Bourání snu

Bourání snu

   Je krátce po válce, lidé jsou šťastní, život právě začíná.

Dva chlapci prožívají nejbouřlivější období svobodných snů.­

Ale kdesi se chystá pád.

*

Paseku naplňuje vůně pryskyřice a obloha nad ní září jako obrovský dutý safír.

Jarek žvýká tuhé stéblo metlice a představami je s Jožou v nádherné budoucnosti, jen malý kousek za rovníkem. Stačí vteřina letu. Ohromné Kilimandžáro vysoko široko zakrývá obzor a jeho vrchol svítí věčným sněhem.

Veliká modrá báň nad pasekou je čistá a naprosto průhledná. Kdyby ještě víc zaostřil zrak, možná by v nesmírných hlubinách tam za tou průzračností objevil hvězdy. Určitě tam jsou, kde by byly. Jenomže jim v cestě stojí světlo pochytané na částečkách plynů, které jsou neviditelné, a přece ty obrovské světy zastiňují tak, že z celého vesmíru zůstává jen tento náš jediný svět, obklopený lesními korunami.

Nad naším jediným světem letí od západu k východu bílá oblaka. Zpočátku vypadá každý obláček jako bělostný dým, stoupající nad lesem. Potom, až je celý na světě, jeho let se teprve ustálí ve vodorovném směru. Některý je tak malý a tak rychle se rozplývá, že se docela vypaří, ještě než přepluje paseku.

Jarek ví, že i Joža obláčky pozoruje. Z jeho mlčení je mu jasné, že i on je někde úplně jinde, že je až po oči naplněný týmž nepokojem jako on. Nepokojem, který se tak trochu podobá úžasnému letu oblaků. I s tou nejistotou, jestli se nerozplynou, než doletí k protějšímu břehu.

„Tam budou taky takový. Určitě,“ zašeptá.

„To je jasný.“

„Všude na světě musí být.“ Cítí slabou, docela maličkou nejistotu. Je úplně jedno, jestli s ním Joža souhlasí. Lépe by možná bylo, kdyby odporoval.

„Určitě tam budou,“ řekne Joža.

„Ale takový smrky a borovice tam neporostou.“

„Tam roste stromů! Taky se ti někdy zdá, jako když padáš a najednou se probudíš, až to s tebou trhne? Já někdy div neslítnu z postele.“

„Hm… Taky.“

„Ty, Jarku, naši porád mluví o tom, že bysme měli jít do pohraničí.“

Co to bylo? Co se to stalo? Jako by skála s rachotem pukla. Něco pevného, o čem nikdy nezapochyboval, se utrhlo a on padá. Nemá se čeho zachytit. Nemůže polknout.

Konečně za střemhlavého pádu stísněně vydechne: „To byste se stěhovali?“ A padá a padá.

„Ale třeba… Třeba to ještě kdovíjak bude.“

Teď se trhnutím probral.

„Teda Jožo, to by mě vaši dojali. Tebe né?“

Joža kouká jaksi provinile. Že on je s tím srozuměný!

„Víš, co by to bylo?“ útočí na jeho svědomí. „To bysme se tam třeba ani nedostali!“ Říká „tam“, vždycky se bojí, aby něco nezakřikl, ale tentokrát je ke skutečným obavám, že Afriku ztratí, zdá se, jen krůček.

Obláčky si plují po své dráze nad lesem, jako by na světě nebylo žádné zklamání. Nechce je vidět. Otočí se na břicho a zabuší pěstí do země.

„Co blbneš, neblbni,“ znejistí Joža.

Zaboří obličej do loktů. Po chvilce pocítí, jak mu kůže na předloktí zvlhla.

„Na prázdniny vždycky přijedeš.“

Nechce se mu odpovídat. Proč by měl odpovídat. Copak jde o nějaké prázdniny? Jde o to, co bude potom, o celý život!

Nechá to tak. Všecko nechá plavat. Ať si jde, když to mohl dopustit. Ať si jde!

 *

Sedí na skále, napolo přikrytý větvemi sukaté borovice a v prstech mne tučný list rozchodníku. Dole tiše plyne řeka.

Je po dešti.

Vlevo proti proudu se údolí klikatí stejně jako řeka po jeho dně. Postranní žleb v oblouku údolí je strmě zaříznutý do hlavního svahu a výrazným klínem volné oblohy přetíná jeho zelený val. Zdola od potůčku tam vystupují chomáče mlhy. Mlha se povaluje také v olších u řeky. Daleko vpravo se lesy široce rozestupují, ale kromě zamženého lesku několika zmoklých střech nelze za strašlivým dýmem z komínů maloměřické cementárny z celého Brna víc spatřit. Město v té dálce je i teď, po dešti, žlutošedé novým kouřem a novým prachem.

Tady kolem je čisto. Tady jsou naše lesy a naše řeka.

Jak těžko se přivyká! Nepamatuje, kdy se naposled cítil tak bezmocný.

Odhodí zmačkanou rostlinku do korun pod sebou. Zatne pěsti. Ale Afrika bude! Musí být!

Je mu ze všeho smutno.

Skloní se ke skále a z důlku vyplněného trsem mateřídoušky utrhne malou snítku. Uštipuje lístečky a drobounké květy. Jako by se chtěl dopočítat. Čeho se může dopočítat? Snad ne těch děsivých dní, co jsou před ním!

Ostrá vůně útlé rostlinky se mísí s vůní omoklé skály. Vdechuje tu mámivou směs vůní tak jako nikdy dříve. Je to poprvé, co ji takto cítí. Nikdy si nevšiml, že je na světě něco tak tesklivého. S Jožou by ji určitě nevnímal. Dnes je s ním jen ta vůně.

Každý prázdniny přijedeš, platí? Na celý prázdniny, rozumíš?

Ach, kde až jsou prázdniny!

Potichu zapíská první dva takty z Toreadora. Čeká.

Znovu zapíská smluvený začátek. Znovu čeká.

Ne, dneska nikdo štafetu nepřebírá. A sám to dál nezvládne. Ani za nic.

Jožo,

Posílám Ti srdečný pozdrav. Stále na Tebe vzpomínám. Co teď asi děláš? Už tam chodíš do školy? Mě to ve škole vůbec nebaví. Pořád musím myslet na to, že tady nejseš. Jožo, co budeme dělat!!!

Vzpomeneš si někdy na Brno? Já tady nechcu nikoho vidět. Kluci už mě nezajímají a žádnýho kamaráda nemám. Chodím každý den všude, kam jsme chodili, ale když tam nejseš, tak jdu zas dom. Nebaví mě to ani na execíráku, ani na Kamčatce, ani v Agátkách, nikde.

Sedím na naší skále nad Svitavou a půjdu se vykoupat do těch míst, co jsme se spolu naučili plavat. Dneska pršelo, tak myslím, že voda bude teplá, ale stejně je to asi letos naposledy.

Jožo, pamatuješ, jak jsme se naučili plavat? Jak už bylo taky září, a my jsme to pořád neuměli a museli jsme se to ještě ten rok naučit, protože jsme složili tu přísahu? A jak Tys najednou vydržel plavat s hlavou nad vodou několik temp a potom už jsem to hned uměl aji já? Pamatuješ, jak jsme se divili, že je to tak lehký? Mrholilo, venku z vody bylo zima a ten chlápek na nás volal, že jsme nějací horkokrevní, ale nám to bylo fuk. Byli jsme už celí modří od zimy a pořád se nám nechtělo ven. Museli jsme si toho užít. Jožo, to byla krása, že? Tak jsme tu přísahu přece splnili. Možná bysme ju splnili třeba v listopadu, kdyby se to nepodařilo tenkrát, že?

Jožo, brzo mně napiš. Už se nemůžu dočkat zimních prázdnin. Kdyby už byly! Dá se u vás sáňkovat?

Teď su veselejší, když jsem Ti napsal.

Pozdravuj Vaše a napiš!!! Jarek.

Slunko zapadalo. Ve stínu olší se na řece rýsovalo ostré rozhraní mezi temně zelenou částí hladiny a ostatní vodní plochou, leskle zrcadlící modravou barvu podvečerního nebe.

Skočil ze skály do kyprého jehličí a lesem sestoupil k řece. Užasl. Řeka teď, zblízka, odrážela ve vlnách vedle modré také růžovou barvu západu. Smočil nohy v zářící vodě. Zář se roztříštila na drobounké vlnění. Růžová v něm nabyla převahu.

Voda byla k nevíře teplá. Lákala k prozkoumání hlubin a záhybů pod převislými břehy.

Vysvlékl se donaha a nenasytně se ponořil do teplé, pohádkové koupele. Potopil se až ke dnu, prsty zabořil do pohyblivého bahna, potom vyplaval, naznak se nechal unášet proudem desítky metrů zpět a pak dravost proudu náruživě překonával silou svých hubených paží.

Bylo to překrásné. Myslel jenom na ni, na hladkou, přilnavou vodu. Obemykala nahé tělo a mazlivě se ho dotýkala. Potápěl se znovu a znovu. Při každém vynoření odfrkoval jako hříbě a máchal se dál s nesmírnou rozkoší. Cítil v sobě vření života, a ten život se mu líbil, třebaže jej před chvílí pokládal za šedivou, smutnou povinnost. Dopis pro kamaráda ležel na břehu, a bylo to skoro tak, jako kdyby s ním tady byl Joža sám.

Ani za nic se mu nechtělo z vody. Konečné rozhodnutí pořád odkládal. Až zhasne ta poslední vlnka v dohledu, říkal si napřed. Jakmile k tomu došlo a voda se už jen matně leskla, stanovil si další podmínku: až se poslední kmen olše celý ponoří do stínu. Rudé paprsky zapadajícího slunce opustily kmeny olší, zanechaly je v černém stínu a o to nádherněji osvětlovaly koruny. Počkám, až zhasnou všechny listy.

Žíznivýma očima schytával stopy unikajících vteřin až na vrcholech, a ty zářivé stopy času natrvalo ukládal do paměti.

Zhasl nejvyšší lístek na nejvyšším stromě. Klenba olší zesmutněla, koruny se k sobě přiblížily, jako by se sklonily níž k vodě. Světla náhle ubylo. Rychle přicházel večer.

Teď byl čas vystoupit z vody.

Na břehu se proběhl, udělal pár bujných přemetů, a když mu kůže napůl oschla, nasoukal se do kalhot. Košili popadl do ruky a dal se do běhu údolím Svitavy k domovu. Bylo mu nádherně. Teď to přesně pochopil: Joža s ním není, ale má les a řeku a Jožovi může kdykoli znovu napsat. O této šťastné chvíli. A také o jiných. O všech, které za to budou stát. Pak budou znova spolu.