Vočka

Představte si parné léto v jakémkoliv velkém městě. Své myšlenky směřujte dále od centra do zapadlých uliček, a tam... do malého hotelu umístěte člověka... člověka na útěku, jenž nervózně přesedává z kraje notně proležené matrace na rozklíženou dřevěnou židli a po chvilce zase zpět. Nevybalený kufr je postaven na posteli a police jsou prázdné. Na stolku leží klíč od pokoje a jinač nic. Chuchvalce prachu jsou již usazeny v rozích místnosti a do pohybu je uvede nejdříve až demolice celého hotelu někdy za pár let.

A najednou člověk na útěku bere své zavazadlo a odchází. Představte si vzdalující se kročeje. A pak ticho. Člověk na útěku opustil tento příběh. Bude se o něm krátce hovořit, ale to je vše. Můžete klidně zapomenout jeho podobu... tedy pouze v případě, že jste vašeho člověka na útěku viděli v konkrétní podobě a ne jako siluetu. Jak vlastně váš člověk vypadal? Byl to muž? Byl to hubený běloch v šedém obleku anebo úřednice v pastelovém  kostýmku? Je to jedno.

Naproti hotelu je totiž jiný hotel a ten se v mnohém podobá tomu prvnímu. A zde, v malém pokoji, je ubytován pozorovatel, jehož úkolem bylo sledovat. V pokoji zazvonil telefon.

"Ano?" zeptal se pozorovatel.

"Klient byl prý viděn venku. Potvrďte, že se jedná o planý poplach."

"Obávám se... že... nevím. Klient se mi ztratil z dohledu."

"Nerozumím vám, Vočko třináct... nic jste přece nehlásil?"

"Nehlásil... možná, že to není planý poplach."

"Usnul jste či co? Pošlu k vám člověka."

Patnáctivteřinový hovor byl ukončen.

Vočko pak seděl a tupě zíral. Po dvou úderech srdce se ozvalo energické zaťukání. Vešel muž, rozhlédnul se po místnosti a zahleděl se do dalekohledu, jenž byl umístěn u okna a pevně namířen na protější hotel. Pak telefonoval. "Potvrzuji, že klient opustil hnízdo. Opakuji: klient opustil hnízdo."

Položil telefon a přešel k Vočkovi. Žádal vysvětlení.

"Nespal jsem," řekl Vočko. "Vlastně si ani nevybavuji, kdy jsem naposledy spal. V mnoha ohledech jsem svou práci nijak nezanedbal. Neopouštím tento pokoj a to pod žádnou záminkou. Dlouhé hodiny jsem sledoval člověka na útěku. Kolikátej klient už to byl? A uvědomil jsem si, že se od člověka na útěku až tak neliším. Dříve jsem se považoval za jakousi vnější entitu, víte? Jakožto pozorovatel jsem se cítil odtažitě od okolního dění. Jaksi nad věcí. A byl to ovšem omyl, teď už to vím. Nijak zvlášť se od lidí na útěku neliším. Stačilo by málo a utíkal bych stejně jako oni. Posedával bych v laciném hotelu, aniž bych si vybalil kufr. Aniž bych ho třeba jen položil do skříně anebo pod postel. Stačilo by málo a byl bych vámi, mužem, jenž se dokáže vypořádat s nečekanými událostmi. Stačilo by málo a ležel bych pod zemí, anebo bych věšel jiné muže. A tak dále.

Uvědomil jsem si, že se až tak nelišíme. Že jsme stejní. A po tomto poznání přestala řada věcí dávat smysl. Nevidím teď rozdíl mezi sledováním člověka na útěku a sledováním sama sebe v zrcadle. A tak jsem se díval na sebe. Dlouhé hodiny jsem se vzhlížel a ve svém smutném obličeji jsem viděl také vás, člověka na útěku, telefonní operátorku, všechny náhodné chodce, zvířata i stromy. Není zde pouhé něco, co nás spojuje. Jsme jedno a totéž. Jsme kopie téhož. Když muž pověsí jiného muže, je to totéž jako pověsit sama sebe; jako pověsit psa; jako pověsit strom. Nebylo by to absurdní chtít pověsit strom? Nonsens.

Přemýšlel jsem o tom, komu je při věšení živého člověka ublíženo víc; zda věšenému či katovi. Možná je to strom? Možná je ze všeho nejvíce ublíženo oprátce? A možná je to jedno."

"Pojďte se mnou, Vočko," řekl muž. "Odvedu vás k ostatním."

"Ke kterým ostatním?"

"Podobných případů už jsem viděl desítky, třináctko. Úřad by měl míň šetřit, v tom to je! Vočkařit by se mělo vždycky ve dvou! Mastili byste karty a na přemýšlení by nebyl čas! Prašivá práce... zvedněte se, třináctko, odvedu vás k ostatním."