Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 448 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Cena Lásky II
datum / id16.01.2021 / 515876Vytisknout |
autorKuba_Yeah
kategorieOstatní nezařaditelnéDalší dílo autora
témaRomantické
sbírka,
zobrazeno38x
počet tipů0
v oblíbených0x
Cena Lásky II

Když se Patricie v sobotu ráno probudila, v první chvíli vůbec netušila, kde je. Jediné, co si uvědomovala, bylo teplo. Bylo to tak příjemné, že téměř neodolala možnosti usnout znovu. Pak si ale vzpomněla, co předcházelo této situaci, a začaly se jí znovu hrnout do očí slzy. Ačkoliv se dál snažila tvářit, že spí, její tělo se otřásalo těžko utajitelnými vzlyky.

 

 

 

            „Patty, ty už jsi vzhůru?“ promluvil tiše Daniel, když ucítil, jak se Patricie celá třese.

 

            „Právě jsem se probudila,“ ozvalo se mezi vzlyky.

 

            „Prosím, neplač. Všechno bude v pořádku, vždyť jsem ti to slíbil!“

 

            „Já vím, ale stejně si nemohu pomoci, když si vzpomenu na ten včerejšek.“

 

            „Vím, že to pro tebe není právě teď jednoduché, a věř mi, že i já si dokážu představit příjemnější sobotní ráno, než je tohle. Spolu to zvládneme, věř mi, prosím.“

 

            „Já ti věřím, jinak bych teď nebyla v tvojí posteli.“

 

            „No, když už jsme u té postele,“ protáhl Daniel, „už jednou jsem ti říkal, co se mnou tvá přítomnost dělá.“

 

            „Ano, to jsi mi říkal, a já jsem ti říkala, co to dělá se mnou. A přesto jsi mě odmítl,“ namítla Patricie.

 

            „Tak co kdybychom s tím teď něco udělali?“ nedokázal Daniel vyhnat z hlavy tuhle lákavou představu.

 

            „Ty si opravdu myslíš, že je na to vhodná doba, Danieli?“, zeptala se ho Patricie.

 

            „A ty si myslíš, že někdy je opravdu ideální doba pro aktivity, na které teď myslím?“ pokračoval Daniel.

 

            „Nevím jak ty, ale můj názor je ten, že ideálnější doba, než krátce po probuzení, na to asi neexistuje. Jenže my dva jsme teď už vzhůru až moc, takže jsme ten ideální čas propásli.“

 

            „Takže mi už po druhé během dvou dnů dáváš košem?“

 

            „Tak pozor, poprvé jsi mi dal košem ty. Teď jsme si kvit,“ oponovala Patricie.

 

            „Máš pravdu. Ale jsi si opravdu jistá?“

 

            „Jsem, Danieli. I když, abych pravdu řekla, děsím se toho, jak je mi s tebou dobře. A to tě vlastně vůbec neznám.“

 

            „A co bys o mě potřebovala vědět?“ nechtěl Daniel jen tak nechat tento okamžik odplynout.

 

            „Měli bychom vstát, a jet do nemocnice,“ vrátila je oba do reality Patricie.

 

            „Neblázni, vždyť je teprve půl šesté.“

 

            „Než se nasnídáme …“, snažila se oponovat Patricie.

 

            „… pojď ke mně, prosím.“

 

            „Danieli, to opravdu není dobrý nápad.“

 

            „Možná že ne, ale žádný lepší mě teď nenapadá. Potřebuji tě,“ pokrčil rameny a přivinul Patricii zpět do své náruče.

 

 

 

            Chvíli se snažila bránit, ale pak podlehla nabízeným polibkům i všemu, co po nich mělo následovat…

 

 

 

            Poté, co bylo jasné, že Patricie vzdala všechny své pokusy oddálit sblížení, které podle Daniela bylo stejně neodvratitelné, začal ji zlehka líbat. Moc se mu líbil pocit, když roztávala v jeho náručí. Měla strach, to Daniel zřetelně cítil, a tak se snažil její obavy přebít svými city … On sám si nikdy ani ve snu nepředstavoval, jak úžasné to může se ženou být. Jenže si taky uvědomoval, že situace právě teď není zrovna ideální. Snažil se proto, co nejvíce potlačit své obavy, které se před Patricií dosud skrýval. Měl totiž v tu chvíli, stejně jako ona, obrovský strach, jak to dopadne s tátou. Takže přesto, jak moc Patricii chtěl, nedokázal se odpoutat od svých obav, a proto se stejně dál než k polibkům nedostali. Byl si ale jistý, že tuhle ženu ze svého života už nikdy nepustí.

 

 

 

Chvíli si ještě leželi v náručí a Daniel Patricii objímal, aby jí dal najevo všechnu svou lásku, kterou cítil a aby si nemyslela, že to byla z jeho strany pouze hra.

 

 

 

„Patricie?“ ozval se po chvíli Daniel. Ona sama nechápala, co se mu odehrává v mysli, ale respektovala fakt, že jejich sblížení zřejmě nechtěl uspěchat.

 

„Ano, jsem tady, Danieli.“

 

„Omlouvám se …“

 

„Ale za co?“ nechápala Patricie.

 

„Měla jsi pravdu. Strašně moc tě chci, ale stejně tak moc se bojím o tátu. Budeme to muset odložit na jindy …,“ řekl ztěžka a po chvíli dodal, „ …to zní asi jako špatný vtip,

 

viď?“

 

„Vůbec ne, Danieli, já tě chápu. To je v pořádku.“ usmála se na něj a on ji za to pochopení v tu chvíli nenáviděl. Ještě víc ale nenáviděl sám sebe. Ještě nikdy nemusel rozehrávat milostné hrátky, aniž by je pak dokončil.

 

„Mám připravit snídani?“ probrala ho ze zamyšlení Patricie.

 

„Ne, já ji připravím sám. Ty si dej zatím sprchu a pak zkusíme zajet do nemocnice. Třeba nás za tátou pustí hned ráno.“

 

„Tak jo…,“ souhlasila Patricie, „…a Danieli děkuji.“

 

„Není zač. Aspoň myslím. Nerozumím teď sám sobě, tak mě, prosím, omluv.“

 

 

 

S těmito slovy nechal Daniel Patricii v ložnici a odešel.

 

 

 

Ve chvíli, kdy osaměla, uvědomila si, že má docela dobrou šanci poznat, jaký vlastně ten nemanželský syn jejího šéfa, je. Bylo zřejmé, že mezi nimi funguje chemie. Jenže to bylo to poslední, o co by Patricie stála. Navíc bylo nad slunce jasné, že teď bude, minimálně nějakou dobu, jejím přímým nadřízeným. To byla další překážka. Něco si začínat právě teď by bylo vražedné. Přesto ji zaujal víc, než by bylo vhodné. Zejména proto jak se před chvílí zachoval. Patricie by to, co se mezi nimi začalo odehrávat, nebyla schopná zastavit, on to ale udělal. Tím u ní stoupl v ceně.

 

 

 

Daniel stál u sporáku v kuchyni a vůbec netušil, co bude dál. Jediné, co mu bylo nad slunce jasné, byl fakt, že se zamiloval. Do tátovy … a teď vlastně do své asistentky. To byla dost velká komplikace. Cítil sice z jejího chování a přístupu, že je na tom stejně, ale zároveň tak nějak tušil, že něco takového v jejich situaci Patricie nepřipustí, a bude se tomu všemi silami bránit. Byla to výzva, které míval kdysi rád. Jenže teď na to neměl sílu.

 

 

 

Začala vařit voda na čaj, a to jej naprosto probralo. Rychle připravil dva šálky na čaj, zároveň pustil kávovar a připravil na stůl snídani. Potom vyběhl do patra, aby se osprchoval a řekl Patricii, že snídaně je připravená.

 

 

 

Když vešel Daniel do své ložnice, připadalo mu, jako by vstoupil na cizí území. Celá ložnice byla prosycena něčím, co mu hrozně moc vonělo. Ale po Patricii nebylo ani vidu ani slechu. Pomalu proto vstoupil do koupelny a okamžitě mu došlo, že Patricie je ještě ve sprše. Bylo to obrovské pokušení, ale odolal. Znovu si uvědomil, jaká muka ho čekají, a potichu sešel zpátky do kuchyně.

 

Asi po deseti minutách vešla Patricie do kuchyně, ve které nádherně voněla káva.

 

 

 

„Dáš si kávu nebo čaj?“ zeptal se a opravdu ho to v tu chvíli zajímalo.

 

„Kávu, děkuji,“ usmála se na něj a sedla si naproti němu ke stolu.

 

 

 

Celá ta situace mu přišla absurdní. Chovali se jako dva cizí lidé, kteří se setkali někde v restauraci u společného stolu.

 

 

 

„Podívej se Patricie. Já vím, že jsme se poznali v poněkud nezvyklé situaci. Ale já bych přesto, nebo možná právě proto, co se málem mezi námi ráno odehrálo, chtěl, abys pokud to bude aspoň trochu možné, uvažovala o tom, že by mezi námi mohl být v budoucnu nějaký bližší vztah,“ vysoukal ze sebe, aniž by si v tu chvíli uvědomil, jak to muselo znít trapně. Došlo mu to okamžitě, protože Patricie se po jeho projevu, začala smát. Vsadil by se, že se v tu chvíli dokonce začal červenat. Nechápal, co s ním tahle žena provádí.

 

„Danieli, já vím, co si asi o mně myslíš. Ale nejsem zdaleka tak studená, ani tak nedostupná, jak na tebe možná působím. Musím říct, že si zakládám na jedné jediné věci. Pokud po mně někdo něco chce, chci, aby mi to řekl přímo. Neříkám, že …“

 

„… i když to bude mnoha lidem ve firmě připadat nepřípustné, chci s tebou žít. Zamiloval jsem se,“ skočil jí Daniel do řeči a překvapil svým prohlášením především sám sebe.

 

„Tohle jsem tedy opravdu nečekala. Nevím co říct,“ vyrazila ze sebe Patricie šokovaná Danielovým vyznáním.

 

„Chtěla jsi upřímnost, tak jsem se snažil. A k tomu co říct … co takhle ano. Bylo by to moc fajn. A uvidíš, že nám bude spolu dobře.“

 

„O tom nepochybuji, už jsme se koneckonců bavili o tom, že mezi námi funguje nějaká chemie, ale zakládat na tom nějaký vztah, speciálně v této situaci, se mi nezdá moc vhodné.“

 

„Jak myslíš, Patricie, ale já to nevzdám. A jestli je to vhodné nebo není, o tom se teď nebavíme. Chtěla jsi přímost. Takže se tě ptám, a chtěl bych o tebe jednoznačnou odpověď.“

 

„Danieli, …“ chtěla začít oponovat, ale Daniel ji okamžitě přerušil, „… a co se týká té chemie, jak ty tomu říkáš, z mé strany se o chemii určitě nejedná, tím si buď jistá.“

 

„Mohla bych teď taky něco říct?“

 

„Prosím,“ pokrčil rameny.

 

„Takže, nikdy bych si nedovolila pochybovat o něčích citech. Ale uznej, že pokud pochybuji o těch svých a nechci se vrhnout do vztahu, ze kterého mi nakonec zbude jen zlomené srdce, mám na to tak trochu právo. Nezlob se, už jsem to zažila, a to zlomené srdce bylo tehdy moje. Opravdu ti nechci dopřát ten luxus zjistit, jaké to je. A jak to bolí. Není o co stát, věř mi.“

 

„Nemyslíš, že to bych si měl rozhodnout sám. Pokud se tedy bojíš o mé city.“

 

„Ano, o to mi jde. O tvoje city,…“

 

„Řekni mi, Patricie, proč ti nevěřím.“

 

„To fakt nevím.“

 

„Už jsi dojedla?“ zeptal se Daniel z ničeho nic a Patricie se proklínala, za to jak před ním kličkuje. Vždycky říkala přímo, co si myslí, ale před ním to nešlo. Měla strach a nechtěla si prostě přiznat, jak málo stačilo, že se do Daniela zamilovala. Teď mu to v žádném případě nemohla říct.

 

„Ano,“ odpověděla po chvíli na jeho otázku.

 

„Tak pojedeme do nemocnice. Připrav se, prosím. Pak tě hodím k tobě domů,“ řekl Daniel velmi neosobním hlasem.

 

„Fajn, hned budu připravená,“ Patricie zcela chápala, že se cítí dotčený tím, co mu před chvílí řekla. Vypustila ven spoustu věcí, které by teď raději vzala zpátky. Třeba i proto, že až je oba přejde tenhle stav, bude mít Daniel mnoho otázek, kterým se chtěla vyhnout. Patricie nerada vzpomínala na svůj vztah s Markem. Ale teď už bylo bohužel pozdě. To jí bylo jasné.

 

           

 

Celá cesta do nemocnice proběhla v naprostém tichu. Bylo to strašně nepříjemné, obzvláště když si Patricie uvědomila, jak si s Danielem rozumí. Teď se s tím ale nedalo nic dělat. Musela to vydržet. Byla to koneckonců její vina.

 

 

 

            Těch patnáct minut než dojeli do nemocnice, bylo nekonečných. V autě vládlo nepříjemné ticho, a atmosféra mezi nimi byla tak dusná, že se Daniel ani nepokoušel domýšlet, kam by to mohlo vést. Teď s tím ale nemohl nic dělat. Bylo zřejmé, že Patricie musí sama uznat, že mezi nimi není pouze chemie. Že se jedná o něco víc. Musel se proto obrnit trpělivostí, a to nebyla nikdy jeho silná stránka. Vždycky byl hrozně hrr, když mu o něco šlo. Nikdy neuměl čekat …

 

 

 

            V nemocnici se téměř ve dveřích srazili s ošetřujícím lékařem Danielova otce. Bylo krátce po jedenácté a on zrovna odcházel do místní kantýny poobědvat. Mezi dveřmi jim sdělil, že Danielův otec je stále ještě na jednotce intenzivní péče, ale jeho stav se rychle lepší. Poděkovali mu a vrátili se zpátky na parkoviště, aby Daniel odvezl Patricii domů. Když parkoval u jejího domu, stále váhal, jestli má jednat tak razantně, jak měl původně v úmyslu. Nechtěl se jen tak vzdát její společnosti. Nakonec usoudil, že to bude pro oba to nejlepší řešení. Poté, co ji vysadil, a za Patricií se zavřely domovní dveře, vydal se ke své matce, které se mohl s čímkoli svěřit. A právě teď nastala situace, kdy zoufale potřeboval její radu a ujištění, že jednal správně.

 

 

 

            Projel centrem města a vydal se na výpadovku, která vedla na předměstí, kde jeho matka bydlela. Po chvíli už seděl u ní v obýváku.

 

 

 

            „Tak povídej Danieli, s čím ti mohu pomoci?“ zeptala se ho zpříma.

 

            „Nejdřív se tě chci zeptat, mami, jak člověk pozná, že potkal tu pravou …“ pronesl Daniel tiše s obavou, že se mu matka vysměje. Ta na něj upřela vševědoucí pohled a tiše pronesla:

 

            „Je to Patricie, viď?“

 

            „Jak jsi na to tak rychle přišla, mami?“ zeptal se Daniel překvapeně.

 

            „Tvůj otec mi už dávno říkal, že vy dva se k sobě perfektně hodíte. Já se ho tehdy zeptala, jak si může být tak jistý, když jste se ještě nesetkali. A on mi řekl, že jste jako dvě poloviny jednoho celku. Takže nakonec došlo na jeho slova, to bych nikdy nečekala …“ zamyslela se na chvíli. A pak pokračovala.

 

            „A k tvé otázce … to ti asi nikdo na sto procent neřekne. To prostě poznáš, až ji potkáš. Aspoň u mě a tvého otce to tak bylo. Stačil jeden pohled a věděli jsme, že patříme k sobě…“

 

            „Tak proč si vzal tu druhou a ne tebe?“ zeptal se Daniel s výčitkou v hlase. Byl zmatený nejen z toho, co cítil, ale hlavně z toho, co mu teď jeho matka řekla. Konečně si uvědomil, proč se asi nikdy nevdala, proč jeho otec žil dvojím životem, ale stejně byl bezradný. Čím dál víc si uvědomoval, že nesmí Patricii ztratit, ale netušil, jak to má udělat.

 

            „Víš, hochu, to je trochu zamotaná historie, a do té se teď pouštět nechci. Chci jen, abys věděl, že o životní lásku se vyplatí bojovat.“

 

            „Ale mami, to zní jako nějaké klišé z červené knihovny, nezdá se ti?“

 

            „Když myslíš,“ pokrčila jeho matka rameny a dál nic neříkala.

 

            „Mami, já vím, že to zřejmě zní hloupě. Já se fakt bojím.“

 

            „Teď nevím, zda mluvíš o Patricii nebo o svém otci. Mohu tě ujistit, že kvůli otci se bát nemusíš, je to silný člověk, a má spoustu rozdělané práce, než aby nás teď opustil. Buď klidný. No a co se týká Patricie, s tím si hochu budeš muset poradit sám. Ty sám musíš najít cestičku, která vede k jejímu srdci…“

 

            „Doufám, že to dokážu…“

 

            „Ale to víš, že to dokážeš, chlapče. Ty jsi bojovník, a když něco chceš, tak za tím jdeš, dokud to nezískáš. Bude to ale chtít spoustu trpělivosti a to není zrovna tvoje silná stránka, co si budeme povídat.“

 

            „No právě…“ povzdychl si tiše, „… díky mami, že jsi mě vyslechla.“

 

            „Od toho tady přece matky jsou.“

 

            „Stejně ti moc děkuji,“ usmál se Daniel smutně.

 

            „Ne, že bych tě chtěla vyhazovat, ale řekla bych, že bys teď měl jít za Patricií. Tedy pokud si se mnou ještě předtím nechceš dát oběd.“

 

            „Rád, mami,“ odpověděl a v duchu už začal plánovat další kroky, jak se víc přiblížit k Patricii.

 

 

 

            Jakmile za sebou Patricie zavřela dveře svého bytu, svezla se na zem a začala plakat. Sama nerozuměla tomu, proč? Bylo to přece její rozhodnutí. Tak proč teď byla tak zoufalá, že poslala Daniela pryč.

 

 

 

            Netušila, jak dlouho vlastně sedí na zemi a brečí. Všude byl naprostý klid, proto ji tolik vylekalo, když se najednou ozval zvonek. Neměla tušení, kdo by to mohl být, nikoho nečekala.

 

 

 

            Po chvíli se v domovním telefonu ozval Danielův hlas.

 

            „Patricie, můžu ještě na chvíli nahoru?“

 

            „Pojď,“ řekla jen a spustil se bzučák otevírání dveří. Rychle vyběhl do prvního patra, kde byl její byt. Měl toho hodně na srdci, zvláště poté, co si promluvil se svou matkou.

 

 

 

            Patricie čekala u dveří, a jakmile zaslechla kroky, hned otevřela.

 

            „Pojď dál, Danieli,“ pozvala ho Patricie lakonicky do svého bytu. Nebyla to zrovna pozvánka, jakou si vysnil. V tuhle chvíli, obzvlášť potom, jak se před několika hodinami rozešli, byl vděčný i za to.

 

            „Ahoj Patricie a díky,“ řekl a sundal si kabát.

 

            „Proč jsi tady?“ zeptala se pak se znatelnou výčitkou v hlase.

 

            „Přišel jsem, abych se ti omluvil. Já vím, že jsem to asi přehnal. Jenže se mi ještě nikdy nestalo, abych se do nějaké ženy na první pohled zamiloval. Nevěděl jsem jak se zachovat. Ještě jednou promiň.“

 

            „Nemusíš se omlouvat,“ pokrčila rameny Patricie.

 

            „Ale ano, musím. Ještě jsem tě sice nezískal, ale nerad bych tě už ztratil. Dovol mi, abych se o tebe ucházel. Abych se Ti mohl dvořit…“ vypadal hrozně zranitelný, ten neodolatelný a sebevědomý šéfův syn. Jedním slovem byl v tu chvíli opravdu k zulíbání.

 

            „Strašně ráda bych ti to dovolila, jenže mám už jednu špatnou zkušenost. Je to hodně osobní, a nerada o tom mluvím. Tak se nezlob, ale teď to opravdu nejde. Nehledě k tomu, že budeš, možná jen nějakou dobu, můj šéf. A to by opravdu nedělalo dobrotu.“

 

            Daniel se jen pousmál, než řekl:

 

            „Tak přesně tuhle námitku jsem čekal. Ale věř mi, pokud mi to dovolíš, nikdo jiný než ty a já o tom nebude vědět.“

 

            „Danieli, ty si opravdu myslíš, že si něčeho takového nikdo nevšimne? Nebuď naivní, do týdne si o tom bude povídat celá firma.“ Patricie nechápala, že si může Daniel myslet, že by to utajili.

 

            „No a co? Vždyť to nám může být jedno. Pochop mě, já tě opravdu miluji, to není hra. A s tím zlomeným srdcem, jak jsi předtím říkala… můžu tě ubezpečit, že by to nebylo poprvé, kdy bych takhle skončil. To není jen výsada žen skončit se zlomeným srdcem.“

 

            „Danieli, promiň, já se tě nechtěla dotknout. Ale můj bývalý přítel ….“

 

            „Toho parchanta bych rád dostal do rukou,“ ulevil si Daniel nahlas, „Ale zpátky k našemu problému. Mám pro tebe návrh, který by mohl tenhle problém vyřešit.“

 

            „Tak povídej…. ať půjde o cokoliv, příjmu to. Ale mám jednu podmínku.“

 

            „Jakou?“ zeptal se napjatým hlasem Daniel.

 

            „Nechci, abys mne do čehokoliv tlačil. Necháme věcem volný průběh a uvidíme, co nám vlastně osud přichystal. Souhlasíš?“

 

            „V podstatě totéž jsem ti chtěl navrhnout. Nechat všemu volný průběh. A co to mé dvoření? Dovolíš mi, abych ti dokazoval rytířskými způsoby, jak moc po tobě toužím?“

 

            „Pokud to nebudeš přehánět, pak ano. Jsem sama zvědavá, jak takové dvoření vypadá.“

 

 

 

            Teď už Daniel na nic nečekal, vzal Patricii do náručí a pak ji velmi něžně políbil.

 

 

 

            Když se po nějaké chvíli Patricie dostala s jeho úchvatné náruče, pousmála se a neodolala pokušení rýpnout si do něj.

 

            „Neslíbil jsi před chvílí, že mě nebudeš do ničeho tlačit?“

 

            „Ale ty jsi nevypadala, že by ti to až tak vadilo,“ oplatil jí její rýpnutí obratem Daniel

 

            „Taky, že mi to nevadilo. Je mi s tebou strašně dobře, Danieli. Už jsem ani nedoufala, že někdo takový, jako ty, existuje.“

 

            „Jsem tady jen a pouze k tvým službám a tužbám.“

 

            „To je prima,“ usmála se na něj Patricie neodolatelným úsměvem, „můžu ti teď něco nabídnout?“

 

            „To můžeš. Dal bych si třeba čaj.“

 

            „To nebude problém. Ještě něco?“

 

            „Máš pravdu, ještě jednu věc bych rád. Mohla bys mi říct něco víc o tom svém bývalém příteli?“ zeptal se zcela bezelstným hlasem Daniel. Ačkoliv to bylo nečekané, opravdu o ní chtěl zjistit vše, co bylo možné. A o tom jejím Markovi měl informace od rodičů, a to byl typ: jedna paní povídala. Neměl možnost zjistit, co je a co není pravda. A chtěl mít jasno, kdo tak strašně ublížil zrovna jeho vyvolené. Netušil ale, jak ji tím zasáhne.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.