Má druhá povídka z knihy JE TO JAKO KDYBY SE TI CHTĚLO NA ZÁCHOD, potřebuješ to ze sebe dostat ven.

TO JE TAK KDYŽ…

Sedím za mým bílým psacím stolem, piju horké sojové mléko posypané skořicí, už jsem ani nedoufala, že toto někdy vůbec uvidím. Vedle sebe mám hromadu učení, které bych měla dělat. Mám za sebou kopec věcí, které bych měla, podle mámy, uklidit, ale ne, já mám před sebou notebook a píšu, protože toto se vidí jen  doopravdy zřídka. Možná vám to nedochází, ale já se na to vážně dívám. A to i v Brně.

Mé oči to pozorují přes rolety, které visí na okně, jak to nepřetržitě padá. Rychle to klesá dolů, jako kdyby se mraky rozhodly, že roztrhnou peřinu a tím nám tady na Zemi udělají radost. Vidí to všichni. I Julča? No jasně, i když bydlí o ulici dál. Je to, jako kdyby se zastavil čas, a my všichni šli na balkon, dali svou ruku tak, abychom se ujistili, že vážně sněží. Vločky padají jako z pohádky. Jen ta zasněžená  auta na parkovišti tam překážejí. Dokonce jsou celé bílé i kontejnery, co jsou normálně špinavé. Bláto ale na zemi nevidím, protože všude jsou jen stopy od bot, které lidé za sebou zanechali, když  spěchali tam, kde na ně nebude sněžit. Tak si říkám, že by měli být rádi, že jsme se toho alespoň v polovině ledna vůbec dočkali. A ne utíkat honem domů a říkat si: „Už jsem si myslel, že zametat  a sypat sůl před svým domem letos vůbec nebudu.” 

Začala mě honit mlsná, tak jsem si rozbalila ještě z mého mikulášského balíčku od babičky poslední porci mého Orea. Hrnek s mlékem jsem měla skoro v sobě také proto, že už bylo skoro studené. Mnula jsem si ruce a běhal mi mráz po zádech při pohledu ven. Běžela jsem rychle zapnout topení a v uších se mi ozýval zvuk kávovaru z kuchyně. Sedla jsem si na mou dřevěnou otáčecí židličku za můj černý klavír, abych si zahřála prsty. Na to nejlépe funguje čtyřstránková skladba Perfect, kterou hraju už přes rok. Vždy, když hraju, pozoruju fotku, která  má  třpytivě stříbrný rám. Stojí hned na parapetu za klavírem. Jsem na ní já v modrém overalu a s mým nejkratším mikádem v životě. Mohlo mi být asi deset let. Také mě objímá má sestřenice, která má na sobě krásné bílé dlouhé šaty a na hlavě vysoký drdol. Ne, není to svatební fotka, bude jí teprve letos osmnáct. Jsem si naprosto jistá, že je to z její prodloužené. Dala mi ji jednou k Vánocům. Mám tento obrázek ráda, protože  se na ní obě smějeme, držíme se za ruce a hlavně se nijak nepřetvařujeme. Tak jako už je tomu dnes.

Ve zvuku klavíru jsem něco zaslechla. Ozvalo se jen: „Bzzz, bzzz…” Asi to byla nějaké zpráva. Jistá si tím ale nejsem, protože jsem místo telefonu vzala do ruky své ukulele a začala hrát. Nevím, jestli to dělá takovou radost jako mně i sousedům, ale podle toho, že nejsou ještě ani čtyři hodiny odpoledne, nemůžou říkat nic. Když  jsem mou písničku měla dost ohranou, pomalu jsem dojedla můj poslední kousek Orea. Trochu mi to bylo líto. Ne těch sušenek, ale toho, že už nemám další. Čokolády jsem ale měla doslova plná rovnátka, proto jsem z nich mohla ještě vyjídat poslední zásoby. Říkám tomu, že je tam mám schované na horší časy. Kdy  ale přijdou? No jasně! Až nás tady úplně zasype sníh. A to bude za hodně dlouho, i když vidím venku jen obrysy větví u stromu.  

Když v Brně sněží, tak se skutečně všechno zastaví. A to převážně doprava. Jsou kolony, bouračky, nic nejede a jsou přeplněné nemocnice. Občas se stává, že v  noci mrzne, a tak se na chodnících vytvoří ledovice. A to je potom pro obyčejné chodce vždy prekérní situace. No a nakonec z toho pokaždé vznikne stejně tvz. břečka. A to je potom akorát tak na gumáky. 

„Nechceš čaj? Máme ten ananasový.” ozve se od táty z obývacího pokoje. „Mmm, tak jo.” řeknu. Otevřela jsem dveře a šla kolem vánočního stromečku rovnou do kuchyně. Vzala si ze skříňky zelený hrnek s Mickey Mousem a nalila si do něj ze skleněné konvice čaj. Všechno jsem to pobrala do mé náruče a cestou si ještě z křesla vzala deku. Posadila jsem se zpátky ke stolu a pořádně jsem se do ní zachumlala. Opřela jsem si mou hlavu o pravou ruku a zjistila jsem, že už se pomalu stmívá a poletuje jen pár posledních vloček. Tak je možná pravý čas na to, abych přestala jen sledovat to, co se děje venku, a začala třeba uklízet to, co se nahromadilo u mě v pokoji za celý tento týden. To bych, ale nebyla já, kdybych místo toho raději nezačala dělat úplně něco jiného. 

Vzala jsem si do rukou teplý čaj, napila se a stiskla černé tlačítko na... Co jsem to asi udělala?