Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Dušičky

17. 01. 2021
4
7
239
Autor
Arwen Leinas

Dušičky vyšly na pondělí a to se, ohledně počasí, mimořádně vyvedlo. Teploty přiměřené začátku listopadu, mlha hustá tak, že by se dala krájet a do toho občas mrholilo a občas i pršelo. Kdyby někdo mohl počasí objednávat, tak by to jistě objednal zrovna takto. Prostě dušičky jako ze katalogu meteorologické kanceláře. Počasí však objednávat nelze, takže této krásné souhře náhod můžeme vděčit Náhodě, Přírodě, Prozřetelnosti, Dvacáté šest vyšší inteligenci… prostě komu, kdo a jak chce. Prostým faktem ale je to, že více dušičkové počasí ve Lhotě panovat nemohlo a odpovídala tomu i atmosféra. Více dušičková by mohla být snad jen tehdy, kdyby mrtví vstávali z hrobů a poflakovali se kolem, ale k tomu, naštěstí, zatím nedošlo.

V Lhotě i celém širém okolí byla již tma, narušovaná toliko jen pouličními lampami. Světlo v kuchyni jednoho domu zhasnulo a nastalá tma pohltila celý byt.

Postava v tmavozelených domácích šatech se po něm pohybovala s jistotou sobě vlastní. Došla do obývacího pokoje, z poličky vzala lampu, donesla do kuchyně a položila ji na stůl. Uvědomila si však, že nemá zápalky a tak pro ně ještě došla do předsíně. Usedla ke stolu a chvilku jen tak mlčky koukala do tmy, přemýšlela a vzpomínala.

Mezi tím před domem zastavil zelený autobus. Poslední večerní spoj z Města toho dne. Kolem jedenácté hodiny v noci přijede ještě jeden, úplně poslední. Jediný noční spoj. Když dojede na konečnou, uloží jej řidič k odpočinku, sám se odebere na nocležnu a pak až do rána bude na silnicích a zastávkách vlastně klid. Tak to chodí již drahně let.

Z vyhřátého autobusu do venkovního nevlídna vystoupila trojice lidí. Rozloučili se a každý se vydal svým směrem. Michal to měl nejblíže, jen přešel po přechodu silnici, ani ne tak proto, že by tak dbal na předpisy, jako spíše proto, že jinudy je to delší, a zamířil k domovním dveřím. Ve světle samočinně rozsvítivší se lampy nad dveřmi tyto odemknul a vstoupil na chodbu. Mohl rozsvítit, ale neučinil tak, protože schodiště bylo spoře osvětlené lampou, jejíž světlo sem pronikalo přes prosklené dveře v přízemí. Pomalu začal stoupat do třetího patra. Zatím co přízemí a první část schodiště mu osvětlovala lampa nad venkovními dveřmi, na zbytek cestu mu přes okno svítil měsíc. Na schodišti tedy nebyla tma, jen husté šero.

Tmu kuchyně prozářilo jasné světlo škrtnuté zápalky, která následně zapálila knot olejové lampičky ležící na stole. Její sporé, žluté, mihotavé světlo osvětlilo místnost. Arwen zhasila sirku a položila ji na tácek vedle lampičky. Sepnula ruce, položila si do nich hlavu a koukala do plamene lampy. O čem přemýšlela a co se jí honilo hlavou, to věděla jen ona sama.

V zámku tiše zarachotil klíč a dveře se pomalu otevřely. Michal uviděl světlo lampy a tak nerozsvěcel. Zul se a zvědavě nakoukl do kuchyně, co tam jeho žena dělá. Uviděl ji sedět u stolu. Hleděla do plamene lampy a hlavu bradou opřenou o ruce. Vůbec jej neregistrovala, jen dál koukala do plamene a oči se jí leskly.

Michal zůstal stát a přemítal, co bude dělat. Pak si uvědomil, že jsou dušičky. Arwen mezi tím trochu vzdychla a tak ji oslovil.

„Ahoj, za koho je?“

„Za Jindřišku a Patrika,“ odpověděla.

„Ta jména mi nic neříkají. Měla by?“

„Možná už je na čase, je to již pár let. Znát je nemůžeš, Jindřišku určitě ne, Patrika si snad jednou viděl.“

„Ten pilot?“

„Ano, přesně on.“

Ještě chvilku hleděla do ohně, pak se nadechla a začala mluvit. Nezvykle pomalu a vážně. Dávala si záležet na výslovnosti a pořád koukala tak nějak trochu mimo.

Jindřiška zemřela už dáno, před mnoha lety. Měla tenkrát velmi těžké období. Vášnivá horolezkyně, studovala vysokou školu, v Olomouci, rozhádala se s rodič a tak odešla z domova. Aby mohla zůstat na škole, tak v noci pracovala v nějakém velkoobchodě a přes den chodila na přednášky. To vydržela pár měsíců. Potom musela do nemocnice a čekala ji operace. Měla trochu pochroumanou páteř, ne moc  vážně, ale občas ji to omezovalo v pohybu.  Jenže se něco stalo a museli její termín zrušit a posunout. Co to bylo nevím, nebavily jsme se o tom. Vrátila se tedy zpět do školy a všechno pokračovalo dále. Přes den škola, v noci práce. Mezi tím chvilka spánku na koleji nebo kde se dalo. Po pár měsících byla v nemocnici zase, již připravená že se konečně zbaví obtíží ale zase se něco stalo a tak měla druhý den odejít domů a znovu čekat. To už na ní bylo moc a tak si někde sehnala kus provazu a odešla do nějakého bočního křídla nemocnice. Jako horolezkyně to s lany velmi dobře uměla, uvázat dobře fungující uherskou smyčku pro ní nebyl problém. Zemřela sama a našli ji až asi za dva dny. Je to jak z Romea a Julie, protože teprve na pohřbu její rodiče uznali svou chybu a křivdu, jíž se vůči ní dopustili. Žel, bylo již pozdě.

Michal jen polknul a raději zůstal mlčet. Arwen po chvilce pokračovala dál.

Bylo jaro, středa osmého května. Kupodivu jsem měla volno a ve velmi dobré náladě jsem si ve žluté komnatě sedla k počítači a pustila si facebook. Vyskočilo na mne okno se zprávami a tak jsem se nadšeně podívala, kdo a co mi píše. Měla jsem opravdu dobrou náladu. Psala Ridarella a já se nadšeně pustila do čtení jejího vzkazu. Těšila jsem se co mi asi tak píše a tak jsem četla: „Ahoj, víš, nerada jsem poslem špatných zpráv, ale někdy to jinak nejde. Byla jsem s Martou, Valdemarem a Daliborem venku, slavili jsme moje narozeniny a pak přišla zpráva, že u Hranic spadl větroň. Všeho jsme nechali a Marta tam hnedka jela. Bohužel bylo všechno marné, pilot pád stroje nepřežil. Byl to její Patrik…“

Číst dále jsem nemohla, neviděla jsem na monitor. Dočetla jsem si to pak až za nějakou dobu. Byla jsem tenkrát sama doma, nevěděla jsem co dělat, jednala jsem spíše mechanicky. Když jsem se sebrala, tak jsem jela dolů do města koupit kondolenci, tu pak doma napsala a donesla jsem ji na poštui. Co bylo dál si moc nepamatuji. Další den jsem jela do práce, na ruce černou pásku a tak jsem měla klid od případných otázek kolegů, proč dneska skoro nemluvím a jsem furt někde zalezlá. Ten den jsem také zjistila datum pohřbu a povedlo se mi domluvit si s kolegou  zástup, abych mohla jet.

Měla jsem tenkrát jen jedno auto, naší Clio, a jako na potvoru byl už pár týdnů nějak porouchaný motor, ale já jsem věděla, že musím jet. Prostě jsem musela, byť mi lidé říkali, že to je nesmysl. I rodičové mi to rozmlouvali. Patnáctého května jsem jela. Jela jsem pomaleji než normálně, opatrně, ale jela. Celou cestu jsem jela sama. Sám dobře víš, že ráda beru stopaře, ale tentokrát jsem byla ráda, že nikdo nestopoval. Většinou jsem poslouchala jen  zvuk motoru, ale občas jsem si i něco pustila. Do dneška vím co to bylo: Muž s bílím psem od Radůzy. Ono se to i hodilo, jsou to vesměs smutné a pomalé písně, spíše k zamyšlení. A nebo rádio. Na místo jsem dojela včas, vlastně jako první. Byla jsem ráda, že jsem to našla, Hranice přeci jenom skoro neznám a hledat tam obřadní místnost nebylo úplně jednoduché. Ale povedlo se."

Arwen se zase na chvilku odmlčela aby pak pokračovala dál:

Potom začali přijíždět další a další lidé. Bylo jich hrozně moc, rodiny, kamarádi, kolegové z práce, lidé z letiště a tak podobně. Některé jsem znala, většinu však ne.

Po obřadu se společnost rozešla. Já jela s Ridarellou a dalšími do Přerova. Jako na potvoru mi utekl vzduch z jedné gumy, ale ukázalo se, že není píchnutá, jen nějak netěsnil ventilek. Na blízké pumpě se to podařilo spravit a pak se jelo do toho Přerova. Tam jsme chvilku povídali, vzpomínali a já pak vyrazila dom.

Nejhorší úseky cesty byly přes Mohelničák a Hřebečský tunel. Oba kopečky (Při těchto slovech se Michal, chtě nechtě, usmál, když si vzpomněl na oba prudké krpály. Skutečně to nejsou mírné kopečky, ale dlouhé a prudké kopce. Kdo je zná, dá mi jistě za pravdu.)  jsem jela na jedničku nebo dvojku, krokem. A abych nevytáčela lidi kolem, měla jsem zapnutá „světla neviditelnosti“ aby mohli bez výčitek předjíždět i na plné čáře. Nemohla jsem jet rychleji, jakmile jsem přidala, motor spadl do nějakého nouzového režimu a musela jsem zastavit, vypnout jej a pak znovu startovat. Nebylo jasné proč se to děje, ale dělo se to už nějakou dobu. V servisu na to pak přišli, ale to bylo až po této „šílené“ cestě.

Dojela jsem domů a byla jsem ráda, že je to za mnou. Další den jsem měla ještě volno a v pátek jsem pak  šla do práce a už jsem byla skoro normální. Pokud se to o mě tedy dá říci. Ten obřad pohřbu je skutečně potřebný, člověk si to pak v sobě nějak urovná, může ukončit nějakou etapu života a začít se dívat zase do budoucnosti.

Arwen domluvila a zmlkla. Snažila se nedávat nic najevo, ale oči se jí opět trochu leskly. Také její vyprávění nebylo tak obšírné, květnaté a jazykově vyšperkované, jak většinou bývá. Ač se snažila na okolí vždy působit jako „největší drsňačka a nejcyničtější obluda“ tak kdo ji opravdu zná, ví, že její skutečná povaha a osobnost je jiná. Kdo by ji tipoval na znamení vodnáře, měl by pravdu.

Michal rovněž chvilku koukal do plamene lampy. Pak se zvedl a tiše, leč rychle, odešel do „dekontaminační komory“, kterýmžto spojením s oblibou nazýval koupelnu se záchodem.

Když se po chvíli vrátil do kuchyně, svítilo tam již světlo lustru. Na sporáku se hřála voda na čaj, na lince byly nachystány dva hrnečky a lívance se skořicí a jablky. Jeho žena se usmívala a pak řekla: „Jsem ráda, žes mě vyslechl. Dlouho jsem o tom nemohla mluvit, hlavně o Patrikovi. Kdybych neměla tebe a on Martu, dokázala bych si představit být jeho ženou.“

„Takže bych měl vlastně žárlit?“ Michal mluvil vážně, ale v očích mu hrál úsměv.

„To snad ani není nutné a řekla bych, že dneska je to již bezpředmětné,“ řekla vážně ona.

Dále se u čaje bavili o něčem jiném a šli brzy spát. Nazítří na ně oba čekal další pracovní den. Jeho v kanceláři u počítače a ji v divadle. Zavřeném a bez diváků smutném.


7 názorů

blacksabbath :-)


Jarda to řekl za mě....*/************


revírník
17. 01. 2021
Dát tip

Samozřejmě.


Tak jsem to myslela. Ale naštěstí je to jen povídka :)


revírník
17. 01. 2021
Dát tip blacksabbath

Ano, dost síly sebere vnitřní boj, než se člověk odhodlá svěřit. Ale pak to uvolnění za to stojí.


Arwen Leinas
17. 01. 2021
Dát tip blacksabbath

To je pravda, ale také člověk potřebuje sílu občas někomu něco říci. Někdy to prostě trvá a čas musí uzrát. Markéta to naštěstí má komu říci a když uzrál čas, tak se mohla svěřit :)


Je dobré mít někoho, kdo tě vyslechne. 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru