On-line

Jsem sám a páník pořád nejde. Váledlo mě už nebaví. Pít vodu taky ne. K jídlu nemám nic. Ach jo.

Ale pozor, slyším páníkovy kroky. Vždycky dupe jako březí fena. Známé chrastění u vchodu. Už je tu!

„Tak Bene, jdeme ven, ale tentokrát ne sami!“

Ven? Tak to je dobře. To ostatní sice neznám, ale hlavně ven. Očichám pánovi jeho obal a zachytím něco neznámého. Že by měl nový? Ne, nový obal určitě nemá. Cítím pach nějakého jiného lidského stvoření.

A venku to stvoření uvidím.

„Tak Bene, to je Julča. Podej pac!“

Hmmm, lidská fena… Podej pac nesnáším. Je to ponižující. Připadám si jako žížala, co se plazí v hlíně. Ale ať má teda páník radost. Zvednu přední tlapu.

„Bene, ty seš úžasnej pejsek!“

Slyším své Bene. To jsem rád. Pak mě hladí po hlavě a po zádech. Docela milé. Ale musím si zvyknout na její pachy. Zatím nic moc.

„Půjdem do parku, vzal jsem Benovi frisbee.“

To jsem moc nepochytil, ale stejně je to určeno té – jak že se to…? Jo, Julča.

Aha, dnes jdeme ke stromům a trávě. Jsou tu tvrdé chodníky, žádné bláto. Škoda.

Jé, páník hodil do vzduchu moje točidlo! To mám rád! Trochu vypadá jako ta věc, kterou páník posouvá náš domeček. Chytám ho za letu. To se mi líbí. A už se zase ke mně pomalu přibližuje a točí. Chňap!

Slyším, že páník a Julča vydávají ze svých tlam spoustu zvuků, ale je mi to jedno. Koukám jenom na to, kam letí točidlo a skáču za ním.

„Teď mu to hodím já, jo?“

Hele, do tlapy si ho bere Julča. A hází. Hmmm, neumí to, hned spadlo. Ale kde je? Úplně se mi v trávě ztratilo. Musím čuchat…

„Juli, on je snad slepej! Vždyť je to červený!“

Slyším z pánova hlasu jakési podráždění. Nevím proč.

„Psům tyhle barvy asi splývají, víš?“

„Jó? Aha.“

Pořád hledám. Á, tady je! Utíkám k páníkovi. Aby se nezlobil.

„Šikovnej pejsek!“

Jé, plácá mě po zádech. To má vždycky dobrou náladu. Ale možná za to může i ta Julča. Asi bude dobrá. Musím ji občas olíznout. Pánovi se to taky líbí.

Sedli si na takové sedátko a Julča cosi položila vedle sebe. Vypadá to skoro stejně jako točidlo. Jů, to bych chtěl taky chytat! Štěknu a ukážu tlapou na tu věc.

Julča najednou roztáhla čumák do takového milého obloučku a páník začal hýkat a dávat hlavu dozadu. Po chvíli se Julča rozhýkala taky. Co je teď špatně?

Páník ale už přestal: „Bene, tos nás pobavil, haha. To je Julčin klobouček.“

Julča má opět mile protáhlý čumák: „Proč ne? Zkus mu ho hodit!“

„Tak budeš chytat klobouček!“ volá páník.

Jeden se pořád učí. Tak koblouček…nebo jak to bylo?

„Bene, chytej!“

Páník ho roztočil a já skáču. No, je o hodně měkčí než točidlo, ale chytil jsem! A zas. A znovu. To mě hrozně baví.

Potom jdeme domů. A vede mě dokonce Julča! Jsem nadšený.