Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 448 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Science fiction dílo IV. část
datum / id06.01.2021 / 515518Vytisknout |
autorIkarian
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
témaSci-fi
zobrazeno66x
počet tipů1
v oblíbených0x
Prolog

Kvapem vstanu, beru datapad i energetický zdroj a vracím se chodbou. Zahnu po své levici, která vede k místnosti, a opatrně se skloním. V místnosti stojí nějaký muž, a já jen mohu doufat, že to nebude někdo, kdo mě zase bude chtít omráčit. Nevypadá na to. Vlastně tam nestojí. Klečí před jednou z kapslí a naříká. Vidím, že pláče a slyším, jak kleje. Kroutí hlavou, a nejspíše na tom není o moc lépe, než já samotná.

Science fiction dílo IV. část

Jdu chodbou, překračuji mrtvá těla a přikrčím se u zpola zvednutých dveří. Nadechnu se, a chci něco říct, ale ani netuším co. Jen tak hledím na toho muže, který tam vzlyká. Je taky polonahý, odkapávají z něho kapky mastné chladivé tekutiny, právě opustil stázi.

Vlezu do místnosti a postavím se. Uslyší mě a vyděsí se. Pronikavé modré oči na mě hledí, a prohlíží si mě. Nejprve je polekán, kryje se hranou ruky a vypadá to, že se chce odplazit pryč, ale vzmuží se a opatrně si stoupne. Nepřestává mě sledovat, a já nepřestávám sledovat jeho.

„Kdo jste?“ ptá se mě, a než stihnu odpovědět, padá další otázka. „Odkud to máte?“

„Co? Ten datapad jsem našla…“

„Ne datapad! Ten energozdroj.“

„Ten jsem vytáhla z…“ podívám se ke kapsli, u které předtím klečel. Nejspíše úplně zblednu, když vidím, že je to kapsle s tou mladou ženou. „U bohocísaře,“ zalapám po dechu a podívám se na toho muže. Veškerá nejistota a polekanost je pryč, z jeho očí čiší nenávist a vztek. Křečovitě svírá dlaně a celá jeho tvář nabírá podoby úplné nepříčetnosti. „Moc se omlouvám, já…“ rozeběhne se ke mně a chytne mě za krk silnýma rukama.

Upouštím datapad i energozdroj a snažím se jeho ruce dostat ze svého krku, snažím se povolit jeho sevření, ale je strašlivě silný. Zabořuje své palce do mého hrdla, a já se nemůžu vůbec nadechnout. Tlačí mě na stůl a ohýbá o hranu, až mám pocit, že mi zlomí páteř. Třese se, zuří, pláče, ale hlavně mě škrtí a já nemohu nic dělat. Mohu jen umřít. Přes strach, který je tak přirozený pro pud sebezáchovy, má touha umřít převáží a já se přestávám bránit. Ale něco nechce, abych ještě umřela, protože za okamžik ten muž pronikavě zařve a jeho sevření rychle povolí.

„Kurva! Kdo to?! Co to?!“ křičí a otočí se. Stojí tam takarijec. Pařáty i tesáky má zašpiněné od krve, ale vypadá to, že je spíše v obraně. „Ty hajzle!“ řve muž.

„Omlouvám se, ale Vy lidé jste mě učili, že se musí pomáhat dámě v nesnázích, a tato dáma na to vypadala, takže se teď tady všichni uklidníme, jo?“ vybízí nás takarijec.

„Uklidníme, ty zmrde? Zakousl si mě do ramene a rozškrábal záda. Kde mám sehnat náhradní součástky? Jdi do hajzlu, a nech mě dodělat, co jsem začal,“ řve ten muž a opět se otočí mým směrem. Vůbec neutíkám, nebráním se, už je mi to jedno.

„Pročpak jí chceš zabít?“

„Zavraždila mou snoubenku!“ ječí muž.

„Vy jste jí zavraždila?“ ptá se takarijec.

„Potřebovala jsem energozdroj. Musela jsem nějaký vytáhnout. Její byl první, který jsem popadla. Musela jsem otevřít dveře, protože byly odříznuté od energie. Omlouvám se. Je mi to moc líto,“ je mi to skutečně moc líto. Nejde mi o to, aby mě nezabil, ale soustrast vyjádřit musím, než zemřu.

„Takže, jak jsem řekl,“ půldruhého metru vysoký hlodavec přijde blíž. „Všichni se uklidníme. Omlouvám se za to kousnutí, a věřím, že se tu mezi sebou nepovraž…“

„Proboha na nebesích,“ řekne ten muž, když jeho zrak konečně spočine na okně, a na tom, co je vidět za oknem. Míjí mě a nakloní se k oknu. „Co se… kde to… stalo?“ šok ho přemáhá, tak jako přemohl mě.

„Kryndapána,“ zvolá hlodavec a škrábe se pařátky za hlavou. „Takovou spoušť jsem jaktěživ neviděl. Kde to jsme?“ ptá se.

„Lepší otázka je,“ řeknu. „Kdy to jsme?“

„Kdy to jsme?“ opakuje ten muž a nespouští zrak z ohořelých trosek města.

„Nechci nic říkat, ale z toho, co jsem se zatím dozvěděla, je neméně rok 2071,“ takarijec i muž se na mě podívají. Muži spadne čelist, takarijec protáhne čenich a oba třeští zrak.

„20…“ zakoktá se muž.

„…71?“ dokončí to takarijec.

„Nejméně. To je jediný záznam na datapadu, který jsem nalezla u dost staré mrtvoly jovianského imperiálního důstojníka. Z toho, jak z něho odpadaly kosti a všechny páry končetin, soudím, že musí být… vlastně nevím… ale určitě ne rok 2071. Kdo jste?“ zeptám se.

„Andronikos Nikeforos Jaggan,“ představí se ten muž.

„Kosko nyal Pethay, ale lidé mi říkají Koskov,“ doplní hlodavec. „A Vy?“

„Alexandra Constantina Aegidia. Co je poslední, co si pamatujete? Jak jste skončili… v tomhle?“ a ukazuji na kapsle.

Muž mlčí. Nechce odpovídat. Slova se tedy ujme takarijec. „Byl jsem kontraktován naší společností, abych se stal zástupcem šéfinženýra nové surovinové rafinerie. V planetárním systému Argus, kde je obrovské množství titanu, jsme měli otevřít rafinerii. Nejprve jen na zpracování deseti tisíc tun titanu týdně, ale časem se to mělo rozšířit, až na milión tun týdně. Pochopitelně, to je jen kapka v moři, když vezmeme v potaz potřeby císařské armády a průmyslu naší říše. Všechny ty křižníky, exoskelety, slitiny, zbraně, stíhače…“

„Jaká společnost?“ zeptá se Jaggan.

„Byl to společný projekt. Těžbu hornin obstarávala Mercurian Corporation, stavbu rafinérií Delta korporace, vlastníkem rafinérií je Imperiální obchodní společnost a podílnictví tam měla Galaktická těžařská asociace.“

„Pracuješ tedy pro IOS?“

„No, pokud je rok 2071, tak předpokládám, že moje pracovní smlouva už vypršela,“ a jen krčí rameny. „Co Vy dva?“

„PGIK,“ řeknu stroze. „Palaiologoská geo-inženýrská korporace.“

„Vás znám. Děláte výborné práce. Terraformační inženýři, že?“ řekne Koskov.

„Nejen to. PGIK nejen přetváří planety, ale taky staví planety.“

„Vím. Viděl jsem stavbu planety K101c. Impozantní dílo, budovat planetu.“

„Dlouhodobě se plánovalo, že PGIK a další společnosti začnou stavět slunce, jakmile to budou energetické nároky Impéria vyžadovat, ale to bylo… opravdu dlouhodobé. K tomu se říše nepřiblížila. Já byla v terraformační divizi. Planeta TRAPPIST-1g. Chladná neobyvatelná pustina s obrovským surovinovým potenciálem, kde jsme vypouštěli skleníkové plyny pro navýšení teploty atmosféry a budovali tepelné reaktory. Rozsáhlá ložiska hornin s titanem, galiem, ale hlavně francium a thorium pro lodní reaktory a do atomových zbraní.“

„Francium se rychle rozpadá, ne?“ namítá Koskov.

„Během půlhodiny. Ani ne. Tady bylo, ale vázané na jiné rudy a stabilizované. Navíc na takové, které se dají použít v lodních reaktorech, aniž by to mělo vliv na funkci motorů a reaktoru. Armádní velení mělo velký zájem.“

„To se nedivím. Museli šílet, po tom, co se Vám stalo,“ řekne chladným hlasem ten muž, Jaggan.

„Co se nám stalo?“ ptám se.

„Ten útok,“ připojí se takarijec.

„Jaký?“

„V polovině února to bylo,“ řekne Jaggan.

„17. února?“ ptám se.

„Ano.“

„17. února jsem se probudila z omráčení a naše zařízení bylo těžce poškozené. Pak mě někdo znova omráčil, a probudila jsem se, až teď a tady.“

„V tom případě,“ řekne takarijec. „Asi víme, co se Vám stalo.“

„Co se stalo?“ ptám se polekaně.




Názory čtenářů (Skrýt smazané)

06.01.2021 20:40:59dát kritice tipIkarian

Název je totálně pracovní, a půjde o vcelku krátkou věc, takže je to provizorní. Asi to přejmenuji, jen musím vymyslet název, který nebude totální klišé. Tohle bylo narychlo vymyšlené.

06.01.2021 19:51:17dát kritice tipIkarian

Název je totálně pracovní, a půjde o vcelku krátkou věc, takže je to provizorní. Asi to přejmenuji, jen musím vymyslet název, který nebude totální klišé. Tohle bylo narychlo vymyšlené.

06.01.2021 11:39:28dát kritice tipMajaks

Jako fajn, ale co ten nazev - nevyzral ho uz nekdo?



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.