Vzpomínka- tmavě černá

A ani nevěděla 

kým právě je 

kým byla

a kam jde 

 

a vítr čeřil její vlastní 

pochybnosti a stíny.

 

Takovou úzkost jsem 

ještě nezažil.

 

Hlava se třikrát zatočila 

to z otázek 

bez 

odpovědí.

 

Chaosem nepředvídatelná 

tam-

 

“Ty! Ty za to můžeš

jsou to tvý stavy.”

 

Bezobratlová naděje 

vysmívaná jedním dechem  

nahoru do oblohy a

druhým zase zpátky

pádem 

k zemi.

 

Třískala sebou 

jako kdyby jí

čerti brali.

 

Ďáblové doby 

skutků

bez víry v něco 

na nebi 

a v něm.

 

Měl bys v něco věřit 

aby ses neztratil a už to 

nezažil.

 

Měl bys.

 

Taková byla ta zmatená chvíle-

“..kam jdem?!.”

 

Špinavá

jako děvka

u silnice 

s botama v pangejtu

přemejšlející 

rozvostřená a děravá 

od chlapíka 

co jí dal dýško a usmál 

se 

“No tys dopadla.” 

 

Na zem.

 

Taková byla ta chvíle 

plná událostí 

bez modliteben 

bez oltářů a 

víry

bez klidu usebrání.

 

Taková byla ta chvíle...

 

“Človíčku, tak zas jdem!"

---