Jahody z farní zahrady (1.-8.) 7. Cestujeme

V Ostravě jsme přesedli na tramvaj. Místo k sezení už nebylo. Stála jsem na plošině a držela se tyče. Každý mohl vidět, že mám na rukávu bílou pásku s „N“. Tramvaj prudce zabočila, já jsem neudržela rovnováhu a smýklo to se mnou dopředu. Dva kluci okamžitě vyskočili, plivli mi do obličeje, chytli mě za krk a vyhodili z tramvaje. Minula jsem sice sloupek lucerny, ale ruce a kolena jsem si o dlažbu odřela do krve.

Tramvaj mezitím zastavila na zástavce kousek přede mnou. Pán vystoupil a spěchal ke mně.  Pomohl mi vstát a schovali jsme se do průchodu. Stáhla jsem si roztrhané punčochy a ovázala jimi nejhorší rány. Šátek na bábovce jsme přebalila, aby na něm nebyla vidět krev.

Naštěstí pánova sestra bydlela nedaleko. Tam jsme se chvíli vzpamatovávali. Rány mě pořád bolely, ale přesto jsme vyrazili do dolů za otcem.

Pán nás na vrátnici ohlásil jako návštěvu.

Odvedli mě do takové tmavé vysoké místnosti s okny až u stropu. Jeden z těch chlapů zařval:

„Svlíknout!“

Tomu už jsem rozuměla. Hledali, „jestli něco nepašuju“. Druhý uviděl, že jsem na stůl položila bábovku. Okamžitě ji rozbalil, zase zabalil a sebral. Ani jsme nemukla a prostě se svlékla. Chvíli si mě prohlíželi, ale nesahali na mě.

Už zase oblečenou mě odvedli do jiné místnosti, kde byl stůl a u něho naproti sobě dvě židle. Zabouchli za mnou dveře.

Čekala jsem vestoje jen chvilku, kdy dva vojáci se samopaly přivedli otce. Byl sice ostříhaný jako tenkrát ti Židi, pohublý a celý takový starý, ale jinak se zdál v pořádku. Sedli jsme si a oba samopaly mířily na nás:

„Jste všichni zdraví, Anne?“ ptal se otec.

Nemohla jsem strachy mluvit. Přikývla jsem.

„Kde jste?“

„Já a …Herta u … Olmütz“

„Mluvte česky,“ křikl jeden z těch vojáků.

„Daří se vám dobře?“

Zase jsem kývla.

„Víš, kde je máma a ostatní?“

Zavrtěla jsem hlavou. Máma nám sice psala, ale kde přesně je, jsem nevěděla.

Ještě párkrát se otec něco zeptal a já raději už nemluvila. Jen jsem kývala a byla jsem ráda, že setkání skončilo.

Matka podala žádost, abychom byli vysídleni společně celá rodina. Tak jsme se za pár dnů všichni sešli v Krnově. Sběrný tábor byl v obrovské Larischově textilní továrně. U vchodu byl dlouhý stůl. Jeden komisař zapisoval jména a další dva nás šacovali:

„Sundej náušnice,“ natáhl jeden z nich ke mně ruku.

Neměla jsem se k tomu.

„Mám ti ji utrhnout?“

Tak jsem mu je raději dala a i máma takhle přišla o prsten a náušnice. Traudel si, bůhví, jak to dokázala, schovávala v podpaží učebnici zeměpisu. Komisaře asi rozzuřilo, že byla v němčině:

„Dej to sem! To už nebudeš potřebovat,“ a hodil knížku za sebe na hromadu. 

Nakonec nás všechny stejně ještě jednou důkladně prohledali. U dalšího stolu dali každému plechovou lžíci a misku a otci průkaz za celou rodinu na cestu vlakem. Měli jsme právo na 50 kg zavazadel. Kromě toho, co jsme měli na sobě, jsme už nic jiného neměli.

„Vy nic nemáte?“ povzdechla si komisařka a zavedla nás do další haly. Bylo to původně skladiště pro hotové textilie na expedici. Ti, kdo měli to štěstí, že při příchodu do tábora ještě měli více než 50 kg zavazadel, tady museli odevzdat nadváhu. Všechnomožné prádlo leželo na vysoké hromadě. Z toho jsme si mohli vybrat. Těžko někdo vyhodí něco kloudného, navíc se nám to muselo hodit i velikostí. Nakonec jsme se ale jakžtakž všichni oblékli.

Za dva dny jsme pochodovali přes celý Krnov na nádraží. Odpočítávalo se 16 osob na jeden dobytčí vagón. Uprostřed vagonu stála mísa s dezinfekčním chlorovaným vápnem. Dále jsme měli velkou svíci, ta se ale směla zapalovat jen v případě nouze. Jako toaleta sloužil velký plechový kbelík.

Vlak jel pomalu, ale často stál celé hodiny na nádražích. Ve vagónu byla jen taková malá škvíra a my mladí jsme se snažili zahlédnout venku názvy nádraží a zjistit, kudy jedeme. Vystoupit jsme mohli až na nákladovém nádraží v Praze. Dostali jsme černou kávu a polévku. Lžíce a plechové talíře jsme měli ještě ze sběrného tábora. Také jsme mohli vyprázdnit kbelík.

Po dalších třech dnech jsme vystoupili v Augsburgu.