Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 455 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Brigáda
datum / id11.01.2021 / 515690Vytisknout |
autorJosef František
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno231x
počet tipů4
v oblíbených0x
Brigáda

Brigáda...vyprávění ze života.

 

S mým bratrem Jindřichem a plzeňským přítelem Mirkem jsme se v polovině ledna pokoušeli najít práci v horském středisku. Práci montéra, kterou jsem dělal z nutnosti, mě nebavila. Lučenec, Kralupy, Most, spaní po ubytovnách, nikde doma. Přítel Mirek se nudil na vojenské střelnici. Měl na starost elektronické řízení terčů. Dali jsme zaměstnavateli výpověď.

Mého mladšího bratra Jindřicha jsme si vzali pod patronát. Vrátil se z vězení a hledal práci. Jeho přestupky proti zákonu byly prováděny díky pivu, které rád popíjel. Bylo nám něco přes čtvrt století a psal se rok 1970.

První den v horském středisku jsme prováděli ústní průzkum v restauraci. Mirek, dobrý kytarista i zpěvák, bavil hosty do půlnoci, díky jeho talentu jsme byli pozváni do podnikové chalupy plné děvčat. V poledne jsme se rozloučili a odešli na oběd do stejné restaurace. Práci a nocleh jsme nesehnali. Když za námi hostinský o půlnoci zavřel dveře, uvítal nás štiplavý mráz. Mirkův hudební talent nám tentokrát nepomohl. Zažili jsme krutou noc v seníku.

Na radu místního horala jsem telefonoval na Luční boudu, obrovský horský hotel. K naší radosti jsme byli všichni tři přijati.

Do hospody Hvězda, plné rozjařených lyžařů, kde pro hluk nebylo slyšet vlastní slovo, vešel vysoký chlap v zamaštěných montérkách. „Luční bouda!” zakřičel a na pár vteřin se mu podařilo přerušit veškerý hovor. Zamával jsem a vyšel mu vstříc. Pocítil jsem silnou úlevu, neboť jsem se cítil zodpovědný za nedostatečně promyšlený plán.

Z příjemného tepla restaurace jsme venku utrpěli šok. Mrzlo jen praštělo. Při pokusu vsoukat do teplé kabiny vozidla řidič beze slov ukázal na nezakrytou korbu, plnou beden s masem.

„To snad nemyslíte vážně ,” ohradil jsem se.

„Myslím, a jestli chcete jít pěšky, já vám v tom nebráním,“ víc se o nás nezajímal.

Do teplé kabiny ochotně pomáhal třem děvčatům. Tulili jsme se k sobě za kabinu a do zadku nás chladilo maso. Z výfuku se vyvalil kouř a široké pásy rolby se skřípavě rozjely. Čekalo nás devět kilometrů jízdy, z toho dva kruté. V horách řádila sněhová bouře, a dva dni byl již vyhlášen zákaz vycházení na hřebenové túry.

U boudy Výrovka, vítr nabírat dech. Sněhové vločky zuřivě dorážely na přední sklo kabiny a řidič jen intuitivně hledal tyče značící cestu. Náhle prudce odbočil vlevo a za chvíli se pásové vozidlo šplhalo do prudkého svahu. Zde vichřice dováděla naplno. Vítr s drobnou ledovou tříští do nás nemilosrdně bušil. Měl jsem pocit, že ležím na té hromadě zmrzlého masa nahý. V prudkému svahu se pod námi dalo cosi do pohybu, lorna s masem se rozjela a zmizela v neznámu.

Bubušením pěstmi na kabinu jsme upozornil řidiče. Otráveně se vysoukal z přetopené kabiny a nařídil nám sbírat ztracené maso. Symbolicky jsme v tom strašným větru našli pár vepřových kolínek, a zabouchali na kabinu. Poslední kilometr jsme bojovali každý sám za sebe. S koleny u brady a s batohem jako štít jsem se bránil před miliardami kousajících ledových vloček.

Šílené kvílení větru náhle přestalo, rolba vjela do široké chodby a po pár metrech řidič zastavil a vypnul motor. Vichřice zůstala před vraty, ale přesto do ztichlé chodby zlobně vmetala oblaka prachového sněhu. V chodbě se mísil nasládlý pach nafty s příjemnou vůní čerstvě upečeného chleba. Děvčata i šofer rozesmátí, vystoupili z kabiny a odešli. Zmrzlý náklad na korbě je nezajímal. 

Trvalo věčnost, než jsem si uvědomil, že jsem živ. Lord Hillary se šerpou Tenzingem na vrcholku Mount Everestu na tom nemohli být hůř. Jak dlouho trvalo, než jsme slezli z prokletého nákladu, nevím. Když jsme, absolutně zmrzlí, obaleni ledem, dezorientovaní, nic netušíc, rozrazili dveře do velikého lokálu plného světel a lidí, rozhostilo se ticho. Museli jsme vypadat příšerně. Bratr Jindřich upustil malý kufřík a beze slov zíral do rozzářených světel restaurace Luční boudy.

Ráno, po krátkém rozhovoru v kanceláři jsme byli s bratrem Jindřichem přiděleni do kuchyně, respektive do umývárny nádobí. Jindřich nastoupil k černému, což jsou hrnce, pánve, prostě vše kovové, co se v kuchyni použije. Můj úkol byl umývat veškeré porcelánové nádobí a příbory. Mirka, díky vysoké atletické postavě, poslali pracovat do kotelny.

S prací v umývárně jsem se už setkal na vojně a zde to horší být nemůže, pomyslel jsem si a pozoroval servírky, jak svižně vybíhají  pravou polovinou francouzských dveří do lokálu a s prázdnými tácy levou půlkou zpět.  

„Věruško, byl tam?” křiknul šéfkuchař na blondýnku s vyčesaným drdolem a plácl ji po zadku.

„Pane Duchoslav!, byl tam, a dvakrát!, a neplácejte mně po prdeli, nebo to řeknu Vladimírovi a on se s vámi popere!” a rozesmátá odtančila. Nevěděl jsem, kdo je Vladimír, ale Věruška byla k “zakousnutí”.

Mé lelkování přerušilo cinkání plných plat použitých hrnečků a talířků, které servírky začaly snášet z jídelny po snídani. Za několik následujících minut stačily narovnat na stůl umývárny obrovskou hromadu.

“Jste tam? Jste tam,?” volala na mne jedna ze servírek, přes vysoký štos plat s hrnečky.

“Ne slečno, ne, ještě tam nejsem,” pokusil jsem se o blbý vtip, omráčen tou podívanou.

Pustil jsem se s elánem do práce a po půl hodině na mně nebyla suchá nit. Hromada nádobí téměř neubyla.

„Takhle to neumyješ ani do zítra,“ozval se nakřáplý hlas za mými zády. Otočil jsem se a ucítil silný pach piva. Stál přede mnou štíhlý černovlasý chlapík, přibližně mého stáří. Držel v ruce mohutný francouzák a z koutku úst mu visela cigareta.

„Honza,“ představil se. „Dělám tady údržbáře.“

„Pepík, dělám tady první den,“ a potřásl jsem nabídnutou rukou.

„Tak poslouchej Pepíku, zde ta velká bedna je automatická myčka na nádobí, pozůstatek po Němcích z druhý světový války, voni tady na Luční učili piloty přežít v těžkejch horskejch podmínkách.“ A významně poklepával na podlouhlou plechovou bednu.

„Je to unikát a nikdo to ještě nevoklopíroval, ve všech hospodách i domácnostech se  myje pořád nádobí dvacet pět let po válce pořád ručně.“ Přerušil přednášku a popadl polévkový talíř, otočil jej a klepal ukazováčkem na vytisknutý hákový kříž.

„To čumíš, co?, mimo personálu je na téhle boudě skoro všechno ještě po Němcích“ a hleděl mi upřeně do očí očekávaje údiv. Já mu jej bez falše dodal. Používaje francouzák jako ukazovátko pokračoval v instruktáži.

„Semka do ní napustíme vařící vodu, neboť již nehřeje, to víš, dyť je to stará dáma, zde na tyto dřevěný plata narovnáš nádobí a zapneš trysky. ...“

Všiml jsem si, že nás pobaveně pozoruje servírka Věruška. Její hezky klenutý oblouk horního rtu, světlé vlasy vyčesané do drdolu, pramínek vlasů splývající z každé strany podél drobných uší, i vše ostatní připomíná francouzskou herečku Brigitte Bardot...,

„a na druhém konci to vyjede čistý, jasný!“ Dokončil Honza monolog.

„Jasný!“ V černé gumové zástěře, s vlasy slepenými potem jsem srazil paty a zasalutoval. Můj krátký herecký výstup byl ohodnocen hezkým úsměvem Věrušky.

Údržbář Honza naplnil nádrž vařící vodou a vylil do ní asi půllitr Jaru. Mé vojenské zkušenosti napovídaly použít podstatně menší množství toto prostředku zbavující nádobí mastnoty. Vsunul do myčky čtyři plná plata hrnečků a uvedl stroj v chod.

Mašina zaburácela, trysky pod vysokým tlakem počaly chrlit vařící vodu na hrnečky ze všech stran. Nadšen podívanou jsem Honzu radostně poklepával po rameni, ale jen krátce.

Ze vstupního a výstupního otvoru myčky se začala valit hustá bílá pěna. Překvapeni neočekávanou podívanou jsme nebyli schopni pohybu. Když pěna podobná cukrové vatě dosáhla výše našich prsou, údržbář Honza  zmizel v pěně a počal hledat vypínač, což se mu nedařilo. Pokaždé, když se s děsnými nadávkami vynořil, připomínal sněhuláka.

Pěna naplnila celou umývárnu téměř ke stropu, a valila se přes naskládanou bariéru nádobí do prostor kuchyně. Když konečně zastavil stroj, veškerý voda v myčce se  proměnila v hustou pěnu. Po krátkém boji s bílou hmotou mi údržbář Honza věnoval několik rad a odběhl za jinými povinnostmi.

Bratr Jindřich přinesl šorny, což je zařízení na odhrnování sněhu a nám se podařilo odhrnout část pěny do vedlejší místnosti. Pomáhal i personál kuchyně.

Pani Karlička, padesátiletá pomocná kuchařka s knírem pod nosem, dáma neuvěřitelné síly, jež dokázala unést čtvrtinu celýho bejka a bravurně ji nožem zbavit kostí, přinesla tentokrát k boji s pěnou celý kanystr octa.

 

Bylo již poledne když jsme konečně zvítězil na pěnou, ale čekal mě další boj.  Bylo nutno umýt čtyři sta padesát polévkových talířů, stejné množství plochých a dezertních, stejný počet příborů a čajových hrnků!

Mé ruce se podobají opuchlým rudým válcům a nohy mne odmítají nést. Po šesté večer, se kromě polévkových talířů celý proces opakoval. Tak mne napadlo, že v této umývárně každý týden někdo zemře.

V devět hodin večer, bylo vše zdárně dokončeno. Skácel jsem se na postel, tak jak jsem přišel a ztratil vědomí. Horečnaté sny v podobě obrovských barevných koulí se na mě valily a  já se s výkřikem probouzel. 

Mirek, nic netušíc, spokojeně oddechoval. Celý den se válel v kotelně na starých matracích. V knihovně kotelníků si mohl vybrat Remarqua, Maupassanta, Rychlé šípy, Jak se kalila ocel, Proces s pravičácko-trockistickým blokem, Babičku i Šesnáctiletou Pařížanku, ale na dračku šla zejména Emanuela, jak mi později vyprávěl.

Pracovat jsem začínal v osm ráno a skončil v devět večer. Před obědem a před večeří jsem měl dvě hodiny přestávku. Po týdnu jsem byl se svými silami u konce. A to jsem na svou fyzickou kondici domýšlivý.

Práce v kotelně Mirka netěšila, chtěl pracovat se mnou. Přesto že jsem jej varoval, jaké radovánky v umývárně mám, požádal o přeložení a bylo mu vyhověno. Já se radoval, že jsme zase spolu a že neumřu z přepracování.

Aby se nám náhodou nezkrátily žíly z “nicnedělání”, provozní hotelu nám do pracovní povinnosti přidal úklid obrovského sálu. Zde snídalo, obědvalo a večeřelo téměř čtyři sta studentů. Již malá drobnost v podobě třešňového kompotu protáhla úklid o hodinu. Mládež po sobě střílela s nadšením třešňové pecky a po podlaze se téměř nedalo chodit. Vyhlášená německá řemeslná poctivost v podobě nesmírně těžkých židlí dokázala odejmout naše poslední síly.

Hodující mládež nám nepřímo působila i jiné problémy. Pokud se na jídelním lístku objevily těstoviny, zvláště kolínka s jakousi podobou rajské omáčky, nestačil bratr Jindřich odvážet na rudlíku plné popelnice do výkrmny prasat v podzemních prostorách. I prasata mají svůj limit. „Jsou přežraný, už nemůžou,“ hlásil Jindřich když se točil s popelnicí po čtvrté. Mirek, který na naší „pracovní lince“ zbavoval talíře zbytků, stál v rajské omáčce s těstovinami po kotníky. Odpadní kanálek tuto hustou konzistenci také odmítal.

Šmolkově modrá obloha, bezvětří, hřejivé paprsky pravého horského slunce vylákaly dvě stovky dívek zdravotní školy před Luční boudu. Neobvyklé ticho, vůně opalovacích krémů, blýskající se tmavé sluneční brýle a snaha studentek nabídnout spalujícím paprskům každý centimetr čtvereční své kůže dalo naší trojici instinktivně pokyn se připojit. Naše určitě dobré rozhodnutí se nekonalo.

Byla vyhlášena schůze všech zaměstnanců hotelu. Vedoucí či ředitel byl opojen mocí nad pětačtyřiceti zaměstnanci. Jeho žena prožívala postavení manželky šéfa ještě intenzivněji. Se zápalem až neobvyklým kontrolovala plnění všech jeho příkazů. Silně nalíčený obličej s přísností dozorkyně věznice lemovaly peroxidem vybělené vlasy.

Mimo jiné záležitosti bylo na schůzi nařízeno přinést z pokojů, které zaměstnanci obývali, veškeré talíře, hrnečky a příbory do umývárny. Zde se do večerních hodin vršila neuvěřitelně velká hromada talířů se zaschlými omáčkami, knedlíky, brambory a mnoho z nich pokrývala plíseň.

Stáli jsme dlouho v úžasu, nechtěli uvěřit tomu, co vidíme. Mirek se pokusil ocelovou špachtlí seškrábnout z jednoho talíře knedlíky. Bezvýsledně. Druhý pokus odlepit přischlou hliníkovou vidličku se také nepovedl, pouze se ohnula. Po krátké poradě jsme vše naskládali do velkého hrnce, posypali sodou a naplnili po okraj horkou vodou.

Krátce před devátou večer jsme konečně domyli veškeré nádobí po večeři a měli i uklizeno  v jídelně. Stáli jsme nerozhodně nad obrovským hrncem plným nechutného obsahu, který zbývalo umýt. Přišel Jindřich a svou nabídkou nás mimořádně potěšil.

„Klucí, jestli chcete, tak já to za pět piv umyju. Holky ze zdrávky už na vás hodinu čekají ve vinárně.“ Dohodu s Jindřichem jsme uzavřeli bez smlouvání. Horká sprcha, slastná představa následující zážitků vlila do našich mladých těl neměřitelnou energii. Mirek doladil kytaru a rázným krokem jsme vykročili k vinárně. Sto padesát dívčích hlasů nás ječením uvítalo, jako by přišli Beatles.

Mirek studoval dva roky ekonomickou školu, než přešel na průmyslovku. Byl na větší koncentraci žen již zvyklý. Zaujmout, pobavit a rozezpívat takový dav dívek je úkol přetěžký.

Zvládl vše na jedničku. Kytaru rozezvučel v rytmu samby a jeho sytý, medově zvučný hlas naplnil prostor vinárny do posledního koutu. Příběh o chladném srdci argentinské dívky rozbušil srdce většiny českých dívek. S refrénem písně nespěchal. Pomalu si kytaru postavil na levé stehno, symbolicky si naslinil konečky prstů a upravil jimi bujnou kštici. Našel si beze spěchu předem vyhlédnuté oči jedné z dívek. Prsty zvolna přejel všech šest strun. Nenechávej žádnou dívku na pochybách, udeřil palcem do kobylky kytary a rozezvučel nástroj v jihoamerickém rytmu. Sálem se nesla slova vášnivé mexické písně.

Poznal jsem dívku čistou

jako květ lilie

hlásek má krásně hebký

když něco vypije

vlasy rudý jak oheň

v těle má dynamit

jenom na ni si myslím

jenom pro ni chci žít...

Bez debaty. Mirek si uměl poradit. Přidal ještě několik méně známých písní, ale poté jíž ovzduší vibrovalo mohutným chorálem dívčích hlasů pějící písně všem známé. Šlapu si, ani nevím jak ... Mám malý stan a mnoho jiných. Děvčata nás štědře hostila cigaretami, vínem a tulila se převelice.

Jindřich se ohlásil v podezřele krátkém čase a vklínil se do bzučících úlu děvčat. Na mou otázku o nádobí odpověděl jen nastavením ruky a požádal o hotovost na pět piv. Představa, jak rychle dokázal umýt tolik talířů, rušila mou koncentraci. Tak jsem se zeptal. Naklonil se blíže k mému uchu a pokrčil rameny.

„No, asi pět talířů jsem umyl, šlo to strašně pomalu a tak jsem vzal kladivo a ten zbytek jsem rozmlátil, vše jsem naložil do popelnice a vyvezl na smeťák.“ Když viděl, jak jsem pobledl, poklepal mi na rameno.

„Jen se uklidni, nikdo se po tom nebude shánět.“ Jeho prohlášením jsem si tak jistý nebyl. Vydal jsem se bez komentáře k baru, objednal deci rumu a naráz jej vypil.

„To jsem netušila, že jsi alkoholik,“ dýchla mi Věruška na krk. Ženská nedělá nic pro nic. Železo se musí kout, dokud je žhavé.

„Já jsem začal pít kvůli tobě,“ špitl jsem jí do ucha.

„Když jsem zjistil že mne předběhl ten černovlasý fešák, co okrádá chudý pocestný, a s kterým se před umývárnou, kde pracuji, pravidelně líbáš, život mě přestal bavit ...“ Zaznamenal jsem, že se jí mé podivné vyznání zamlouvá a byl jsem si jist, že jsme spolu vykročili do vzrušujícího dobrodružství.

Servírky se velice často zdržovaly před naším pracovním pultem. Mirek jim přednášel lehce košilaté verše, které dokázal v neuvěřitelně rychlém čase složit.

Zuzka to je děvče hezké

nožky jako srnka má

do lesa ale se projít nechce

ať jí zve Pepík, Jindra nebo já.

Často předával Zuzce jen popsaný papírový ubrousek. Básnička jen pro ni často vykreslila na její tvářičce ruměnec, i když již něco pamatovala. Na mé naléhání „ukaž, ukaž,“ ubrousek zmizel v kapsičce u zástěrky a fíí ... byla pryč. Za odměnu bylo Mirkovi dovoleno se Zuzkou uléhat, pokud v postýlce vedle ní bylo prázdné místo. Nebylo to často. Upřednostňovala místo reprezentantům různých lyžařských disciplín, kterých byl na hotelu vždy dostatek.

Romance s Věruškou postupovala pomaleji. Ochotně, kdykoliv se z klenutého rtíku ozvala prosba, sjížděli jsme výtahem do skladu pro bednu ubrousků. Zde, omezeni časem jsme si rty beze slov sdělovali své touhy. Jen přemáhání a zdrženlivost dokáže rozpálit těla milenců na bod varu. Tep mého srdce ještě nedosáhl normálu, když ta malá potvůrka přivedla svého číšníka před pult umývárny a nabídla mu rty. Jedním okem sledovala mou reakci. Měl jsem k tomuto účelu připravené poškozené talíře. Vyhodil jsem jeden do výše a nechal dopadnout. Jedna taková tříštivá rána přilákala manželku vedoucího. Beze slov prohlédla několik hrnečků na čaj a pěstěným ukazováčkem nás vyzvala přistoupit. Nařízení bylo šokující. Umýt všechny hrnečky pískem či drátěnkou! Jsou zažloutlé od čaje! Jak přišla, tak odešla. Zůstala po ní jen silná vůně parfému.

Namočil jsem vlhký hadřík do písku na nádobí a pokusil se vyčistit vnitřek jednoho hrnku z pěti set narovnaných v obrovském regálu. Šlo to, ale velice pomalu.Tudy cesta nevede. Mnoho nápadů a vynálezů vzniklo, když je muž v tísni. Sotva jsem zabloudil očima k obrovskému kuchyňskému papiňáku, vykročil jsem sjednat povolení k použití. Paní Karlička souhlasila a já jí zato samou radostí objal. Hrnečky jsme do kotle opatrně naskládali, doplnili vodu a na vše nasypali pět kilo sody. Víko kotle jsme řádně utáhli šrouby, pustili páru, sundali zástěry a šli se na „chvilku“ natáhnout.

Chvilka se protáhla. S hrůzou zjišťuji, že se již začínají servírovat večeře. Kotel s pětistovkou hrnečků stále ještě vyfukoval páru. Pozvolna jsme otevírali těžké víko kotle. Neznámá ruka mi sevřela krk. Tři hodiny v papiňáku! Ty hrnky se snad rozpustily. Ne, nerozpustily. Odehnal jsem s radostí vkrádající se myšlenku. Byly zářivě bílé! Bílé uvnitř i na povrchu. Soda vykonala své. Barevný potisk, jenž hrnečky zdobil zmizel také.

Nádherné únorové počasí vylákalo do hor nespočetné množství turistů. V restauraci nebyla volná židle. Servírky prolétávají dveřmi do kuchyně sem a tam a narovnávají si na jednu ruku neuvěřitelný počet talířů s jídlem.

„Václave! udělej tu šestku a sedmičku, oni už jsou nasraný.“ Volají na kuchaře. Šéfkuchař Václav přehoupl sotva třicítku svého věku a jeho silnou stránkou osobnosti bylo popíjení rumu.

“Zuzano, přines mi panáka, nebo se tady na to vyseru!“ žadonil po servírce a zástěrou setřel s talíře pár kapek omáčky. „ Václave, vydržte,“ chlácholila jej informovala kuchyňský presonál co se přihodilo na place.

 „Představte si, že tomu novému číšníkovi z Brna prdly nervy a sežral polskému turistovi půl párku, protože se nekompromisně dožadoval vidličky a nože. On vám Václave, uchopil párek s nonšalantností anglického sluhy, decentně namočil párek do hořčice, a s požitkem se do něj zakousl. Vyděšenému turistovi se uklonil a velice hlasitě jej informoval. Tak se to žere u nás v Čechách, pane, a se stejnou graciézností položil zbytek zpět a odešel za svými povinnostmi.“

Nebylo divu. Polovina personálu byla již v minulosti soudně trestaná a většina holdovala popíjení alkoholu. Elektrikář Jarda Řehák a Baterka, jak jsme nazývali druhého z oboru, měli na starost dieselový agregát vyrábějící dostatek elektřiny přes den. Noční proud zajišťovala turbina z malé přehrady, doplňované pramenem Labe. Jarouš jako každý večer, již zmožen pivním mokem, sotva se držící na nohách, vykročil jako vždy v devět večer k přehradě zapnout turbínu. Bez ztráty orientace v husté mlze či vichřici zvládal stometrovou trasu s instinktem poštovního holuba. Jednou, když se venku „čerti ženili“ jsem na Jarouše ve vstupní hale s obavami čekal. Když mé obavy dostoupily vrcholu, neboť tato trasa si již vyžádala jednu lidskou oběť, otevřely se dveře a Jarouš vlétl do haly jakoby nakopnut Krakonošem do zadku. Obličej i oděv měl pokrytý namrzlým sněhem. Když podupával po kamenné podlaze, zjistil jsem že má na nohou polobotky!

„Chlape! Člověče! Máš se víc do té siberie obléci“ byla má první starostlivá slova. Elektrikář Jarda vykročil  ke své dílně a na jeden zátah zlikvidoval obsah půllitru, který si k tomuto účelu připravil. Jakási malá oslava návratu.

„Kurva, tam je dneska zima,“ byla jeho první slova. Zatřásl hlavou a prsty zvolna seškrabával ledovou námrazu z obočí. Sklonil se k sudu, připumpoval trochu vzduchu a natočil si pivo. Pivní soudek kupoval z peněz vybraných v úschovně lyží. Tento výdělek nějak unikl šéfovi hotelu. Většina zaměstnanců a hlavně ti, na které se vztahovala ředitelem nařízená alkoholová prohibice, se napájeli u Jarouše. Jarouš byl štědrý, věděl co je žízeň. Můj bratr Jindřich byl jedním z nich.

Týden špatného počasí mělo za následek prázdnou pokladnu v úschovně. Nebylo pivo. V deset večer nás z podřimování vyrušilo bušení na dveře.

„Pepku, je průser, tvůj brácha šel po pátý odpoledne na Výrovku a ještě se nevrátil.“ Vychrlil elektrikář Baterka, sotva vstoupil. „Telefonoval jsem”. Jindru poslali na cestu po  sedmé zpět, protože venku začínal pěkný mazec.“ Beze slov jsem se začal rychle oblékat.

Ve vstupní hale se organizovaně spěchalo. Pan Jindra, profík Horské služby s Baterkou a údržbářem Honzou nakládali na sáně zapřažené za sněžným skútrem malou elektrickou centrálu se světlometem a jiné důležité drobnosti.

Rychle jsme se dohodli. Trasu k Výrovce projdeme na lyžích traverzem já s údržbářem Honzou. Pokud se brácha vracel, použil by tuto běžnou cestu. Dvojice Pan Jindra-Baterka projedou pro jistotu horní cestu.

Venku, jak jsem se později dozvěděl, vítr nárazově dosahoval sto třicet kilometrů. Od Luční boudy ke Kapličce (památníku obětem hor)  jsme vyjeli do kopce tlačeni silným větrem. V závětří kapličky mi  Honza, křikem do ucha sdělil, že lyže nechá zde. Odepnul si lyže ale vítr je bez varování odnesl někam do dáli.

Nebudu líčit, co vše Jindřichovi sliboval, až se setkají. Dalších dvě stovky metrů byl zážitek. Beze sněhu, čistý led. Honza vylezl na závěj za kapličkou, uklouzl a byl pryč. Odjel po zadku do burácející tmy.

Pocítil jsem v krku hořkost. Vše, co zde podnikáme je již vlastně zbytečné. Čtyři chlapi riskují život jen proto že musí. Musí, neboť naděje umírá poslední ... Tři hodiny v tomto počasí nepřežije nikdo. Nemohl jsem se smířit s pomyšlením že Jindřich to má za sebou.

Na závěj jsem se položil bokem, zdvih nohy i s lyžemi a pelášil za Honzou stejným způsobem.

Jen jsem trnul, aby vítr nezměnil směr. Mírně vlevo pod námi, byl velice strmý lavinový svah do Modrého dolu. Jakmile jsem se na lyžích či po zadku dopracoval do závětří sedla Studniční a Luční hory.  Bláznivý vítr řádil nad mou hlavou. Sklouzl jsem dalších několik metrů. Našel jsem lyže zapíchnuté do kyprého sněhu až po vázání. Smutný důkaz. O pár metrů níž ležel Honza na zádech, kouřil a nadával. Asi kvůli ztraceným lyžím.

Domluvili jsme se že Honza počká na rozcestí na chlapy.  Sjel jsem opatrně tmou a zabouchal na dveře Výrovky. Otevřel mi Jura. Se svou tradiční vadou řeči spustil.

„Kkk..., kurva, kk...urva cco, co je? Začali jsme s prohlídkou. Jindřicha jsme našli spícího v kotelně, stočeného do klubíčka na pár pytlích od brambor. Snad si i vrněl. Vyprávěl, jak jej vítr na hřebenu povalil, a tak se raději se vrátil, vlezl do kotelny a dal si dvacet. Telefonem jsme informovali Luční boudu. Akce Jindra zrušena. Honza se již také dostavil. Jindru objal, místo aby plnil vše, co u kaple sliboval. Prohlásil, že není cvok, že zpět nejde že  s Jindrou na boudě přespí.

Já kohout, jsem se furiantsky rozhodl vrátit. Na mém krku byla uvázána ručně pletená šála od Věrušky. Od kapličky jsem k Luční boudě sjížděl proti větru v podřepu, neboť jiný aerodynamický tvar nedovoloval jakýkoliv pohyb vpřed. Kolikrát se mnou vítr praštil o zem, nevím. Při jednom z nedobrovolných pádů jsem zavadil o špici kříže. Kříže, postaveného na památku majiteli Luční boudy, který nedošel. Já se ale zaradoval, neboť ke konci mých útrap zbývalo jen dvě stě metrů. Kdyby mne má princezna tu noc pozvala k sobě, určitě bych zklamal. Následný týden jsem bojoval s bolestivou omrzlinou „Frantíka,“ přesto že jsem na radu mazáka horské služby, nacpal do kalhot jako ochranný štít celé Rudé právo.

Po této události byla Mirkova postel několik nocí prázdná. Sdruženáři Dukly Liberec (pro neinformované, kombinace skoky na lyžích a utíkej na běžkách co nejrychleji) odjeli, a já si stále mazal „Frantu“ krémem na omrzliny.

„Jdeme do stávky, jdete taky,“ houkla paní Karlička směrem k umývárně v osm ráno a vyklopila na stůl z kotle robotu padesátikilový bochan těsta na knedlíky.

„Jdeme,“ slíbil Mirek ještě pobledlý v polospánku i za mě. Byl ve stavu, kdy by podepsal i rozsudek smrti. Já byl v lepší formě.

„Jdeme, ale za co, za koho, proč? Vždyť v tomto státě se nesmí stávkovat, i když je to ústavou dovolený.

„Chlapci, to, co máte v kalhotách, vám ubírá na rozumu, zkrátka nesledujete dění.“ Potřásla nespokojeně hlavou a přetáhla obrovský nůž ostřím po ocílce.

„Vedoucí boudy chce propustit Romana, protože si myslí že mu přefikl´ tu jeho vochechuli.“ Karličce se s rozčílení na knírku vytvořily kapičky potu. Velkým nožem, přesnými řezy rozdělila těsto na budoucí šišky knedlíků.

Propuštění skladníka Romana a milostná zápletka s madam šéfovou chytla za srdce většinu personálu a v lokále to vřelo. Údržbář Honza, postávají před výčepem, se ujal organizace stávky. Jeho žena, již viditelně ve vysokém stupni těhotenství, se k svému muži pyšně tiskla.

„Taťko, je mi z toho všeho nějak nevolno,“vzdychla a uchopila do dlaní vystupující živůtek.

Údržbář Honza se sklonil, velice něžně políbil svou drobnou ženu do vlasů, ustaraně se narovnal a objednal deci Becherovky.

„Mamko, šoupni to tam, vono se ti uleví.“ Pradlena paní Novotná uposlechla a s lehkostí vypila sladko hořký likér. Stávkový výbor se odebral ke kancelářím ohlásit rozhodnutí. Pokud vedoucí neodvolá propuštění Romana, nikdo, počínaje zítřejší snídaní, nenastoupí do práce. Pozdě odpoledne se v lokále objevili tři policisté. Po krátké obhlídce se odebrali také ke kancelářím.

Netrvalo dlouho a napětí zaměstnanců zklidnil „vyslanec“ vedení podniku, provozní Bumba. Propuštění Romana je odvoláno a vedoucí se svou ženou v zájmu jejich bezpečnosti opustí hotel společně s policisty. Vítězství stávky bylo náležitě oslavováno. V úschovně lyží byl okolo pivního sudu nával. Jen Roman chyběl. Stál u okna v jídelně a pozoroval dvě vzdalující se rolby.

Je pátek, „Berouse.“ Tak je zde nazýván den výplaty mzdy. Z převážné většiny, nikdo nehodlal peníze šetřit. Střecha nad hlavou, strava, prádelna, koupelna, sex, tanec, dopřávaly všem klid a pohodu.

Sex. V mém případě nebylo s čím se chlubit. Uplynuly dva měsíce, a já měl „na pažbě,“ pouze dva zářezy, přestože za tu dobu se v postelích Luční boudy vyspalo snad půl tisíce děvčat. Ale nic netrvá věčně, konečně mi bůh lásky přál.

„Pepku ...ubrousky ... prosím,“ slyším za zády známý hlas. Tělem mi projelo příjemné chvění. Už když jsem se otáčel, věděl jsem, že se mi předvede v nejlepším obraze. Opřena o oplechovaný stůl umývárny, ruce zkřížené pod prsy, nabízela maximum. Cesta pro ubrousky a zpět byla bouřlivá. Poté mi ty její nádherně klenuté rty šeptaly vzrušující novinu.

„Vladimír dnes odjel a vrátí se za čtyři dny.“ Jakoby tušila, co se stane, raději se smíchem odběhla.

Každou sobotu, tak i dnes večer, k tanci i poslechu, hraje Tonda „Kombajn“. Tak jsme si jej s Mirkem pojmenovali. Neinformovaný návštěvník při pohledu k podiu, by zákonitě nabyl představu, že bude hrát mohutné hudební těleso. Reproduktory, dva mikrofony, bubny, po podlaze plno kabelů, harmonika a dvě kytary. Kdepak.

Tonda zasedl k bubnům, již tradičně v červeném saku a motýlku stejné barvy. Popadl harmoniku, přitáhl si mikrofon a už to jelo. Dokázal sám spustit takový kravál až drnčela okna. Po několika sériích ohlásil změnu hudby. Sundal si sako, na krk pověsil kytaru a v jakési kovové úchytce i foukací harmoniku. Měl obsáhlý repertoár, dobře zpíval i hrál. Široko daleko byl oblíben.

Úklid obrovského lokálu, oholit se, sprcha, obléknout se do slušivého, nám zabralo sice podstatně méně času než ženám, ale přesto jsme do vinárny vkročili až po deváté hodině.

Byl jsem tentokrát rozechvělý jak dostihový kůň před startem. Mirek mě pobaveně pozoroval. Vklínili jsme se ke stolu zaměstnanců. Sotva jsem dosedl, Tonda Kombajn, jako by tušil, spustil magnetofon a z reproduktorů se neslo něžně do prostoru ...

Yesterday, all my troubles seemed so far away ...

Já i dívka s vlasy vyčesanými nahoru, podobná dnes více než kdykoliv předtím, krásné francouzské herečce, jsme beze slova jako by hypnotizováni vstali. Bez ohledu na opatrnost, přitisknuti k sobě, a unášení melodií krásné písně, jsem pociťoval fyzickou touhu, která až bolela. Skladba zdaleka nebyla u konce, když její stisk ruky mne probral ze snění.

„Já už to tady nevydržím, pojď!“ Vzala mě za ruku a razila cestu davem. Za dveřmi jsme se pustili a utíkali do druhého patra. Posledních pár schodů, smějící se na celé kolo, lapajíc po dechu, jsme doběhli ruku v ruce. Když jsme za sebou zavřeli dveře pokoje, nastal neuvěřitelný spěch, i když před námi bylo tolik, tolik času. Rozpínal jsem neohrabaně knoflíky její blůzky, zatím co ona, na mé přání vytahovala sponky z vlasů a skládala je, jednu vedle druhé, mezi rty.

Vyndala poslední sponku, zatřásla lehce hlavou a vlasy zbaveny kontroly orámovaly hezký obličej.

Zvolna odstrčila mé nemotorné ruce a dokončila rozepínání sama. Po první půlhodině byl pokojík v dezolátním stavu. Ten spěch, stát se jedním tělem, je dědičný. Hodiny letěly jako splašené a mi stále nebyli syti. Jako by má energie a doposud neukojená touha sytila její tělo, jež se dostalo pomalu do nekontrolovaného vzrušení.

„Já už se k té sladkosti blížím,“ šeptala něžně, ale vzápětí mně hrubě chytla za vlasy.

„Nesmíš mě zklamat!“ Skoro vrčela, „ já to musím mít!“ Její slova byla voda na můj mlýn. Vzal jsem situaci do svých rukou a znovu jsme cestovali pokojem. Když jsme se konečně zadýchání, svalili vedle sebe na postel, očekával jsem že můj výkon špičkového sportovce ohodnotí. Něžně mne k sobě přivinula a já cítil pod prsem zrychlený tlukot.

„Teď.“ Řekla, a v hlase bylo vše. Rozkaz i prosba. Uvítal bych krátkou přestávku, bylo ale nade vší pochybnost, že si ještě počkám. Sil mi již mnoho nezbývalo, ale má mužná ješitnost vydolovala ještě rezervy.

Takticky jsem počal zvolna, abych získal čas. Prosbami, které přidušeně vykřikovala, mi dala jasně najevo, že tudy cesta nevede. Když jsem dosáhl vyžadovaného tempa, ztichla a soustředila se sama na sebe. Jak dlouho vše trvalo, nevím. Sucho v ústech a jiskřičky, jež mi začaly kmitat před očima, ohlásily konec mých sil. Na vteřinu či dvě jsem polevil.

„Musíš! Slíbil jsi to, vydrž, to mi nesmíš dělat...“ chrlila chraplavě ještě mnoho dalších slov. Naplnil jsem plíce vzduchem na maximální kapacitu.

Nasadil jsem rychlost, které dosahuje plnokrevný dostihový kůň posledních dvě stě metrů před cílem.

Deset vteřin, posledních deset vteřin, to je její poslední šance, potom omdlím. V okamžiku, kdy mne počala obestírat tma, jsem ucítil ostrou bolest. Kousla mně. Její tělo se pode mnou prohnulo do oblouku, ztuhlo v dlouhou křeč. Sevření pozvolna povolilo, překulila se na bok, přitáhla k sobě kolena a snad i na chvilku ztratila vědomí.

Mně k tomu moc nechybělo, ležel jsem na zádech, koupal se v potu, plíce se chtěly roztrhnout, a vyprahlá ústa toužila po vodě. Pootočil jsem hlavu a pozoroval spokojeně oddychující dívku. Náhle jsem se nahlas rozesmál, jen tak, z ničeho nic. Kudlanka nábožná, blesklo mi hlavou. Ta zesláblého samečka po použití sežere.

Spící dívku jsem přikryl. Oblékl se, a na vratkých nohou opustil pokoj. Přidržujíc se zábradlí jsem pomalu sestupoval po schodech. Nohy mne odmítaly nést, ale i zde mne přepadal záchvat nekontrolovaného smích. Hodiny ukazovaly čtvrtou ranní. Cestou ke své posteli mně vůně pečeného chleba nasměrovala k pekárně.

„Ale, ale, kocour se vrací z toulek a jak tak koukám, jsi pěkně vorvanej.“ Spustil pekař Kaláb sotva jsem vkročil.

Otevřel ledničku a beze slov mi podal láhev piva. Tak chutné pivo jsem v dosavadním životě nikdy nepil. Snědl jsem dva rohlíky, poděkoval a vykročil k zaslouženému odpočinku.

 

Dvě následující noci proběhly ve srovnání s první relativně klidněji. Čtvrtá, velice teplá březnová noc teprve začala. Naskytla se další příležitost pro zaměstnance opět oslavovat. Byl den Josefů. Věruška se Zuzankou, aniž by své rozhodnutí  konzultovaly, odešly hustou mlhou v doprovodu dvou urostlých reprezentantů Dukly Liberec směr Výrovka.

My dva paroháči jsem oslavili svátek Josefa s personálem a krutě se opili. Znavená těla pod ranní sprchou troch pookřála. Posíleni několika hrníčky kávy jsme přesto vypadali zuboženě. Nevěrné dívky chodily po lokále také v polospánku.Věruška, která běžně od rána do večera nezavřela pusu, byla dnes zamlklá. Určitě to nebyly výčitky svědomí. Rozdíl mezi námi byl jen v tom, že k fyzické únavě dospěla mnohem příjemnějším způsobem.

Snoubenec  se vrátil a Věruška si zadala úkol být za hodnou. Bedny s ubrousky nosil nyní Vladimír. Mou pomoc již nepotřebovala. Sezona skončila v polovině dubna. Sluníčko štědře rozdávalo své paprsky a na personál padla lenivá dřímota. Pospávali jsme v lehátkách před hotelem, opálenými do bronzova.

První den v květnu jsme se rozloučili s personálem. Věrušku jsem objal a obdržel na cestu pusu. Jindřich se rozhodl zůstat. Strava, bydlení a k tomu nějaké peníze bylo pro něj nejlepší řešení.

 

Vykročili jsme prosluněným dnem ke Sněžce, nejvyšší hoře Čech. Za Obří boudou jsme se posadili na vyhřáté kameny a kochali se nádherným výhledem. V obrovském prostoru hluboko pod námi se třpytila okna chalup, rozeznávali jsme i jednotlivá města, kde v tuto dobu pravděpodobně pochodovaly průvody lidí vykřikující hesla: Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak.

 

Když jsme se do sytosti vynadívali, spokojeni sami se sebou, vykročili jsme po klikaté pěšině do Obřího dolu. Tlustý svazek bankovek, který jsme si dokázali našetřit, nám zaručoval příjemný pocit volnosti. Co potom? No přece zpět, ale tentokrát to zkusíme dole. S nadšením jsme i prohlíželi roztroušené roubené chaloupky v údolí, lemované kamennými zídkami a lesem. Na Luční boudě by to podruhé byla už asi nuda.

 

 

 




Názory čtenářů (Skrýt smazané)

12.01.2021 11:43:37dát kritice tipTulačka

Chápu, že to není ideální celek takto dělit. Ale myslím, že kvůli délce to spousta lidí nedočte a naopak když mě zaujme nějaká ne první část, tak si tu první dohledám :)

Osobně bych to rozdělila u příjezdu na Luční boudu (úvod zde lze číst i samostatně), poté před odchodem do vinárny (čtenář je zvědavý, co se ve vinárně semele), případně po návratu ze zachraňování Jindry, kdy by sice třetí část byla mnohem kratší než čtvrtá, ale konec hezky odsýpá a krom jiného zde ani není vhodné místo na přerušení. 

12.01.2021 08:33:19dát kritice tipJosef František

Rady a porady Kinská 12.

Ukažte kde v tomto příběhu, přerušit vyprávění. Prosím. A navázat pokračování. Rád se poučím.  To je celek. Pokud bych to rozdělil, náhodný čtenář  v druhé části ví prd co se v první části odehrálo. Takže polovina i méně si přečte první část a ví prd.  

12.01.2021 00:17:00dát kritice tipTulačka

Souhlasím, také bych byla pro více částí.

11.01.2021 17:37:311 tipů dát kritice tipblacksabbath

no....vůbec mi nevadilo, že to bylo dlouououhý.......já to četla s chutí....a nemám ani vomrzliny.......bavilo mě to.....*/************

11.01.2021 11:14:09dát kritice tipJamardi

Rozdělila bych to na více dílů.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor