Liduprázdné nábřeží,
je tma a nikde poblíž dlaně,
které by tě objaly,
v Tvé samotě
a prázdnu duše,

jen Tvé kroky,
které hluše
duní prázdným letním šerem

Už je dávno za večerem,
stíny mnohem blíž jsou noci,
v tichu, které stravuje
a pozvolna Tě v trýzni svačí,
kráčíš
tichým nábřežím
dál od světel a padlých duší,
pryč od temných andělů
i od hluku, co jizví uši,
ruší
až do morku kostí,
hlučí…

zde je aspoň klid,
a prostor
zas se nadýchnout,
a zamyslit

a cítit život,
který jak by unikal
Ti jinde
klouzal mezi prsty
zde je ještě v pořádku
Tvůj svět
a všechno lidské bytí.

Opuštěné nábřeží
a měsíc, stříbro jeho nití
proniká k Tvým kolenům
a hladí,  jako hedvábí,
jak šál stříbrné hmotné něhy.

Opuštěné nábřeží
až na Tebe
a na Tvůj stín.
Svět na chvilku se zastavil
a Tobě se hned lépe dýchá

Noční  tiché nábřeží,
kde trávíš svých pár vteřin ticha,
kde svůj balzám na duši,
si vypiješ
jak pohár vína

opuštěné nábřeží,
noc na kterou se nezapomíná