Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 450 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Cena Lásky IV
datum / id16.01.2021 / 515879Vytisknout |
autorKuba_Yeah
kategorieOstatní nezařaditelnéDalší dílo autora
témaRomantické
zobrazeno34x
počet tipů0
v oblíbených0x
Cena Lásky IV

Po dvaceti minutách parkoval Daniel své auto na nemocničním parkovišti. Byl celý nesvůj z toho, co ho vlastně v nemocnici čeká. A Patriciina reakce na jeho ranní polibek mu taky dvakrát sebevědomí nepřidala. Celou cestu do nemocnice mlčela a on se mohl jen dohadovat, co se jí honí hlavou.

 

            Ve chvíli, kdy se ocitli před hlavním vchodem na oddělení, kde byl jeho otec hospitalizován, Patricie konečně prolomila ticho.

 

            „Danieli, chci tě o něco požádat,“ pronesla tiše.

 

            „Samozřejmě a o co?“ Danielova zvědavost začala narůstat do nečekaných rozměrů.

 

            „Potřebovala bych si s tvým otcem promluvit mezi čtyřma očima. Dovolíš? Samozřejmě se budu snažit, aby to bylo co nejkratší.“

 

            „Ale jistě, proč bys s ním nemohla mluvit o samotě,“ konstatoval Daniel a v hlavě měl čím dál tím větší zmatek a aniž by sám tušil proč, začala se jej zmocňovat panika.

 

            „Dáš si kávu? Já bych pro ni mezitím zašel, než si s tátou vyřídíš, co potřebuješ.“

 

            „Díky, jsi moc hodný,“ řekla Patricie a otočila se ke zvonku na oddělení. Bylo právě deset minut před desátou, a tak doufala, že bude mít dostatek času vysvětlit svému šéfovi své pohnutky, které ji přivedly k rozhodnutí dát výpověď.

 

 

 

            Po chvilce jí sestřička otevřela a vpustila ji na oddělení. Patricie nelenila a svižným krokem vyrazila kolem překvapené sestry k pokoji, kde ležel Václav Čermák. Lehce zaklepala na dveře, a když ji svým charakteristickým tónem vyzval, aby vstoupila, otevřela dveře a vklouzla dovnitř. Ve chvíli, kdy uviděla svého šéfa, bledého na nemocničním lůžku, najednou jí opustila odvaha k tomu, aby mu oznámila své rozhodnutí. Vzápětí si připomněla, že každé jiné řešení by poškodilo firmu, pro kterou pracovala už tak dlouho, a především blízké jejího šéfa, který byl pro ni téměř jako nevlastní otec.

 

 

 

            „Dobrý den, pane řediteli.“

 

            „Ahoj Patricie, pojď dál. Ani nevíš, jaká je tady nuda.“

 

            „Těch pár dní to přežijete. Musíte se dát do pořádku.“

 

            „Ano, to máš pravdu,“ souhlasil s ní Václav Čermák a poté, jakoby si všiml až teď, že přišla sama, pokračoval, „Ale já myslel, že přijedete s Danielem oba, tak jak to, že jsi tady sama.“

 

            „Daniel dorazí za chvilinku. Já bych si s Vámi potřebovala promluvit o samotě, ještě předtím než dojde k předání firmy.“

 

            „Tak to bude asi hodně vážné,“ pronesl Čermák starší a posadil se na lůžku.

 

            „Vezmi si židli a řekni mi, co ti leží na srdci.“

 

            „Chci dát výpověď, a to ještě předtím než předáte firmu svému synovi.“

 

            „To je hodně vážné rozhodnutí. Zvláště po těch letech, která jsi u nás strávila.“

 

            „Ano je to vážné rozhodnutí, ale věřte mi, že kdybych mohla, tak zůstanu.“

 

            „Je v tom Daniel, viď?“ spíše konstatoval, než že by se ptal Václav Čermák.

 

            „Ano,“ odpověděla Patricie a musela se otočit, aby neviděl její zoufalý výraz.

 

            „Poslyš, Patricie. I kdybych mohl, tak bych tvoji výpověď nepřijal. Ale teď už stejně nemohu nic dělat. Včera večer jsme totiž tady před notářem s Danielem podepsali všechny potřebné předávací listiny, takže teď už musíš dát tu výpověď přímo jemu. Ale jestli ti mohu radit, tak ti povím, že o lásku stojí za to bojovat. Věř mi, že vím, o čem mluvím. A není zase tak nemožné skloubit soukromý a pracovní život. Jsi přece profesionál. Popřemýšlej o tom, ještě než s tím za Danielem půjdeš. Já si totiž myslím, že on je na tom stejně jako ty, a pak, bude tě opravdu potřebovat zvláště teď ze začátku. A v neposlední řadě si myslím, že i kdyby tě tak nutně nepotřeboval, stejně tvoji výpověď nepřijme. Věř mi, znám svého syna dost dobře a on, na rozdíl ode mne, si jde za tím, co je pro něj v životě důležité, i přes mrtvoly.“

 

            „Ale jak to mám udělat?“ ptala se zoufalá Patricie, „Já v jeho přítomnosti nedokážu dát dohromady kloudnou větu, natož pak obchodní dopis.“

 

            „Patricie, to se podá. Až si vyříkáte, jak to s vámi je, bude to v pořádku.“

 

            „Tak já to tedy zkusím,“ rezignovala Patricie.

 

            „To je ta nejlepší zpráva, jakou jsem slyšel od té doby, co mě tady zavřeli,“ usmál se na ni její, teď už bývalý, šéf.

 

 

 

            Sotva domluvil, ozvalo se rázné zaklepání a dovnitř se vřítila jeho legitimní manželka v patách se svými dětmi – synem Michalem a dcerou Gabrielou. Pár kroků za nimi kráčel Daniel se dvěma kelímky kávy z automatu.

 

 

 

            „Tak jsme tady, Václave. Doufám, že jsme tě nevyrušili z nějaké romantické činnosti,“ vyplivla ze sebe jeho žena a pohrdavě sjela od hlavy až k patě Patricii pohledem, který kdyby mohl zabíjet, sesunula by se Patricie okamžitě mrtvá k zemi.

 

            „Ovládej se, drahá. Nedějí se tady žádné nepřístojnosti. Ale dobře, že jste už tady. Alespoň jednou včas,“ nedokázal si ani on odpustit pichlavou poznámku.

 

           

 

            Patricie se při jejich slovní přestřelce přesunula do pozadí ke dveřím. Netoužila být právě teď v centru dění. Jak tak couvala místností, najednou ji uchopily dvě silné mužské ruce, a ona s vědomím, že Daniel jí bude vždy pevnou oporou, si opřela hlavu o jeho rameno. V tu chvíli vešel do místnosti také nejdůležitější člověk celého setkání, a sice notář, před kterým včera Daniel s jeho otcem podepsali smlouvy o předání společnosti. Aby toho nebylo málo, za jeho zády se po chvíli objevila také Danielova matka, a poté se už dveře definitivně zavřely. Slova se okamžitě ujal Danielův otec, jehož pevný hlas se nesl celou místností.

 

 

 

            „Tak vážení, jsme tady teď všichni, včetně doktora Jankoviče, který vám přednese mé rozhodnutí, týkající se naší rodinné firmy. Pane doktore, prosím.“

 

           

 

            „Dobrý den, jsem doktor Jankovič a vykonávám také úřad notáře. Již před nějakou dobou mne pan ředitel vyzval k tomu, abych sepsal darovací smlouvu, týkající se dopravní společnosti Čermák a syn. Nyní bych Vás tedy měl seznámit s jejím obsahem.“

 

 

 

            „No to jsem tedy zvědavá?!!“ pronesla do ticha v místnosti legitimní manželka ředitele Čermáka, a také Danielova nevlastní matka.

 

            „To se hned dozvíš, nejen ty, ale i Michal a Gabriela. A teď prosím nech pana notáře, aby dělal, zač je placený,“ ozval se Danielův otec.

 

            „No tak fajn,“ odtušila jeho manželka.

 

            „Takže, dovolte mi teď přečíst předmětný dokument,“ poté se na chvíli odmlčel, a když se neozvaly žádné další námitky, pokračoval.

 

           

 

            Poté co dočetl celý dokument, zůstala Patricie jako opařená. V tu chvíli nevěděla, jestli tomu má věřit, nebo se začít hystericky smát. V darovací smlouvě totiž stálo, že ona a Daniel dohromady vlastní 48 % akcií celé firmy, respektive celoročního zisku z výdělku firmy. Jeho legitimní manželka a děti pouze po 9 %. No a on sám a Danielova matka po 12,5 %. Nechápala to a hlavně nevěřila, že by ona, jako v podstatě nezúčastněná osoba, mohla vlastnit 24 % firmy, ve které byla pouze asistentkou ředitele. Ostatní zaměstnanci by si mohli domýšlet různé věci o tom, co vlastně mezi nimi bylo za vztah. Patricie z toho měla obrovský strach. Ale hned následující konání jejího nadřízeného, tedy majitele firmy ředitele Čermáka, ji přesvědčilo o tom, že jeho konání a rozhodování bylo promyšleno do posledního písmene. Poté, co notář dočetl stanovisko, nedalo se tomu ani zdaleka říkat poslední vůle, bylo zcela jasné, co Patriciin dosavadní nadřízený svým jednáním vlastně zamýšlel.

 

 

 

            „Takže teď, když víte, na čem vlastně kdo jste, rád bych si s vámi jednotlivě promluvil. A nezlobte se, ale začnu svou manželkou. Ostatní, prosím, počkejte na chodbě. Budu si vás volat jednotlivě,“ pronesl Čermák starší zcela nekompromisním hlasem, přesně takovým, jaký Patricie znávala z podnikových zasedání rady.

 

 

 

            Všichni jeho rozhodnutí akceptovali a odebrali se na nemocniční chodbu, kde se rozdělili na skupinky. Bylo zcela jasné, že Danielovi nevlastní sourozenci, se s ním v tak rozhodujícím okamžiku nezačnou bratříčkovat, a tak s ním zůstala pouze Patricie a jeho matka.

 

 

 

            Asi po deseti minutách vyšla z nemocničního pokoje Danielova nevlastní matka se zcela jasným výrazem zadostiučinění na tváři, a pokynula svým dětem, že mají jít za otcem. Jejich návštěva u otce netrvala o nic déle než návštěva jejich matky a z nemocničního pokoje se vynořili se stejně spokojeným výrazem. Pak byli na řadě Daniel a Patricie. Teď podle ní začalo to správné drama. Netušila proč, ale bála se okamžiku, kdy se ocitnou tváři v tvář řediteli v nemocničním lůžku.

 

 

 

            „No, konečně, ani nevíte, jak rád vás tu konečně vidím,“ oddechl si Danielův otec, jakmile se ocitli ve dveřích nemocničního pokoje.

 

            „Tak co pro nás máš za zprávy?“ zeptal se přímo Daniel.

 

            „Vidím, že ti to opravdu myslí. V každé situaci čekáš problémy, a to je správné.“

 

            „Nevytáčej se, tati, a vyklop to už konečně. Co jsi na nás ušil za kulišárnu?“

 

            „Opravdu jsi můj syn. Máš zcela správné pochybnosti. Tak pojďte dál.“

 

            „No, vždyť už jsme tady, takže, jaký je v té smlouvě háček.“

 

            „Ano, Danieli. Chci si pojistit prosperitu firmy, a proto jsem se rozhodl dát do právní úpravy takovou maličkost. Zcela jasně jsem naznačil i tvé nevlastní matce a sourozencům, že tím, že ti budou házet klacky pod nohy při řízení společnosti, nic nezískají. Ti to, zdá se, pochopili. A já doufám, že se k tomu postavíte stejně.“

 

            „Mohl bys, prosím, už konečně přejít k věci!!!“ přerušil ho netrpělivě Daniel.

 

            „Ale, Danieli, to vypadá, jakoby ses nemohl dočkat svého dědictví,“ pokračoval zcela klidným hlasem jeho otec a evidentně záměrně ho provokoval.

 

            „Ty sám víš, že to není pravda, tati,“ reagoval na jeho výtku Daniel. Patricie mezitím jen stála v ústraní a nezúčastněně sledovala dění.

 

            „Budu opravdu moc rád, pokud to tak je. Ale ještě pořád se nevyjádřila další osoba, která má do tohoto uspořádání věcí co mluvit.“

 

            „To je pravda. Co si o tom myslíš, Patricie?“ zeptal se překvapeně Daniel, když si uvědomil, že do těchto záležitostí má co mluvit od nynějška ještě i ona. Do téhle chvíle mu to nedošlo. Tady se hrálo o jeho budoucnost s Patricií a jeho otec to měl docela dobře spočítané.

 

            „Já, já nevím, co k tomu říct,“ pokrčila Patricie rameny.

 

            „To je docela zvláštní,“ poznamenal pouze Čermák starší a Daniel překvapeně vzhlédl k Patricii.

 

            „Já bych řekla, že to až tak zvláštní není, vzhledem k mému postavení ve firmě. Něco takového jsem vůbec nečekala!“

 

            „Tomu se dá věřit. Ale teď mě spíš zajímá, jak se k tomu postavíte,“ odtušil Danielův otec.

 

Byla to otázka, na kterou se těžko odpovídá. Toho si byla Patricie velmi dobře vědoma, už vzhledem k tomu, co předtím prozradila svému šéfovi o vztahu k jeho synovi.

 

           

 

„Pokud chcete slyšet mé stanovisko k této situaci, pak Vám mohu pouze říct to, že se budu ze všech sil snažit, aby firma prosperovala, jak nejlépe to půjde. Ale to moc dobře už dávno víte.“

 

            „Ano, přesně to jsem očekával. Takže teď k tomu, proč jste vy dva tady. Vaše zisky z prospěchu společnosti jsou podmíněny jednou jedinou věcí. A sice, že pro zisky si do banky budete chodit oba společně. Pokud se vaše cesty z jakéhokoliv důvodu rozejdou, bude muset jedna strana tu druhou vyplatit. Je to jasné?“

 

 

 

            To nebyla otázka, to byl příkaz. Toho si byli oba dva v tu chvíli vědomi.

 

 

 

            První se ozvala Patricie.

 

 

 

            „Je samozřejmé, že pokud budu chtít, nebo muset firmu opustit, své firemní akcie odevzdám Danielovi, bez jakékoli náhrady.“

 

            „Ale, Patricie, to jste mne špatně pochopila. Mně se teď jedná o to, že vy dva jste optimální dvojice pro vedení této společnosti, a pokud jedna či druhá strana bude chtít z této spolupráce odejít, má právo na zaslouženou odměnu. Takže, v bance, se budete při výběru peněz, pro jakýkoliv účel, nuceni podepisovat pod platební příkazy oba. Pokud se situace z jakéhokoli důvodu změní, bude třeba tento krok řádně notářsky ošetřit. A to znamená řádné odstupné pro kteréhokoliv z vás dvou.“

 

            „Ale já si nejsem vědoma jediného důvodu, proč tohle všechno absolvovat…“

 

            „Ale já si toho vědom jsem, milá Patricie. Za dobu, co pracujete pro naši firmu, jste prokázala nemalý obchodní talent, a já bych byl velmi rád, abyste byť jen maličko z něho předala mému synovi. On má sice vysokoškolské vzdělání v oboru, ale prakticky se mu vůbec nevěnoval. Potřebuje trochu vést v praxi, a právě za to si zasloužíte odměnu, kterou vám již předem nabízím. Věřte mi, a to nechci Daniela podceňovat, ty peníze budou zasloužené. Nehledě k tomu, že pokud se firmě dařit nebude, nebude z toho mít nikdo nic. Teď už tomu rozumíte, Patricie?!“

 

            „Jistě, teď už je to zcela jasné. Ale stejně nerozumím, proč jste tedy rozhodování nevložil do rukou nějakému odborníkovi, který má nejen vzdělání, ale i praxi.“

 

            „To je snad zřejmé. Byli jsme odjakživa rodinná firma, to byste snad měla chápat, a tak sahám nejprve po svých dětech. Pokud se neosvědčí, budu teprve pak přemýšlet o jiných možnostech řešení.“

 

            „Ano, to chápu.“

 

            „To jsem tedy velmi rád, takže jsme se domluvili na podmínkách. Mohu tomu tak rozumět?!“

 

            „Samozřejmě.“, konstatovala pouze Patricie.

 

            „Takže teď zbývá dohodnout pouze výši odstupného při odchodu.“

 

            „Ale to snad nebude nutné, tati,“ vložil se do hovoru opět Daniel.

 

            „V obchodních smlouvách je to zvykem, synu, a já to nehodlám porušovat.“¨

 

            „Jistě,“ zastyděl se Daniel, že ho otec nachytal na švestkách.

 

            „Takže, vzhledem k tomu, že vy dva dohromady máte mít nárok na 48 % podíl ze zisku, bylo by, myslím, fér, kdyby ten, kdo odejde, měl nárok na stejně vysoké odstupné. Souhlasíte?“, ale byla to opět pouze řečnická otázka, kterou pronesl.

 

            „Jistě.“, souhlasil Daniel. Oproti němu se Patricie ozvala nepoměrně hlasitěji.

 

            „Já mám jiný návrh.“

 

            „Ano? A můžete nám ho tedy sdělit?“ reagoval Čermák starší, jakoby tuto reakci čekal. A on ji čekal. Znal totiž Patricii příliš dobře, než aby věřil tomu, že je zlatokopka, jak se mu někteří jeho spolupracovníci poslední dobou snažili naznačit.

 

            „Jistě. Ráda bych, aby bylo do úředního záznamu zapsáno, že se zříkám všech nároků na odstupné, pokud se rozhodnu opustit firmu, … z jakéhokoliv důvodu.“

 

            „Vidím, že jsem se ve Vás nemýlil. A jsem tomu opravdu velmi rád. Přesto trvám na původní klauzuli o odstupném.“

 

            „Pak tedy nevidím jinou možnost než napadnout toto rozhodnutí u soudu. Nezlobte se, pane řediteli, ale opravdu to nemohu přijmout.“

 

            „Opravdu mě těší, že jsem se ve Vás nemýlil, ale ani já nemohu couvnout. Za svou dosavadní práci ve firmě si tuto odměnu plně zasloužíte.“

 

            „Jestli k tomu mohu něco říct…“, ozval se do diskuse nesměle Daniel.

 

            „Ale jistě, že můžeš. Povídej.“, vyzval ho jeho otec.

 

            „Já bych s těmi odměnami počkal, až jak se bude firma vyvíjet. Vůbec bych to teď neřešil, protože jak je vidět, stejně tu teď nic nevyřešíme. Takže bych to nechal osudu.“

 

            „Ale, synu, to je trochu alibistické. Nezdá se ti?“    

 

            „Možná. Ale vy dva svou současnou diskusí, zdá se, stejně k žádné kloudné domluvě nedospějete. Takže nakonec proč radši nějakou chvíli nepočkat.“

 

            „To je docela dobrý nápad, co říkáte, Patricie?!“

 

            „Já, …. Souhlasím. Nakonec asi stejně dospějete k tomu návrhu, který jsem původně přednesla.“

 

            „Snad…“, řekl nahlas Čermák starší, ale v duchu si pomyslel ´ani náhodou´, nicméně i tak musel konstatovat, že tohle kolo Patricie na celé čáře vyhrála. Nehodlal ovšem diskutovat s kýmkoliv, z jakého důvodu se to stalo. Nicméně byl velice spokojený s tím, jak se celá situace vyvíjela.

 

            „… a teď bych si ještě chtěl promluvit s tvou matkou, Danieli. Takže pokud nás omluvíte…“

 

            „Samozřejmě tati,“ poznamenal jen Daniel, a už se snažil směřovat Patricii ke dveřím. Ta okamžitě pochopila, takže nemusel ani vyvíjet moc velký nátlak.

 

 

 

            Poté, co se oba ocitli na nemocniční chodbě, zeptal se Daniel Patricie trochu nečekaně.

 

            „Co si o tom tátovým rozhodnutí myslíš, Patricie?“

 

            „Nevím, kterou část máš na mysli. Tu o řízení firmy, nebo tu o odstupném?“ reagovala Patricie podrážděně.

 

            „Tak jsem to nemyslel, snad mě už trochu znáš. O ty peníze vůbec nejde. Táta má pravdu v tom, že pokud povedeme společnost my dva, a ona bude prosperovat, máme oba právo na podíl na zisku. Jedná se mi spíš o ty ostatní. To jak táta doslova společnost rozkouskoval mezi nás všechny, mi nedává smysl. Vždycky se snažil o to, aby se z ní nestala akciovka a teď zrovna tohle udělal.“

 

            „Promiň, Danieli. Hodně mě to řešení překvapilo… abych pravdu řekla, tak jsem to vůbec nečekala. Přesně jak říkáš, nějak to celé smrdí. Něco má za lubem.“

 

            „No právě, ale co?“ potvrdil Patricii její pocity i Daniel.

 

            „Tak to ví jen on, a my dva to nevyřešíme, i kdybychom tady vystáli důlek.“

 

            „Máš pravdu, půjdeme?“

 

            „To bude asi nejlepší,“ odpověděla Danielovi na jeho otázku Patricie a bok po boku se vydali k východu z nemocnice.

 

           

 

            Když nastoupili do auta a Daniel nastartoval a rozjel se, znovu promluvil:

 

            „Můžu tě teď pozvat na oběd?“

 

            „Ale ano,“ odpověděla váhavě Patricie.

 

            „Děje se něco, Patricie?“ zeptal se Daniel po chvíli.

 

            „Ani ne, jen pořád musím přemýšlet nad tím, co tvůj táta udělal,“ pokrčila Patricie omluvně rameny.

 

            „Tak to jsme dva, ale jak jsi řekla, stejně nic nevymyslíme, tak proč si s tím lámat hlavu. Tak kam tě můžu vzít na oběd. Na co máš chuť?“

 

            „Dala bych si pizzu.“

 

            „Dobrý nápad. Tu si můžeme vzít někde cestou domů. Já bych totiž potřeboval od tebe pomoc. Mám v autě pár složek se smlouvami, které bychom měli nejpozději do středy uzavřít a odeslat. Tak co říkáš?“

 

            „Dobře. Pojedeme k tobě nebo ke mně?“

 

            „To nechám na tobě.“

 

            „Tak třeba k tobě.“

 

            „Prima. Po cestě zastavím v pizzerii na rohu a vezmeme si tu pizzu. Jakou máš ráda?“

 

            „Sýrovou, Quattro Formaggi.“

 

            „Máme, zdá se, stejný vkus, i co týče pizzy,“ poznamenal ještě Daniel a pak už jeli v naprostém tichu, se zastávkou v pizzerii, až k němu domů.




Názory čtenářů (Skrýt smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor