Zatop si. My teď přes tyhle kruté mrazy udržujeme pod kotlem věčný oheň. Na noc naložíme uhelné brikety, ať nemusíme ráno zatápět a přes den topíme dřevěnými briketami. Ty víc hřejí.

Jsem moc ráda, že se ti básnička líbila. Díky za tip.

Krásně napsané. Moc pěkně vykreslená  atmosféra osamělosti. Až je mi zima :)

Jen se divím, že podobné básně nejsou v soutěži báseň roku. Asi hodně veliká systémová chyba, z básní které tam jsou jsem jen stěží vybral tří a ani jedna nesahá tvým po kotníky.

Jsi jedna z mála básnířek, co má ve svých verších jasnou pointu. Také se mi líbí tvůj vázaný verš a jednoduchost. Dost jiných básníků, tu ve snaze překotného hraní si slovy píší šroubované básně, ve kterých nechápu ani po třetím přečtení, co že vlastně básník chtěl říci. Rozhodně Tip a přidám si tě mezi mé oblíbené autory. 

Štírko,

jistěže chci víc. Ale nebuď naivní - já a mnozí další tady ošvindlujeme ledacos. Myslím, že máš o kritických kvalitách Písmáku velikánské iluze.

per_zay,

moc děkuji za típek i za tvou specifickou pochvalu.

hmmm ... T

Elíno: sama píšeš: s kamarády.... ale ti, co chodí sami, ti kamarády prostě nemají... život je jejich pustý ostrov... Někdo může zapadnout kamkoli, protože mu nejvíc záleží na tom někam patřit, jiný to ale musí cítit, mít své záchytné body, mít pocit propojení... a když není, tak možná opravdu žije kratší dobu.... to těžko posoudím. Je to o nárocích, o tom co dát a dostat... o lecčems dalším. No, však víš... zdánlivě jednoduchý život mají zdánlivě jednodužší lidé.... ale i sem jsem přidala to "zdánlivě"...

Díky za tvůj přístup... nic tu "neošvindluješ".... chceš víc.

Štírko,

děkuji za chválu. Znám takové Robinsony jak v životě fyzickém, tak v životě psychickém.   Většina bezdomovců, které od vidění znám, žije a pije pospolitě. Potkávám občas ale i pár týpků, kteří ve skupince na lavičce s kamarády nikdy nesedí a pijou třeba krabicové víno i v chůzi. Mám dojem, že ti ale rychleji umírají. Nezapomenu na scénku, kterou jsem v létě viděla. - Jeden takový sólista právě popíjel čůčo v chůzi, když šel kolem asi pětiletého, ne zrovna čistého romského chlapce. Ten mu povídá: ddaš mi napiť?  Nedal, ale já jsem se otřásla při představě, že by takovou otázku položil Robinsonovi kdokoli jiný.

Takovým psychickým Robinsonem byl třeba Edgar Allan Poe, z jehož slavného dílka "Alone" jsem si udělala předskokana.

Zdendo,

jsem ráda, že se líbilo i v černé Ostravě.

Alegno,

kdyby k tomu někdo složil hudbu, ráda bych při té hudbě svou báseň zrapovala. Nechala bych si při té příležitostí udělat dredy a natočila bych klip před graffiti na předměstí.

Abakusko,

neplést si, prosím, bezdomovce s poručíkem Colombem, případně se sídlištním exhibicionistou!

Kočkodane,

Robinson vřele děkuje věrnému sluhovi Pátkovi i tobě.

blackie,

ani můj ani Edgarův hrdina ale už dávno nevědí, co je to ta "spása".

Pátek ti přináší i můj pochvalný komentář.

Úžasně napsáno... každé slovo má svou váhu ... a - jako čtenář -pomalu se suneš příběhem a vyjádřením pocitů a padáš do životního postoje, ze kterého únik vůbec není snadný... Ty to umíš popsat... Kolik je ale takových Robinsonů - někdy jen v určité části života...

fajne!

Velmi se mi líbilo. Tip.

to by si zasloužilo hudbu*

matná postava v baloňáku?

to se mi líbí ...tohle propojení samoty a osamění.......samoten v třeskutém mrazu.......už nehledám ani spásu.....*/*****************