna dokonána jest. Jeho mysl pozbyla veškerých citů, teď ho ženou jen instinkty a pudy. Zastav osude tu chtíčem omámenou bestii, jejíž zrození mu dává několikanásobnou sílu a odhodlání. Nemusí se pídit po důvodech a už vůbec ne po následcích. Jeho zvířecí svaly ho ženou k cíli tak nemilosrdně rychle, je to už úplně někdo jiný, jediné co mu zůstalo z lidského Hektora je nahromaděná agresivita zrcadlící se v jeho temných očích. Žene alejí a už vidí známý dům, on však nechápe své skutky, ví jen, že musí konat. Jeho čenich snad už cítí vůni Dominičinu, už je skoro tam, avšak jeho dnešní návštěva bude mít nedozírné následky, jeho objetí nebude láskyplné a něžné. Dominika již má sbaleno a tak vyšla ještě na chvíli na zahradu, kde to má tak ráda, netuší, že záhony, které v létě tak něžně opečovává, stanou se tento večer jejím rovem. Jdi domů ty poupě lidské, blázínku zamilovaný, nepřízeň osudu už ti dýchá na krk. Ještě máš pár okamžiků. Ba ne, už jí vidí za nízkým plotem, který bez meškání přeskočí a pak už jen pár kroků, Dominika se stačí jen ohlédnout za pohybem, který periferně zahlédne a už má čelist na hrdle a tesáky se zabořují do jejího krku tak lehce, že nemá cenu smlouvat o jejím životě, sestřička smrt jde lycantropovi ochotně na pomoc, dívčina krev tryská z krkavice, která už vzala za své a ta zrůda ji už lačně chlemtá. Dominičiny oči rázem vyhasnou. Co smrt vezme, člověk nevrátí. Quae facta sunt, non possunt mutari.

 

Hektor se probouzí ze mdlob, jeho mysl už je ale někde jinde, ví, že on už nemá právo na život, jeho svědomí ho mučí a trýzní víc, než jakákoliv nesnesitelná bolest, jakou kdy člověk cítil. On už přece zná pachatele toho bestiálního mordu. Ví, že ho spáchala šelma, která je šelmou jen napůl, že má i lidskou podobu. „Pojďte, odvezeme vás do špitálu,“ to na něj hovoří jeden z doktorů, který se o něho teď stará. Hektor ví, že se musí vzchopit, aby mohl jít vstříc svému osudu. „Ne, ne, děkuji, už je mi o hodně líp, jen se napiji trochu vody a půjdu domů, jestli vám to nevadí, rodiče na mě čekají,“ zalže. „Tak dobrá, ale kdyby se vám přitížilo, tak hned volejte záchranku.“ „Nebojte, to už bude dobrý a děkuji,“ odchází do kuchyně, opravdu se potřebuje napít, zároveň ale má pro to i jiný důvod. Když vypije sklenici vody, začne se po kuchyni rozhlížet. Všichni mají co dělat, tak si ho nikdo nevšímá. Otevírá první šuplík a hned bingo, sada různých nožů od malých až po veliké. Bere ten největší, zkusí ho a řízne se. Ostrý jako Trinidad Moruga Scorpion, jako by tu na něj čekal. Opatrně ho zasune do rukávu od mikiny a z tupým výrazem v obličeji vychází z domu najít nejbližší odlehlé místo, kde prolije svou vlastní krev. Ví, že je jeho povinností zemřít stejnou smrtí, jakou skonala jeho milovaná. „Tak, kdepak jsi kmotřičko, co ti smrt říkají?“

 

Uběhlo pár dní a pohřební zřízenci spouštějí do hrobů dvě bíle rakve. Šelmu, která vzala život slečně Dominice, v okolí nikdy nikdo nespatřil.




Názory čtenářů (Skrýt smazané)

11.01.2021 10:53:32dát kritice tipAkim

Děkuji. :-)

11.01.2021 10:28:21dát kritice tipStvN

Fajn zápletka. 



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.