Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 446 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

„NE” a „NESMÍŠ”
datum / id08.01.2021 / 515612Vytisknout |
autorJá Lucie píšu...
kategoriePovídkyDalší dílo autora
témaKaždodenní
zobrazeno153x
počet tipů7
v oblíbených0x
„NE” a „NESMÍŠ”

 

„NE” a „NESMÍŠ”

 

„Ne!” řekla rázně už potřetí vychovatelka ve velké hale, které se říkalo jídelna. „Nech to! Ten oběd ti nic neudělal. Petře, nemůžeš do toho masa jen tak mlátit vidličkou.” Ale Petr jakoby si ani nevšiml, že mu někdo něco říká. Upřeně se díval jen na kus masa, které nechutně plavalo ve žluté omáčce. Soustředil se na pohyb ruky, který vykonávala. Určitě neměl v plánu s tím v nejbližší minutě přestat. „Ne! Nech to být,” pobízela ho dál. Všichni, co byli v jídelně, se dívali jen na něj, na Petra. Ne ale na to jak je vysoký. Ani na jeho hnědé krátké vlasy, kulatý obličej, ďolíčky ve tváři, červené tričko s nápisem NIKDY NEPŘESTÁVEJ”, tím se také právě teď řídil. Jejich pohled nemířil ani k jeho riflím a ani k ošoupaným pantoflím. Petrovi v hlavě znělo jen: „Ne!” Slovo „Ne” ho doslova hypnotizovalo. Pravá ruka mu ustavičně kmitala. Jeho bicepsy se stahovaly k sobě. Vidličku nepřestával zapichova do falešné svíčkové. Omáčka stříkala kolem jeho dřevěného stolu, kde právě seděl. Hýždě se mu lepily k židli. Cítil pot.

 

„Ne!” křikla ze dveří jídelny Meda. Petr přestal a jeho pozornost se přenesla na tvář Medy. 

 

Všichni ztichli, nikdo si nedovolil ani se nadechnout. Jen se na ni dívali, hlavně Petr. Viděl jak šla k výdejnímu okénku, vzala do svých jemných rukou ulepený modrý plastový tác a na něj položila talíř s obědem. Šla ke stolu, který byl opodál Petrovu stolu.  Vzala mezi prsty, na kterých se jí nádherně výjimaly velké prstýnky, vidličku a do pravé ruky nůž a ukrojila malý kousek masa. Opatrně ho dala na jazyk a začala žvýkat. Petr měl přehled o každém jejím pohybu. Představoval si, kdyby jen na chvilku mohl být u ní. Ví, přesně jak voní. Cítí její vanilkovou vůni i přes nesnesitelný pach, který se linul z kuchyně. Petr ví, že každý den má na sobě růžový vrchní díl spodního prádla. Na tom má bílé tílko, z kterého jí toto spodní prádlo vykukuje. Ovládá každý její prstýnek. Zná její barvu očí, její vlasy stažené do culíku. Ví, že na samém vršku levého malíčku má nakreslené malé p”. Není vytetované. Viděl ji jak si ho každé ráno, kreslí úplně nové. Proč? To on sám nevěděl. Meda se najednou rozmáchla s vidličkou v ruce a začala. Ano, stejně jako Petr. Jediný Petr ví, proč ustavičně zapichují vidličku do masa. Neumí jinak vyjádřit nechuť k tomuto jídlo. Jen takto. 

„Nesmíš!” pověděla ji rozhodně vychovatelka. „Nech toho! To nesmíš dělat!” vysvětlovala ji. Omáčka stříkala okolo. Petr konečně poznal, jak to vypadá, když je agresivní na svůj oběd. Nevěděl co má dělat. Má ji nechat být? To nemůže, záleží mu na ní. Má ji tedy zastavit? Hlavně, aby to nebylo trapné. Neví… „Přestaň s tím,” řekne jí vychovatelka naléhavě. Ona ji, ale nevnímá. Její pozornost je upřena pouze na jídlo. V hlavě jí zní jen: „Nesmíš!” Ze slova „Nesmíš” jí doslova naskočí husí kůže. Ruka  jí opakovatelně jede. 

Petr dumá… Co má dělat? Má jí říct ať přestane? Nechce ale vypadat jako její vychovatelka. Nedá mu to.

 

„Nesmíš!” křikl na ni Petr. Medě se zastavila ruka. Všechna její pozornost je upřena na Petra. 

 

Dívají se na sebe, oba s kovovou vidličkou v ruce. Jeho modré oči se střetly s jejími zelenými. Přejel jim mráz po zádech až se zachvěli. Neví co se s nimi děje. Oba, ale  cítí radost, že  se  jejich pohledy konečně potkaly. Nevnímají okolní šum, ani pach jídla. 

 

„Co mám dělat? Mám něco říct? Nebo mám odejít?” pomyslel si Petr.

„Co mám dělat? Mám odejít? Jsem trapná, mám na prstu to malé „p”.” pomyslela si.

 

Ani jeden neměl odvahu říct ani slůvko. Neví to, ale nemají čas. Nebo ho mají moře?

 

„Mám začít křičet? Být agresivní? Třeba by mě potom okřikla a promluvila by. Tak rád bych ji slyšel…” vzdychl si Petr.

„Třeba kdybych… Neee, to je hloupost. Nejsem přece nějaká ukřičená holka. Vlastně jsem…” promýšlela.

 

Odbijí 13 hodin a 45 minut. Petrovi zpocené hýždě se odlepují od židle. Zvedá se od stolu. Jeho oči, ale drží neustále kontakt s jejími zelenými. 

„Ahoj.” řekla potichu a usmála se.

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

16.01.2021 20:05:37dát kritice tipJá Lucie píšu...

Kuba_Yeah - thanks :)

16.01.2021 20:04:23dát kritice tipJá Lucie píšu...

vesuvanka - wow! Moc děkuji!

16.01.2021 19:59:07dát kritice tipvesuvanka

Se zájmem jsem si přečetla a měla pocit, jako bych to viděla ve filmu, TIP

16.01.2021 19:26:42dát kritice tipKuba_Yeah

SeemsGood 

16.01.2021 19:26:25dát kritice tipKuba_Yeah

SeemsGood 

15.01.2021 14:15:14dát kritice tipJá Lucie píšu...

TerkaHigh - děkuji! Jsem moc ráda za Tvou kritiku. Je skvělé, že Ti nevadí mé (nepodstatné) detaily :)

15.01.2021 13:51:32dát kritice tipTerkaHigh

Začátek je velice slibný, těším se na pokračování :). Detaily nepodstatné pro děj mi většinou nevadí, protože si podle nich představím, jak si to asi autorka představuje :) :D. 

10.01.2021 13:49:16dát kritice tipJá Lucie píšu...

K3 - děkuji za Tvůj pohled na mou povídku. Ano, psaní jsem si určitě užívala! Vím, na stručnosti musím ještě popracovat. 

10.01.2021 12:00:072 tipů dát kritice tipK3

Mně se to líbí. Zajímavý nápad, hezky nezvykle napsané. Asi budeš dál psát, cítím z toho, že sis psaní užívala, že tě to bavilo a to je nejdůležitější. Napsala jsi to vlastními slovy, dobře, ale stručnost, jak naznačuje Gora, není nikdy na škodu. To přijde postupně samo s dalším psaním.

10.01.2021 11:32:16dát kritice tipJá Lucie píšu...

StvN - děkuji!

10.01.2021 11:28:251 tipů dát kritice tipStvN

Falešná svíčková versus pravé city. Zajímavé. 

09.01.2021 23:01:06dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Trochu netradiční seznámení, Lucie... přes nabodávání masa na talíři... Hned první věta je zbytečně "vysvětlující"

„Ne!” řekla rázně už potřetí vychovatelka ve velké hale, které se říkalo jídelna.

„Ne!” řekla rázně už potřetí v jídelně vychovatelka. /to by úplně stačilo/

Zde je moc detailů nepříliš podstatných pro děj:

...šla k výdejnímu okénku, vzala do svých jemných rukou ulepený modrý plastový tác a na něj položila talíř s obědem.

Tak by se dalo pokračovat... ale důležité je, aby ses postupně naučila lépe vyjádřit, co vlastně chceš textem povědět. Tady nevím, jestli je to o seznámení dvou mladých lidí, nebo o puberťácích úmyslně vytáčejících vychovatelky nebo o čem vlastně...

Ostatní jsme si napsaly. Ať se ti na Písmáku líbí a daří.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.