Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 446 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Přízrak z Hraběcího mostu
datum / id09.01.2021 / 515634Vytisknout |
autorUpon
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno60x
počet tipů3
v oblíbených0x
Přízrak z Hraběcího mostu

Přízrak z Hraběcího mostu

Místo prologu:

     Upozorňuji čtenáře, že děj povídky se odehrává asi v roce 1985 na tehdejší pohraniční rotě Javoří Pila. V žádném případě ale není o tom, jak stateční pohraničníci střeží podle tehdejšího klišé hranice socialismu a míru. Příběh si vyžaduje vhodné kulisy a postavy. Ale ujišťuji každého, kdo dočetl až sem, že se jedná o čistou fikci. V povídce pro větší autentičnost používám dobové výrazy, aniž bych je blíže vysvětloval. Domnívám se, že pro vlastní příběh to není nutné. Případné zájemce proto odkazuji na různé webové stránky, zabývající se problematikou bývalé Pohraniční stráže. Jsou to např. www.wikipedia.cz, www.klub-pohranici.cz, www.zdeneksmida.cz, apod.

* * * * *

     Od pohraniční roty Javoří Pila konečně odjelo poslední služební auto.

         "Všichni funkcionáři ke mně do kanceláře, okamžitě", zavelel asi čtyřicetiletý major, velitel této snad nejodlehlejší šumavské jednotky. Rozruch, který provázel právě skončenou pohraniční akci, pomalu utichal.

     Malý štáb se rozsadil po několika židlích a na prosezené letité pohovce v kanceláři velitele. Komise z praporu i z brigády už odjely, ale něco bylo jinak, než bylo obvyklé. Pohraniční akce neskončila zadržením narušitele, přesto se na hlavy účastníků očekávané hromy a blesky nesnesly.

      "Než přijde oficiální vyhodnocení od nadřízených, tak si to shrňme", spustil hned po příchodu velitel.

      "Pátrač, desátník Suchý, pendloval po silnici mezi Modravou přes Rybárnu k Tříjezerní slati a zase nazpátek. Kolem tři čtvrtě na deset nahlásil pojítkem na rotu v hraničním pásmu neznámou osobu, s níž se setkal v prostoru Hraběcího mostu. Na výzvu k zastavení neznámý nereagoval a po překonání signální stěny směřoval ke státní hranici. Dozorčí důstojník roty vyhlásil pohraniční poplach, poplachová hlídka ihned vyjela na místo incidentu. Skupina překrytí přehradila směr pravděpodobného postupu neznámého. S poplachovou hlídkou jsem jel osobně, na místě jsme byli v deset nula nula. K použití zbraně nedošlo."

      "Všichni to místo dobře známe," pokračoval velitel po krátké odmlce.

     "Pátrač se vracel k Modravě, po pravé ruce měl signální stěnu, za ní Roklanský potok a dál slatě. Od rána bylo jasno a na šumavské poměry horko. Když jsem s hlídkou dorazil na místo, na první pohled bylo zřejmé, že signální stěna není narušená. Prověrkou na místě jsem ověřil, že je plně funkční. Taky vrata na Hraběcí cestu byla nepoškozená a signalizace v provozu. Radiostanici desátník nepoužil pro údajnou ztrátu signálu. Na místě nebyly zjevné stopy po výskytu jiné osoby."

     "Hlídce jsem nařídil otevřít vrata v signální stěně a prověřit Hraběcí cestu ke státní hranici. Pes žádnou stopu nezachytil, tak jsem asi po čtvrthodině dal pokyn k návratu. Potom jsme už čekali, až přijedou z praporu a z brigády. Ani oni na místě, ani v pravděpodobném směru pohybu neznámého nezjistili žádné stopy po cizích osobách."

      "Než na místo přijely vyšetřovací komise, tak jsem Suchého pořádně vyzpovídal. Podezřelou osobu spatřil na úrovni vrat na Hraběcím mostě. Neznámý přicházel zprava, ve směru od státní hranice, a když ho desátník poprvé zahlédl, tak už byl za signální stěnou směrem od hranice do vnitrozemí. Nepokoušel se před ním utéct, nebo se skrýt, naopak, šel směrem k němu, gestikuloval a něco říkal."

     Velitel se na okamžik odmlčel, jako by váhal, jestli pokračovat.

      "Desátník se dušoval, že podezřelý na něho volal, aby mi vyřídil, že se to povedlo, ale že se všechno zrychluje a že má málo času"

     "Prověřil jsem, jestli Suchý není pod vlivem alkoholu, ale test byl negativní. Totéž se stejným výsledkem později prověřovala i vyšetřovací komise. Se stejným výsledkem".

      "Desátník se zachoval podle předpisů, vyzval neznámého k zastavení. Ten na výzvu nijak nereagoval, jenom zopakoval, ať mi vyřídí, že se to zrychluje. Potom vykročil zpátky k signálce, tentokrát směrem do zahraničí. Než se Suchý na cokoliv zmohl, chlap začal ztrácet pevné obrysy a během vteřiny prostě zmizel, jako by nikdy neexistoval."

      "Takže teď tu ke všemu ještě budeme honit strašidla, to nám tu ještě scházelo" ulevil si výkonný praporčík, nazývaný ve vojenské hantýrce staršina. Po veliteli byl u roty nejdéle.

      "Jestli tu budeme honit strašidla, to nevím. Ale v každém případě to nadřízení hodnotí jako falešný poplach. Konzultovali to všechno taky s doktorem a vypadá to, že Suchý měl jakousi halucinaci z horka a z dehydratace. Na falešný podnět ale reagoval v zásadě správně, takže to ani nebude mimořádka."

      Tím velitel uzavřel improvizovanou poradu. Uplynula asi hodina a život na pohraniční jednotce se vrátil k běžnému rytmu. Velitel vydal několik pokynů a potom se zabral do práce. Po chvíli ho vyrušilo zaklepání na dveře a vešel četař Svoboda.

     "Co potřebuješ", zabručel velitel, zabraný do práce. "Posaď se, za chvíli jsem hotov. Nebo víš co, skoč do kuchyně a přines nám kafe, řekni proviantnímu, že mu to potom zaplatím."

      Asi po dvaceti minutách se oba muži usadili do letitých křesílek k notně opotřebovanému konferenčnímu stolku. Chvíli bylo ticho, potom četař trochu rozpačitě promluvil:

      "Veliteli, mě se něco podobného, jako dneska Suchýmu, stalo u Hraběcího mostu letos v zimě. Vzpomínáte, jak v lednu napadlo tolik sněhu, že signálka byla zapadaná až po téčka? Tehdy jste nechal odházet akorát dráty kolem roty, a když ženisti ze Sušice profrézovali cestu z Modravy, tak jste ty kluky, co odhazovali dráty, nechal odvézt na pivo na Modravu."

     Major neodpověděl, jenom souhlasně pokýval hlavou a četař pokračoval:

     "Já jsem s nima jel na otočku jako velitel vozu. Vyložil jsem je u hospody a na rotu jsme se vraceli jenom s řidičem kolem páté odpoledne. Už byla skoro tma, bylo jasno a pořádně mrzlo. Jak ženisti profrézovali silnici, tak dráty nebyly pod sněhem vůbec vidět, kolem cesty byly mantinely nejmíň dva nebo tři metry. U vrat na Hraběcí most vyfrézovali silnici až k drátům, aby se tam dalo vyhnout, kdyby jela dvě auta proti sobě."

      Četař se napil už skoro studené kávy a pokračoval: "Právě tam nám od drátů do cesty něco vběhlo. Řidič se leknul, šlápnul na brzdu a véeska šla do smyku, mantinely ji sice ze silnice nepustily, ale o zmrzlý sníh se pokroutil levý přední blatník. Zjevení zůstalo za náma. Oba jsme vyskočili z auta. Řidič šel dopředu k pocuchanýmu blatníku, já jsem se vydal těch pár metrů nazpátek. Tam jsem to uviděl. Proti mně šel chlap, nesnažil se nijak skrývat. Byli jsme od sebe tak na patnáct metrů, byla už tma, ale měsíc svítil a bylo nasněženo, tak jsem ho viděl zřetelně. Měl na sobě rifle a nějakou letní bundu, ale nevypadal, že by mu byla zima. A vzduch kolem něho se chvěl, jak to bejvá v létě nad rozpálenou silnicí. Když se přiblížil tak na tři metry, tak promluvil a říkal skoro doslova to samý, co dneska slyšel Suchý. Vyřiďˇ- a řekl vaše jméno - že se to zrychluje, že už zbejvá málo času. Potom se otočil, udělal pár kroků směrem na Modravu, zprůhledněl a zmizel, doslova jako pára nad hrncem."

     "Běžel jsem za ním, bylo to jenom pár kroků. Vrata i signálka byly pod sněhem. Jak už jsem říkal bylo ho na obě strany na tři metry. Kolem byly nějaký stopy po po malý zvěři, ale lidský žádný. Vrátil jsem se k autu, šofér už seděl za volantem. Řekl jsem mu, že jsem za autem nic nenašel a tak jsme se nakonec domluvili, že to byl nejspíš stín nějakýho velkýho ptáka, možná nad autem prolítnul vyplašenej výr a my jsme se lekli. Na rotě jsme nikomu nic neříkali. Já jsem si nakonec nebyl jistej, jestli se mi všechno nezdálo, a řidič měl co dělat, aby opravil nabouranej blatník"

     Četař se odmlčel a čekal, jak bude major reagovat na jeho opožděné přiznání. Ten ale mlčel. Chvíli to vypadalo, že je duchem nepřítomný. Potom se ale v křesle posadil co nejpohodlněji.

     "Poslouchej četaři, to, co ti teď povím, zůstane mezi námi dvěma, je ti to jasný?"

      Četaře velitelova reakce trochu překvapila, tak jen souhlasně pokýval hlavou, velitel ostatně žádné ujištění ani neočekával a pokračoval: "Než jsem přišel na Javoří Pilu, tak jsem pár měsíců sloužil v Sušici na operačním oddělení. Náčelník mi chvíli toleroval, jak jsem měl pokaždý a na všechno opačnej názor než on, potom jsem ale takzvaně dostal důvěru a mazal jsem na rotu, rovnou sem na Pilu, kde už ani ty lišky dobrou noc nedávají. Ale než k tomu došlo, tak jsem bydlel na ubytovně v Sušici a měli jsme pokoj s klukem od spojařů. Příjmení ti neřeknu, ale křestním byl Vašek. Byl to takový podivín, pořád byl myšlenkami někde jinde. Často vůbec nevnímal, co se kolem něho děje, pořád si něco čmáral a počítal. Dokonce tehdy někde sehnal tuzexový bony a koupil si poslední výkřik techniky, digitální japonskou kalkulačku. Pamatuju si, že měla značku SONY."

      "Bydlelo se s ním ale dobře, skoro vůbec se na ubytovně nevyskytoval. Pořád něco kutil na spojařský dílně. Já jsem tehdy měl úplně jiný zájmy, proháněl jsem holky a k tomu se prázdnej pokoj výborně hodil."

      Major se odmlčel a četař by se vsadil, že se na chviličku v duchu přenesl opět na sušickou ubytovnu. Oči mu ale zase rychle pohasly a pokračoval ve vyprávění: "Pár dní před tím, než jsem si spakoval velkou polní a hlásil se tady na rotě, se najednou Vašek objevil na ubytovně a jestli bych s ním někam nezašel na pivo. To mně tedy překvapilo, nikdy před tím o hospodu nejevil zájem, i když jsem ho zval. Tak jsme večer vyrazili."

     "Už druhý pivo mu rozvázalo jazyk a Vašek se rozpovídal. Potřeboval se někomu svěřit, a já jsem byl po ruce. Abych se přiznal, hned jak začal vyprávět, tak jsem věděl, že nejsem ten, kdo by jeho myšlenky stačil sledovat, natož aby je pochopil. Nejdřív jsem ho taky skoro neposlouchal, ale mluvil s takovým zápalem, že jsem se pokusil zapamatovat alespoň to, co jsem trochu pochopil. Vašek používal spoustu slov, o kterých jsem ani netušil, že existují, natož abych věděl, co znamenají. Do toho se pokoušel na účtenky psát nějaký vzorce, naštěstí, když chtěl po výčepákovi asi pátou, tak ten ho poslal, slušně řečeno, do háje a slíbil mu, že ho i s účtenkama vyhodí na ulici."

      "Abych se dostal k podstatě, zkusím ti nějak srozumitelně převyprávět, co mi Vašek ten večer na Bouchalce řekl. Ne všechno jsem si zapamatoval, jednak už to je spousta roků a taky jsem to považoval za fantazírování. Co se stalo potom, k tomu tvoje příhoda ze zimy i dnešní pronásledování přízraku na Hraběcím mostě ale ukazujou, že Vašek tolik nefantazíroval."

    Velitel se na chviličku odmlčel, zapálil si cigaretu a pokračoval: "Ty jsi četaři v civilu učitel, a pokud si pamatuju dobře, tak jsi studoval matiku a fyziku, je to tak?" Otázka byla jenom řečnická, protože hned pokračoval: "Možná tomu všemu budeš rozumět líp, než já, i když neručím za to, že ten hospodský rozhovor, tedy vlastně Vaškův monolog, budu umět převyprávět tak, aby ses v tom vyznal."

* * * * *

    "Už dlouho mi hlavou vrtá otázka - kde to má všechno počátek a co bylo před tím?" tak nějak začal Vašek svoje vyprávění.

     "Tím myslím vznik nebo stvoření tohoto světa", pokračoval v monologu, "vlastně celého vesmíru. Křesťanská církev, ale i všechna ostatní náboženská učení, považují za počátek všeho vůli boha, jednoho či více, na tom celkem nesejde. Moderní fyzika, respektive její tvůrci, nahradili boha singularitou a místo Stvoření nabízejí Velký třesk. Zkus se ale zeptat faráře nebo fyzika, co bylo před stvořením. Jejich odpověď vyjde nastejno, jedni tě označí za kacíře či neznaboha, druzí za hlupáka, který neví, že před velkým třeskem nebylo Nic. Tady se vstupuje na tenkej led a jak teologie, tak fyzika i filosofie ho taky rychle opouštějí"

     "Neříkej mi, že ty jsi na to přišel, že si v tý vaší spojdílně vyřešil nejen stvoření světa, ale i to, co bylo před ním, ty Ajnštajne", neudržel jsem se. Ale Vašek se kupodivu neurazil ani nenaštval.

      "No nejsem si úplně jistej, musí se to ještě vyzkoušet, ale matematicky to vychází, podívej." a začal čmárat na účtenky nějaký podivný vzorečky, nebo co to bylo zač.

      "S matikou to na mě vůbec nezkoušej," musel jsem Vaška zastavit. "Já jsem študoval v Holešově, tak buď si to nech pro nějakýho fyzika, nebo mi to řekni bez těch matematickejch zaklínadel".

     "Dobře, jak chceš. Ale bez matematických důkazů to bude ještě míň pochopitelný", zkusil to Vašek ještě jednou, ale tvářil jsem se asi hodně neústupně, tak nechal matematiku matematikou a spustil:

     "Náboženství i moderní fyzika se zabývají jedním stvořením, jedním velkým třeskem. Potom i otázka, co bylo před tím, nedává smysl a není na ni odpověď. Jinak to ale vypadá, pokud budeme předpokládat, že před velkým třeskem byl - zase velký třesk, a před ním další a další. Úplně triviálně bych to přirovnal snad nejnázorněji k dětskýmu bublifuku - znáš to přece? Ten vyfukuje jednu mýdlovou bublinu za druhou. Já si myslím, a můžu to i dokázat, že vesmíry se rodí podobně. Z nekonečně malé a nekonečně hmotné singularity také vznikají skoro současně jeden vesmír za druhým. Slovíčko skoro je v tomto případě zásadní. Tady musím alespoň letmo použít pojmy z fyziky. Jednotlivé vesmíry jsou od sebe v čase vzdáleny o tzv. Planckův čas a odděluje je od sebe Planckova vzdálenost. Co je to za veličiny, to je uvedeno v každý středoškolský učebnici fyziky, teď není čas ti to vysvětlovat."

      "Tím ale podoba s bublifukem končí, mýdlové bubliny vznikají jedna po druhé, kdežto v mém modelu jsou vesmíry do sebe zavinuty, a přestože se z místa velkého třesku neustále vzdalují a rozpínají se, uchovávají si mezi sebou stále konstantní vzdálenost. Opět naprosto zjednodušeně se podobají nejspíš roládě, kdy se vnější vrstvy stále rozpínají, ale od pomyslného středu je roláda neustále doplňována o nové a nové vrstvy. Takto by se vesmír či vesmíry jevily pozorovateli, který by se nacházel mimo ně. To ale fyzikálně a matematicky možné není. Každý z těchto vesmírů je sám o sobě trojrozměrný, ale vůči těm nejbližším vesmírům je posunutý o jeden rozměr. Každý pozorovatel může být právě jenom ve svém trojrozměrném vesmíru, může vidět a zkoumat jenom ten svůj. Každý z těchto vesmírů se rozpíná a po dosažení maximální velikosti se velmi pravděpodobně začne smršťovat, nejprve velice pomalu, ale přesto stále rychleji, až se stane opět singularitou, připravenou k dalšímu zrození nového vesmíru."

     "No, je to divný, ale dobrá, dejme tomu, že to tak může fungovat. Sám ale říkáš, že to stejně nemůže nikdo ověřit. Pozorovatel by musel být někde mimo vesmíry, na místě, který vlastně neexistuje", to bylo jediné, na co jsem se v tu chvíli zmohl.

      "Vidím, že jsem tě nakonec zaujal. Podívat se na to nemůže nikdo, ale spočítat se to dá. Konec konců, už na základce nám v geometrii učitelka vykládala, že rovnoběžky se protínají v nekonečnu a to nám nemožný nepřipadalo. Prostě jsme tomu věřili, a s mojí teorií vzniku vesmíru je to stejné. Jenom musíš věřit matematice" usmál se Vašek a pokračoval:

      "Souběžné, nebo jinak, paralelní vesmíry jsou od sebe současně nekonečně daleko, ale i velice, velice blízko. Kdyby byly všechny ve stejných třech rozměrech, tak by ty sousední od sebe dělila prakticky neměřitelná Planckova vzdálenost. Tak by mohly existovat jenom jako teoretická konstrukce, protože prakticky by se okamžitě srazily a navzájem zničily. Tomu brání, že každý z nich se nachází ve svých třech rozměrech, odborníci tomu říkají ve vlastní vztažné soustavě. Takové vesmíry při svém vzniku musí mít totožné výchozí podmínky, to je zase matematika. Aby takový model byl stabilní, musí být vznikající vesmíry shodné do poslední elementární částice. Abych ti to co nejnázorněji přiblížil, tenhle rozhovor se již nesčetněkrát uskutečnil ve vesmírech, které se už před eony roků zhroutily do singularity a stejně tak se nekonečněkrát uskuteční ve světech, které teprve vzniknou. V každém z vesmírů jsme se už narodili, prožili svůj život a zemřeli. V těch všech budoucích se teprve narodíme, atakdále. Když se podíváme na svět z tohoto úhlu pohledu, tak každý tvor, rostlina, molekula, atom či elementární částice trvá věčně." "Nicméně i tyhle paralelní vesmíry čas od času postihne nějaká porucha, říkejme jí fluktuace. To umožní, aby se na okamžik prolnuly. Ne ale ve fyzikálním slova smyslu, to je vyloučené. Na kratší či delší okamžik dojde k prolnutí čehosi, co jenom pro nedostatek pojmů nazývám mentální fluidum. Není založeno na přenosu energie a je vlastní především lidem, možná ale i dalším vyšším živočichům. My ho vnímáme jako tzv. deja vu, pocit dříve vnímaného. Psychologové tento jev vysvětlují zpožděním přenosu informací mezi oběma mozkovými hemisférami, které každá z nich vnímá samostatně. Psychotronikové ho vydávají za důkaz možnosti náhledu do vlastní budoucnosti. To je ovšem fyzikálně i logicky vyloučené, protože v tom případě by bylo možné spatřit následky nějakého jevu před tím, než by k němu došlo. Následek nemůže předcházet příčinu. Tedy v tom případě, že příčina i její následek nastanou v jednom vesmíru. Pokud ale připustíme existenci vesmírů paralelních a naprosto totožných, potom tato překážka padá. Dojde-li tedy k prolnutí mentálního fluida, pociťuje to člověk ve zpožděném vesmíru jako deja vu, kdežto pro toho ve vesmíru dřívějším je to intenzivněji vnímaná vzpomínka. Zákon o předcházení příčiny před následkem je zachován, protože to, co ve vesmíru pozdějším představuje budoucnost je ve vesmíru dřívějším již minulostí."

      "Počkej Vašku, to by znamenalo, že bych mohl vidět třeba to místo, kde je tahle hospoda, jaké bude za tisíc let?" zeptal jsem se, už úplně v zajetí jeho vyprávění.

     "To určitě ne, myslel jsem, že jsi to už pochopil." řekl Vašek zklamaně. Přesto se pustil do dalšího vysvětlování:

     "Mentální kontakt je možný pouze mezi totožnými jedinci z různých vesmírů. Takže se nemůžeš nikdy dostat před svoje narození, ani do doby po své smrti. Jinak, řečeno, každý žijeme nekonečněkrát se opakující život, ale právě a jenom ten. Za miliardu miliard roků, měřeno naším dnešním časem, tady budeme zase spolu sedět a bude tady stejnej kalendář se stejnou ženskou a stejným datumem" ukázal můj společník na kalendář jednoho podniku zahraničního obchodu, visící vedle dveří do lokálu.

     "No, poslouchá se to pěkně, pošli to do nějakýho časáku, možná ti to otisknou, teď to frčí. Třeba budeš slavnej jako Souček" vzpomněl jsem si na jméno, které jsem si pamatoval z nějakého magazínu. "I kdybys měl stokrát pravdu, tak ji stejně nemůžeš dokázat", řekl jsem a chystal jsem se k odchodu. Vašek mě ale poprosil, abych měl ještě trochu trpělivosti, a pokračoval:

      "Kdybys trochu rozuměl mým výpočtům, tak by to bylo jednodušší, takhle mi prostě budeš muset věřit. K mentálním kontaktům dochází jenom mezi blízkými vesmíry, i tak je to na samé hranici možností. Já jsem asi přišel na to, jak se dostat do vzdálenější budoucnosti, tedy do vzdálenějších vesmírů. Má to sice několik ne úplně jasných souvislostí, ale mělo by to fungovat. Bude to energeticky náročné, ale ne nemožné s těmi zdroji, které máme běžně k dispozici. Důležitý, možná zásadní bude vybrat místo, kde to všechno vyzkoušet. Představ si, že vesmíry od sebe odděluje jakási blána, která ale není všude stejně silná. Není to samozřejmě nic hmotného, ale pro názornost by to mohlo posloužit. Tam, kde je zeslabená díky fluktuaci, tam by se průnik nebo přechod měl povést. To je taky poslední věc, kterou ještě musím doladit. Dokonce už mám skoro hotový zařízení, které by mělo bránu mezi světy otevřít. Říkám mu klíč." Vašek se docela začervenal.

* * * * *

    "Dali jsme si ještě panáka, Vašek zaplatil a šli jsme na ubytovnu. To bylo naposledy, co jsme se o jeho nápadech bavili. Já jsem za pár dní mašíroval sem na Pilu, a potom jsem se s ním už nikdy nepotkal. Jenom jednou mi zavolal."

      "Je to hezký povídání, veliteli, ale chybí tomu nějaká pointa," promluvil familiérně četař Svoboda. 

     "Pointa, jak ty říkáš, přišla asi za půl roku a byla tragická. Na prapor přijela komise z brigády na kontrolu, za spojaře v ní byl i Vašek. Právě tehdy mi zavolal, z praporu. Mluvil skoro šeptem a spíš v náznacích. Kdybych s ním neseděl tehdy na Bouchalce, tak bych vůbec nechápal, o co jde a nejspíš bych si myslel, že mu přeskočilo. Takhle jsem z náznaků nakonec vydedukoval, že slabý místo mezi světy by mělo bejt právě u nás, přímo na Hraběcím mostě. A že druhý den přijede s brigádní komisí a zkusí se nějak nenápadně k Hraběcímu mostu dostat a vyzkoušet tam svůj "klíč" k průchodu do jiných vesmírů. Vidíš, to mě napadá až teď, vrata v signálce na Hraběcí most jako vrata do jiných dimenzí."

     Major se na chvíli odmlčel a zapálil si už bůhvíkolikátou cigaretu. "Asi druhej, možná třetí den potom, co mi Vašek volal, se u Hraběcího mostu stalo to neštěstí. Kolem poledního se ozval třesk, jako kdyby nízko proletěla stíhačka, co se zrovna dostala do nadzvukový rychlosti. Na rotě vypadla půlka signálky, zrovna podél cesty z Modravy na Rybárnu. Shodou okolností jsem sloužil, na místo jela poplachovka a na Hraběcí cestu skupina překrytí, zrovna jako dneska. Vypadlo taky radiový spojení a vzápětí volali vojáci z Poledníku, že se jim zbláznily všechny ty mašiny, kterýma se dívali až do Mnichova. Bez rádiovejch vln byla půlka Šumavy a asi i Bavorska, protože během chvilky tu byly migy z Líní a na druhý straně čáry nějaký jejich mašiny."

     "U Hraběcího mostu to vypadalo, jako kdyby tam bouchla bomba, akorát tam chyběl kráter. Signálka byla vyvrácená na obě strany od vrat na Hraběcí cestu. Přímo u vrat našla vyšetřovací komise, která přijela ještě ten den z Prahy, nějaký elektronický součástky a Vaškovu čepici. Kolem Hraběcího mostu to hned uzavřeli, nesměl tam nikdo nejen z roty, ale ani ze Sušice. Trvalo asi tejden, než tam pustili ženisty a spojaře, aby znovu postavili a zapojili pobouranou signální stěnu".

      "Vyšetřování tehdy bylo asi opravdu důkladný, Vašek dělal v Sušici na utajeném spojení a měl prověrku přísně tajné zvláštní důležitosti. Nejvíc se všichni báli, že utekl do Bavorska, tedy že zběhnul do kapitalistický ciziny. To se ale nepotvrdilo, tak to komise uzavřela jako nešťastnou náhodu. Podle ní Vašek neodborně manipuloval s nějakou výbušninou a výbuch ho roztrhal tak, že z něj nezbylo prakticky nic. Nakonec pohřbili jenom tu jeho brigadýrku a do rakve k ní dali osmdesát kilo písku. To se aspoň povídalo, Vašek neměl žádný blízký příbuzný, snad byl z děcáku, tak do toho nikdo nešťoural. My jsme akorát dostali rozkaz, že se o tom nesmí nic objevit v kronice roty."

      "Že vás veliteli napadlo to samý, co mě?" Četař Svoboda na křesle vzrušené poposedl.

      "Že se to tomu vašemu známému nakonec povedlo a že si otevřel bránu někam pryč z našeho světa!"

    "Poslouchej, četaři," odpověděl major, "já jsem člověk bez fantazie, tedy aspoň bez takový fantazie, abych věřil na nějaký zavinutý paralelní vesmíry a podobný vymyšlenosti. Na druhou stranu, to, co se stalo tehdy před lety a to, co se stalo tobě v zimě a znova dneska, všechno na Hraběcím mostě, to je prostě moc náhod najednou. Nejradši bych to všechno pustil z hlavy, ale co když se to bude zase opakovat? Někdo z kluků se lekne a začne střílet a neštěstí je hotový." Na majorovi bylo vidět, že mu celá záležitost s přízrakem v úseku roty působí opravdu starost.

     "Já bych měl veliteli takovej nápad", nechal se slyšet četař. "Jsem vyštudovanej matematik. Předpokládejme, že se tomu vašemu známýmu podařilo nějak otevřít, nebo prorazit tu mezidimenziální bariéru a dostal se do některýho z těch možnejch vesmírů nejen mentálně, ale i fyzicky, prostě ho to nějak vcuclo. Tím se celej ten systém stal nestabilní. Příroda ale miluje rovnováhu a váš kamarád se tam stal nežádoucí. Napadlo mě, že nějak osciluje mezi tímto a tím jiným světem. Počáteční energie se postupně spotřebovává a on se stále častěji vrací na místo, odkud se z tohoto světa do toho jiného dostal, tedy k Hraběcímu mostu. Musím to všechno propočítat, ale už teď vám můžu říct, že ta energie se rychleji spotřebovává na naší straně té pomyslné bariéry mezi světy, takže se mu nakonec uzavře ten náš. On zůstane tam, kam se před léty transportoval. Dřív, nebo později na Hraběcím mostě přestane strašit. Když mi řeknete, kdy přesně se mu to přihodilo, tak zkusím sestavit nějaké rovnice, dosadím tam tu moji zimní příhodu a dnešek a můžu z toho dost přesně spočítat, kdy by se mohl na Hraběcím mostě zase objevit a kdy to skončí. Už teď vám můžu říct, že ty intervaly budou pořád kratší a ten přízrak bude tady u nás mít pořád míň času."

      "Dobře četaři, máš moji důvěru. Jenom si to nech pro sebe, chci v klidu dosloužit do penze a ne se nechat zavřít do Dobřan", tím mínil major onu známou západočeskou psychiatrickou léčebnu. "A prosím tě, pospěš si, víš, mně pořád vrtá hlavou, proč by se mnou chtěl mluvit. Třeba si za ním na ten most zajdu. Bude tam teď klid, lesáci na Modravě pobořili most přes Roklanský potok, tak stejně budeme muset jezdit přes Srní nebo přes Březník."

      Četař se skutečně snažil a za pár dní přinesl majorovi tabulku s pravděpodobnými časy výskytu přízraku na Hraběcím mostě. Ne vždycky se veliteli povedlo být na místě ve správný čas. Už se zdálo, že jsou buď špatné výpočty, nebo se v obou posledních případech jednalo o nějaké přeludy, vyvolané zvláštními povětrnostními vlivy. Ostatně Šumava vždy měla a má mnoho tajemství.

* * * * *

    Četař absolvent Svoboda sloužil svoji poslední službu dozorčího důstojníka roty, za čtyři dny mu končila základní vojenská služba. Byly asi tři hodiny odpoledne, poslední služba se už chýlila ke konci, když na rotu vběhl velitel a hned zamířil do svojí kanceláře.

     "Svoboda okamžitě ke mně" zavelel.

    "Člověče, měl jsi pravdu, dneska tam byl", major ani nepočkal, až za sebou četař zavře dveře.

     "Na hraběcím, jo?" vyrazil ze sebe četař a jedním dechem dodal. "Tak povídejte, majore, jak to bylo?"

     "Bylo to, jak jsi to povídal ty i Suchý. Skrz dráty, a to doslova, se najednou prosáknul Vašek. Ale rozumíš, byl takovej poloprůhlednej, a hlavně mladej. Vždyť už je to takovejch let. Já už jsem skoro fotr, ale von pořád vypadal na těch pětadvacet, jako mu bylo tehdy. Ani jsme spolu nepromluvili, tedy já jsem asi neřek ani slovo. On jenom - dneska tu jsem naposledy - a něco mi podal. Potom už asi nebyl při smyslech, mluvil úplně z cesty, něco jako otevři si galerii. Prosím tě, co já vím, tak nějaká galérie je v Prachaticích a potom ta národní v Praze. Ale ani v jedný jsem nikdy nebyl, natož abych si něco takovýho otvíral, vždyť to by mi ani nikdo nedovolil." To všechno major vychrlil jedním dechem a tím se trochu uklidnil.

     "Tohle mi ten fantóm podal", a z kapsy vytáhl mobil Sony Xperia L4. "Teď to vypadá jako nějakej placatej tranzistorák, ale když mi to podal, tak bych přísahal, že jedna strana svítila jako televizní obrazovka", a podal mobil Svobodovi. Ten ho vzal opatrně do ruky a prohlížel ho ze všech stran.

      "Tohle vám fakt dal?"

      "Jo, dal a potom zmizel, to ti bylo příšerný. Najednou byl úplně průhlednej, zřetelně jsem skrz něj viděl signálku a za ní potok. A potom nebyl."

      Major se viditelně otřásl, když si připomněl, co před chvilkou zažil. Svoboda mezitím obracel mobil v ruce.

      "Hele veliteli, to bude určitě tranzistorák. A japonskej, podívejte, je to Sony. Takovou značku měla přece i ta japonská kalkulačka, co si ji pořídil ten přízrak, dokud to ještě byl spojař. Akorát to nemá žádný knoflíky. Fakt to hrálo a svítilo?"

      "Nehrálo, jenom svítilo a byly tam nějaký obrázky. Ale nehejbaly se. Já jsem to neprohlížel, jenom jsem to vrazil do kapsy a zíral, jak se Vašek rozpouští ve vzduchu. Podívej se, jaká to je placička, tam by se přece žádná obrazovka nevešla, ani ta japonská," mínil major. Jak četař obracel mobil ze všech stran, stiskl mimoděk jedno z téměř neznatelných tlačítek na boku přístroje. Displej se rozsvítil a objevily se ikonky domovské obrazovky.

      "Podívejte se veliteli, přece to svítí a ty obrázky tam opravdu jsou. A tady u toho je napsáno galerie, podívejte." Oba muži nevěřícně koukali do displeje.

      "Že by myslel tuhle galerii?, ozval se major. "Četaři, ty jsi mladej a ještě k tomu študovanej, tak to zkus nějak otevřít." Svoboda se opravdu snažil a tak se metodou pokusů a omylů nakonec dopracoval k tomu, že na ikonku klepnul prstem a ta se otevřela.

      "Podívejte, majore, tady jsou nějaký malinký fotky" ukázal podporučík na zobrazené náhledy. "A tady jsou nějaká videa", dodal ještě.

      "Videa?, to je blbost." Major zakroutil nevěřícně hlavou.

      "Video náhodou znám, pouštěli nám na něm něco na posledním školení. Je to taková veliká bedna, asi jako magneťák. A kazety, na kterých je to nahraný, jsou větší než tahle mašinka."

      Svobodovi se povedlo mezitím otevřít několik fotografií.

      "Podívejte se veliteli, tady jsou nějaký fotky. Určitě je to Praha, vždyť jsem odtud. Tohle je Jiráskův most, ale tenhle nepovedenej dům tam určitě není. Je to určitě nějaká fotomontáž, asi vtip. Ten barák nemá ani jednu stěnu rovnou a každý okno v jiný vejšce."

      "Nojo, to je nějaká sranda, tam by přece nic takovýho nikdo nedovolil postavit". Velitel se na fotku podíval jenom letmo.

     "Zkus něco udělat s tím videem."

      A četař to zkusil a povedlo se. Na displeji se objevil záběr na Poledník. Určitě to byla vojenská hláska, ale jak vypadala! Byla úplně přestavěná, nad vrcholem hory se tyčila jako kosmická loď z jiného světa. Po anténách nebyla ani památka, zmizely i kasárenské budovy. Zato před vyhlídkovou věží vyrostly nové stavby a jedna z nich byla zcela určitě restaurace nebo bufet. Před bufetem byla spousta lidí, podle oblečení a chování to byli turisté. Někteří měli na hlavách cyklistické helmy a ve stojanech před bufetem bylo opřeno mnoho jízdních kol. Tedy pokud to kola byla, protože ani major, ani podporučík takové elegantní a od pohledu rychlé stroje ještě neviděli. Jak se neviditelný kameraman přibližoval k rozhledně, bylo možné rozlišit další podrobnosti. Šum, který se z přístroje dosud ozýval, se měnil v lidské hlasy. Přístroj tedy zaznamenal nejen obraz, ale i zvuk, Kameraman očividně nesnímal dění pod rozhlednou nahodile. Stále větší plochu obrazovky zabíral pohled na jeden ze stolů, u kterého seděl postarší manželský pár. Muž si vychutnával napěněné pivo a žena ucucávala nějaký exoticky vypadající koktejl. Na stole před mužem vedle sklenice byl položený myslivecký klobouk, který měl evidentně nejlepší léta za sebou už drahnou dobu.

    "Podívejte, majore, není to váš táta? Takhle nějak bych si vás představoval za nějakejch třicet nebo čtyřicet let," komentoval záběr četař. Potom se podíval na pobledlého majora.

      "Ne, to není táta. To musím být já. Ten klobouk, ten je můj, mám ho už nejmíň deset let. A ta paní, to je manželka."

     "No, to je přece skvělý, veliteli. Všimnul jste si, jaký bylo na tý denní nabídce u bufetu datum? 25. července 2000! To je přece důkaz, že za pětadvacet let budete ve formě a bude vám i s paní chutnat pivečko a jiný dobrý pití", četař neskrýval nadšení. "Taky to znamená, že do roku 2000 nebude tady u nás žádná válka. Naopak, podívejte, vždyť dneska na Poledník nepustí ani vás, a za pětadvacet let z ní bude rozhledna a kolem spousta turistů. Všichni vypadají spokojeně, jsou pěkně oblečení, a jak jsem stačil rozeznat z těch jejich hlasů, byla tam slyšet nejen čeština, ale určitě i němčina a angličtina a i něco z jihu, asi italština. Tedy veliteli, já vám fakt závidím."

      "Jo, snad měl Vašek pravdu, že ve všech těch jeho světech se všechno stane úplně stejně, je ti přece jasný, že tohle nemůže být tenhle náš, ale některej z těch dalších zavinutejch vesmírů," mírnil major podporučíkovo nadšení.

      "No, určitě, pamatuju si, co váš známej říkal. Proč se teda neradujete, i když to není skálopevná jistota, tak je to velká naděje!"

      Při pohledu na nadšeně gestikulujícího četaře si major, bůh ví proč, vzpomněl na obrázek ohnivého kazatele Jana Husa na Kozím Hrádku.

     "Tak já ti teda řeknu proč se neraduju tak, jako ty. Ty ses díval na datum toho jídelního lístku, to já taky. Ale já jsem si na rozdíl od tebe všimnul i toho, co bylo na lístku v nabídce. A byla tam dvanáctka Gambrinus za 30 korun! Dokážeš si to představit? Vloni zdražili pivo, a kolik stojí dvanáctka na Klostermance ? Jasně, čtyři šedesát! Kolik si jich můžeš dát, abys tam nenechal za dva dny celej žold? No vidíš. A tady jsi mi v tý mašince promítnul pivo za třicet!"

      Po těch slovech se oba obrátili ke konferenčnímu stolku, kam před chvílí podporučík odložil mobil. Ale stolek byl prázdný.

     "Asi se vypařil, stejně jako na Hraběcím mostě Vašek. A to je dobře". Z majora spadlo dosavadní napětí.

     "Svoboda, máš to za pár," pokračoval, "tak ve vlastním zájmu jazyk za zuby. Před nikým neříkej, že z hlásky na Poledníku bude za pár let rozhledna nejen pro Čechy, ale i pro Němce, Angličany, zkrátka pro každýho. Politruci a kontráši by ti to zatraceně spočítali."

      Major se už z fantastického zážitku evidentně vzpamatoval: "Já tomu všemu stejně moc nevěřím, určitě to má nějaký obyčejný vysvětlení. Ale raději hned teď jedu na Klostermanku a dám si nejmíň pět dvanáctek. Pro jistotu, kdyby se to vyplnilo, tak dokavaď je Gambrinus za bůra."

     Major a podporučík se rozešli každý za svým a případ s přízrakem na Hraběcím mostě tím definitivně skončil.

Opravdu?




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

10.01.2021 15:18:58dát kritice tipZeanddrich E.

Už jenom proto, že ..miluji reálie z doby mého mládí, se mi to líbí :)

Také jsem zatím nedočetl, ale doufám, ´že se mi sem podaří vrátit :)

09.01.2021 20:02:301 tipů dát kritice tipLuzz

nebylo to špatný. oceňuju, že je to jiný než většina textů, co se tu objevuje; navíc - má to směr a koncepci (aspoň tak mi to připadne).

ale i tak - asi by to chtělo nějakej editorskej zásah, protože místy to bylo docela zdlouhavý a pro povrchního čtenáře jako já místy nesrozumitelný. taky jsem nestíhala ty matematicko-fyzikální záležitosti, i když jich tam bylo pomálu - PLanckovu vzdálenost si matně vybavuju jen z fyzikálního semináře v septimě... a to už je hodně dávno.

celkově mi to připadne jako nosný téma, ale ten příběh se podle mě dal odvyprávět tak poloviční rychlostí. ale ráda jsem četla, to ano.

09.01.2021 16:24:59dát kritice tipTen v buřince a se svíčkou

Snad to dočtu jindy (sliby chyby!)... ;~)

...chtěl jsem jenom říct, že jsem byl taky pátračem (v Českých Žlebech)...

Vojna byla nesmyslná, a pátračství byl nesmysl ještě umocněný. 

09.01.2021 13:26:281 tipů dát kritice tipannnie

Vtipný! Tip a.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.