Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Okna do světa 3

19. 01. 2021
8
7
339
Autor
zeleda

Jak jsem slíbil, pokračuji našimi středomořskými cestami a příhodami.

 

„Buenos días. Por favor, dos cappuccino,“ říkám slečně za pultem plážového Petit baru a sedám si vedle své ženy na venkovní terasu. Stánky na pláži pomalu ožívají, dlouhou řadu hotelů na luxusní promenádě ozařuje ranní slunce a moře je průzračně modré. Palamos se probouzí a my, průhledem mezi dvěma mohutnými borovicemi, si vychutnáváme jeho ranní atmosféru. Kamarádka Marie, slyšící už dlouhá léta na důvěrné oslovení Tetka, se synem Martinem a naší Maruškou, brouzdají bosi po pláži a náš průvodce zmizel ve dveřích cestovní kanceláře, aby dojednal, kde vlastně dnes složíme hlavu.

Přes zakotvené čluny koukáme na moře. V nekonečné, vlnící se vodní hladině se odráží vycházející červencové slunce. Takový pohled se mi nikdy neomrzí.

Palamos, plážový bar

Leč průvodce, který se rozčilen vrací z cestovní kanceláře opodál na pobřežní promenádě, nás z této pohodové siesty rychle probouzí. Rozptýlené osazenstvo autobusu se rychle navrací zpět k bistru.

„Palamos bohužel nebude, hotely jsou obsazené, jedeme do nějaké Foscy. Má to být jen kousek od města. Ale že to jsou pěkný hajzlové,“ ulevil si starý pán. „Klidně náš hotel prodali Němcům. Ještě, že nás nevyhnali pod stany.“

Po hodině bloudění autobus zastavil na malém náměstíčku s obrovskými palmami, obklopeném úhlednými, bílými vilami. Když jsme, unaveni dlouhou cestou z Ženevy, konečně složili kufry v útulném dvoupokojovém bytě, byli jsme i s našimi přáteli navýsost spokojeni a blahořečili jsme cestovce, která nás takhle podvedla a předisponovala nás z rušného města do tohoto kouzelného ráje. Místo švédských hotelových stolů bude večeře v restauraci na pláži a místo hotelu ve velkém městě malé a útulné rezidenční předměstí Palamosu s pobřežními vilami. Co si člověk může přát víc. Jen se posadit na terasu, otevřenou do zahrady, otevřít lahvinku vína a vychutnávat si pohodu. A právě tohle jsme s Marií, Martinem a Maruškou udělali. Vánek od moře ochlazuje vzduch a my na terase poprvé ochutnáváme vino rosado, zakoupené v nedalekém obchodě.

Fosca

 Malé letovisko, utopené v moři jehličnatých stromů, restaurace na skále nad pláží, pár kiosků přímo u vody. A jedno supermercado a bar s diskotékou. U malé pláže jsou lodičky rybářů, sušících sítě u komůrek vytesaných do pobřežní skály. Páchne tu rybina a voní moře, na pláži je jemný písek a nám nechybí vůbec nic. Skalnaté, rozeklané pobřeží lemují milionářské vily  s  pečlivě udržovanými zahradami a kolem nich vede cesta, spojující pobřežní letoviska. Na straně k Palamosu se tyčí nevysoký poloostrov, dělící nás od města. Krásná cesta, vedoucí přes něj jehličnatým lesem, trvá asi půl hodiny a dovádí poutníka k přístavu sportovních lodí a do centra města.

Fosca, pobřežní restaurace

Na náměstíčku před apartmány

Nemám rád vlny, co se přelévají přes hlavu, protože ztrácím orientaci a občas i brýle. Na můj zoufalý výkřik bleskově zareagoval kamarádčin syn Martin, který se ponořil a na první pokus ztracené brýle vylovil. Při síle mých dioptrií mi zachránil celý zbytek dovolené, Náhradní brýle zůstaly v Praze.

„Máš u mě panáka, támhle v té boudě na pláži,“ říkám potichu osmnáctiletému klukovi tak, aby to neslyšela jeho máma.

„Jo, to beru, dáme si spolu, ne? Mají tam skvělej gin.“

Zkoumavě jsem se na něj podíval.

„Trochu jsem to tady už obhlížel. A neříkej nic mámě, jo? Dostal bys vynadáno.“

Trochu mě udivila jeho logika, ale ponechal jsem to bez povšimnutí.

Anglicko-španělská konverzace s obsluhou plážové restaurace proběhla bez větších problémů. Pouze první den jsme byli trochu vyvedeni z míry, když nám číšník přinesl místní

specialitu, rizoto s mořskými plody. Ženě i dceři to moc nechutnalo, ale snědli vše, protože porce nebyly veliké. A večer teprve začínal. Když jsme se zvedali k odchodu, svorně jsme si všichni zanadávali na to, jak nás odbyli. Číšník, který se zastavil pro prázdné talíře, se na nás ale přívětivě zašklebil a pokynul nám, abychom si zase sedli.

„This is only starter,“ pravil a dcera, která umí dobře anglicky, jen protáhla obličej a překvapeně pravila, že to rizoto byl jen předkrm. Večeře nás teprve čeká. Za malou chvíli se číšník vrátil s obrovskými porcemi jakýchsi ryb. A já měl najednou tři večeře, protože žena i dcera snědly ze svého jídla jen trochu. Měly dost. Od příštího večera si to mé dámy zařídily po svém.  Já měl tři předkrmy plus večeři a ony pouze své večeře.

Večerní procházka kolem moře byla romantická. Diskotéka dělala kravál a od moře vál lehký, teplý vánek. Nohy se nám bořily do písku, kiosky na pláži hostily poslední opozdilce a daleko na moři svítila světla velké výletní lodi.

Martin se ke mně naklonil a kývl hlavou k plážovému kiosku.

„Jděte, my vás doženeme,“ obrátil jsem se k ostatním. Gin byl skutečně skvělý. Martin měl pravdu.

Vino rosado se přestěhovalo z lednice na večerní terasu. Chutnalo také skvěle. A dámy mohly se skleničkou v ruce v klidu probrat události uplynulého dne. A že bylo o čem hovořit!

 

Palamos

 

 

Hluboko dole pod námi naráží příboj do rozeklaných skal, které tisíciletími vytvaroval do bizarních tvarů. Tetka, ve snaze ulovit co nejlepší záběr, visí nad propastí, držíc se jednou rukou jakéhosi keře, a přesvědčuje sluníčko, aby se přestalo konečně schovávat. To si po chvíli dalo říci a aranžmá celé scény bylo konečně k její spokojenosti. Dříve, než mohla spadnout dolů, byla fotka hotova a já si oddechl, protože nemám rád hloubky.

Kolem městského hřbitova, který je na samém vrcholu kopce, jsme mezi vysokými keři agáve došli k palamoskému sportovnímu přístavu.

V maličkém krámku nad přístavem úspěšně konverzuji s majitelem svou kostrbatou španělštinou o počasí. Většího povídání nejsem schopen. Obtloustlý stařík má radost, že si má s kým popovídat, ale mé znalosti stačí právě na to mu říci, že je horko a že si chci koupit něco k pití. Por favor, agua mineral. Hace calor. Hasta la vista, seňor. Je zkrátka horko.

Ve známém bistru na pláži popíjíme se ženou a s Marií druhou dnešní kávu, zatímco Maruška s Martinem korzují po pobřeží. Staré město má typicky středomořský charakter. Úzké uličky, svažující se dolů k moři, plné hospůdek a krámků se suvenýry, kousek nad pláží na nevysokém pahorku gotický kostel Santa Maria del Mar a všude plno lidí.

 

Hlavní ulice, oddělující starou a novou část města, je přecpána neuvěřitelným množstvím malých krámečků, kde lze dostat úplně všechno. Pohledy, mušle, obrázky, keramiku, prádlo, boty, hodinky, všechno možné. Mne interesuje především vůně připravovaných ryb, linoucí se z protější restaurace. Při pohledu na ceník mě ale chuť rychle přešla, a tak se věnujeme další prohlídce města. 

Fosca, pláž

Palamos, pobřežní promenáda

Když se turista dostatečně nabaží procházkou starým městem a prodere se davem koupěchtivých návštěvníků, dostane se na širokou pobřežní promenádu, plnou luxusních obchodů, krásných hotelů i kaváren. Stánky plavebních společností nabízejí výlety po moři, turistické agentury zase výlety za památkami, aquaparky, za flamencem i folklorem. Zkrátka, je to soustředěný útok na peněženky turistů. Mne zajímají především mapy, a tak získávám v jedné takové kanceláři nejen mapu Palamosu, ale i ceník ubytování v soukromí a informace o pobřežní plavbě. Znaveni pak odpočíváme na pobřežní promenádě, hlídané středověkým dělem, a děláme památeční fotky.

„Tak se podívej, co mi máma koupila,“ obrátil se ke mně Martin poté, co jsme se vrátili z prohlídky města. S údivem jsem pozoroval, jak vytahuje z tašky tričko fotbalového klubu Real Madrid.

„Pokud ho budeš tady nosit, tak to tě budou mít místní moc rádi. Tady je totiž Katalánsko a frčí tu FC Barcelona, žádný Madrid. A kolik to vůbec stálo?“ zeptal jsem se ještě. Vedle stojící moje žena mě po té informaci chytla za ruku.

„Za to bysme měli všichni oběd,“ pravila nevěřícně. Tetka jen zamrkala a neřekla na to nic. 

Městský autobus nás zavezl zpět do Foscy.

Když jsme se večer procházeli se ženou po zešeřelé pláži, uslyšeli jsme od kiosku u moře jakousi španělskou píseň. Když jsme přišli blíž, vidíme mladíka s kytarou a reprobednami, jak na provizorním, malém pódiu koncertuje pro pozdní návštěvníky kavárničky. Měl úžasně melodický a krásný baryton a jeho měkká španělština nás zlákala k posezení. Tomu se odolat nedalo. Za zády nám šumělo moře a mojí ženě Evě ten španělský gin moc zachutnal.

 

 

 


7 názorů

bixley
22. 01. 2021
Dát tip

Zeledo, udělal jsi mi chutě a nejradši bych si lehla na pláž...


vesuvanka
20. 01. 2021
Dát tip

Honzo, moc dobře se mně četlo, vtáhlo do atmosféry. Díky a těším se na pokračování :-)))


zeleda
20. 01. 2021
Dát tip

Jardo  i Lído, díky vám. Teď mohu bohužel jen vzpomínat  a pročítat své cestopisy. Těžko už někam vyjedu. 


revírník
20. 01. 2021
Dát tip

Umně vyvoláváš hříšnou závist, jak jste si užívali. Ale my vám to přejeme.


Alegna
19. 01. 2021
Dát tip

 poznání a spousta vzpomínek, pěkné*


zeleda
19. 01. 2021
Dát tip

Díky, Romane. 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru