Hrčava 1/2

Hrčava

Dnes vám povím o naší výpravě na Hrčavu.

Cože? Kam?, slyším vaši udivenou otázku.

Nelekejte se, pojedeme na Hrčavu, do malebné vsi na konci Slezských Beskyd, kde se v nejvzdálenějším bodu jejího katastru n­a dně hluboké strže stýkají tři státy a kam jsme v předloňském červenci podnikli nezapomenutelný výlet. Toto písemné svědectví o něm dlužím Pavlovi. Zklamal jsem ho, když jsem tehdy po návratu odtud poslal svým čtenářům na síti zprávu, jež měla být o Hrčavě, a nebyla, dotkla se jí jednou větou. P­ro jedno neplánované odbočení z křižovatky! Ne na nesprávnou cestu, to ne, cesta to byla příjemná, dlážděná družbou a pohodou, jenomže pak mi doma z klávesnice vyběhla ta odbočka, sama jediná zaplnila celou stránku, a už hrozilo, že to nebude krátká zpráva, črta či fejeton a vůbec už ne povídka, nýbrž jakýsi nastavovaný mišmaš, tak jsem to utnul.

To ovšem nemá být výmluva ani omluva pro můj dluh vůči Pavlovi. Proč vůči němu? Ach ano, tady musím něco vysvětlit: Když totiž my čtyři plánujeme nějakou výpravu, Pavel nás předejde, přes internet o těch končinách zjistí, co se zjistit dá, trasu zmapuje, a my se pak s důvěrou svěříme jeho vedení. I tentokrát se plánování neobyčejně poctivě věnoval, a proto já dnes, když listuji jeho hrčavským fotoalbem a vedle něj v duchu vidím tu svou nepovedenou zprávu, vždycky lituji, jaký jsem to krkavčí otec a nevděčník. Ani Jana mě nešetří, přitom právě ona na tom má hlavní podíl viny, ale o tom nechce nic slyšet.

Bylo to totiž tak: Cestou na tu Hrčavu, už jsme tam skoro byli, neboť jsme se blížili k Jablunkovskému průsmyku, m­­­usel jsem se proti plánu podvolit jejímu neodbytnému naléhání, jež přerostlo až do vyhrůžek, že jestli s ní hned nepodniknu, co si teď usmyslela, udělá to sama, stačí jí, když zastavím, ona už si poradí beze mě. Tak co jsem měl dělat: na slovenské hranici jsem auto vztekle otočil, vrátil se, vjel do obce Mosty, jíž jsme se právě hladkým obchvatem vyhnuli, tam jsem zkraje zastavil, vystoupili jsme, zatímco mladí udiveně vrtěli hlavou, dům od domu se poptávali – a­ opravdu brzy nato přepadli jednu virtuálně spřátelenou, načisto nevinnou dušičku. Rovnou při vaření svátečního oběda.

Jak jsem čekal, zaskočená byla. Ale na druhé straně se nemýlila ani Jana: dušička po prvním otřesu zjihla – a­ vše se v dobré obrátilo.

Nakonec nikdo nelitoval. Má dobrá žena mi znovu – snad podesáté – p­ředvedla, že zálibu v přepadání nevinných obětí ze zálohy z ní nikdo nevymýtí, marné je protestovat, přemlouvat, prosit, vztekat se, litovat.

Litoval jsem jen Pavlova zklamání z mé špatně rozvržené cestovní zprávy, v níž z důvodu právě toho přepadení literátky, což jsem pro naši literární společnost nesměl pominout, už na jeho úžasný hrčavský okruh nedošlo.

A právě to chci dnes napravit, proto se po roce neplánovaného mlčení vracím ze všeho nejdřív do onoho svátečního dne, do okamžiku, kdy za půl hodiny po rozloučení s přepadenou dušičkou Zuzkou byli jsme v Jablunkovském průsmyku u slovenské hranice podruhé.

Teď stojíme před odbočkou do lesů, kudy pojedeme na Hrčavu.

Na úzké silnici se dá sníh prohrnovat jen na šířku jednoho vozidla, proto tu na tabuli visí vypsané půlhodiny v běhu dne, kdy je v daném směru jízda povolena. Jak vidíte, vydáváme se do končin, kde naší pyšné civilizaci diktuje příroda své podmínky důrazněji, než je u nás běžné.

Teď je však začátek července, je druhý ze dvou po sobě jdoucích svátků – věrozvěstů a reformátora – a­ n­ení čeho se obávat.

Jedeme a před námi se klikatí úzká silnice beskydskými lesy. Táhne se vzhůru do kopce, zase z kopce, kousek po vrstevnici, a stále jen lesy a lesy, těmi lesy, co v­e mně, lesníku z Vysočiny, vyvolávají zaslouženou úctu.

Za jednou zákrutou se před námi rozsvítí volné nebe, vyjedeme do posledního mírného kopečka – a­­ jsme tam.

První na ráně je Pohostinství Pod Javorem. Lákavě zve pod prostorný, zpola zaplněný venkovní přístřešek.

Pouze než zaparkujeme a vystoupíme.

Je mi líto, ale nemůžu zamlčet náš první dojem: na louce před hostincem plál malý ohýnek a v jeho modravém kouři se vznášela čpavá připomínka bezohledného zacházení s nepotřebným plastem.

Všichni hosté pokojně seděli u stolečků pod vzdušným baldachýnem, nikdo se neušklíbal. Vánek vál od nich pryč, na nás a­ do lesa.

Tož takové to bylo přivítání. A my jsme si od prvního vkročení do slavné vsi slibovali jen krásu a čisté horské povětří.

Nemohli jsme zůstat. Znovu jsme nasedli a první úzkou uličkou do kopce jeli hledat přívětivější místo k zastavení. Vyhýbali jsme se turistům v obou směrech, minuli dřevěný kostelík ukrytý mezi stromy, a­­ zastavili až za vsí, před lesem, na kraji neposečené louky.

Ve vysoké trávě nebylo kam se posadit, piknik se musel obejít bez prostírání. Na tácky nám Jana nakladla chleba, maso, sýr a zeleninu, a my jsme postávali, přecházeli a z výšiny přehlíželi krajinu. Kdo, obklopen takovou krásou, neuměl se ovládat (Jana a já), vyrážel chvalozpěvné výkřiky, neboť na straně, kde rozhledu nepřekážel les, otvíralo se nám překrásné panoráma. Velkou část volného obzoru zaujímaly hory, kopce, kopečky, lesíky, lesy, louky a vesnice na Slovensku. Vpravo v dálce se nad blízkými kopci zvedalo černavé pohoří, trup ležícího obra bez hlavy, Moravskoslezské Beskydy. Na blízkém obzoru nalevo svítily ve slunci čisté chaloupky polské vesnice Jaworzynka, jen málo je převyšoval kostel, postavený v moderním střízlivém stylu.

Kam oko dohlédlo, všude na blízkých i vzdálených obdélnících posečených luk, na každé svažité pastvině čekaly na svoz dlouhé řady senných kup, štíhlým tvarem prozrazující, že každá visí na „ostrývce“, do země zabodnuté t­yčce opatřené několika příčkami. Mnohou kupu kryla modrá či bělavá čepice z igelitu. Ať Slovák, Čech nebo Polák, všichni, jak tu žijí pohromadě, zachovávají tytéž obyčeje a pořádky.

Pavel dojedl, utřel si ruce a zadal úkol ochotným čidlům svého drahého nebeského pomocníčka. Ten teď bude měřit všechny naše kroky, všechna stoupání, klesání, každou změnu směru, každé bloudění, délku zastávek, počítat průměrnou rychlost naší chůze a s přesností málem na metr bez ustání určovat stupně, minuty a vteřiny zeměpisné polohy, dokud bude bez překážky vidět alespoň na tři družice.

Pak nám Pavel na mapě i v živé krajině ukázal, co nás v příštích hodinách čeká.

„Půjdeme tudy, po polské hranici, přes Jaworzynku, tato bližší část se jmenuje Trzycatek, potom tamtím údolím k Trojmezí, kde je známé rozhraní tří států…“

„A taky keška!“ odkryla jeho půvabná žena dosud utajený bod programu.

Pavel na to nehnul brvou, trefila se tedy do černého. On totiž dočista propadl „keškaření“, což je – p­­ro nezasvěcené – d­ružicové navádění k tajné skrýši, kešce, anglicky cache.

Hráče, kteří holdují hledání kešky, troufl bych si řadit mezi sportovce. Částečně je to sport kolektivní, to proto, že spolu hráči přes internet komunikují, ale je to sport zároveň velmi individuální, skrýš hledá každý na vlastní pěst. Hlavní roli hraje ta šikovná věcička, ten jejich drahý pomocník, co se dorozumívá s geostacionárními družicemi a umí si kdekoli na světě proklestit cestu ke skrytému pokladu nejhustší sítí zeměpisných souřadnic.

My nezasvěcenci si o hráčích můžeme myslet cokoli, avšak podle mě si zasluhují samou chválu. Hledání té malé plastové krabičky se zápisníčkem, který slouží k zaznamenání splněného úkolu, se vskutku dá nazvat sportovním výkonem, neboť často je nutné v neznámém terénu překonávat překážky, šplhat po skalách, přeskakovat skalní rozsedliny, slézat do roklí, brodit se vodou… a mnoho dalšího. Někdy je třeba zaklesnout nohy za kořeny či kameny, spustit se hlavou dolů a rukama hrabat ve skalním výklenku, jak musela naše Taňulka, když pomáhala bráškovi Pavlovi hledat kešku na Šelenburku. On tehdy přiložil ruce k dílu jenom tím, že ji držel za nohy; ale nemůžeme se divit, ona je mladší a ohebnější.

I my jsme se naučili hru respektovat. Nic na tom nemění, že občas vypustíme jízlivou poznámku, když začne Pavel zčistajasna vychvalovat nějakou památku a přesvědčovat nás, že se tam nutně musíme vypravit, jinak o hodně přijdeme. Proti našim jízlivostem se už obrnil, neboť ví, že ve skutečnosti vítáme, když nás čas od času někam vyláká, kam bychom se možná nikdy nepodívali. Člověk se má vzdělávat, má navštěvovat neznámá místa.

Teď Pavel pokračoval: „Tam si to prohlídneme, vy si odpočnete, mezitím já najdu tu kešku a pak se budeme vracet tamtím údolím zpátky sem nahoru,“ ukazoval širokým obloukem doprava na opačný konec Hrčavy.

„A co když ji nenajdeš?“ ptala se Jana.

„Najdu,“ nepřipustil žádnou pochybnost.

Vyšli jsme a nikdo nezapochyboval o jeho samozřejmém oprávnění vést výpravu.

Cestou po kraji lesa jsme se octli, Jana a já, ve svém živlu. U cesty nás hned zaujala dobře rostlá zdravá jedle, potom druhá, s korunou pravidelnou, plnou života, a pak už jsme si radostně ukazovali, kolik tady roste jedlí a vzdychali, proč jsou jinde tak vzácné. Staré jedle rozprostíraly mezi špičkami vysokých smrků své ploché vršky, jež se podobaly čapím hnízdům a byly věnčené vzpřímenými řadami zelených šišek, ty mladší, dosud podobné štíhlým jehlanům smrků, krášlily blyštivým jehličím a pravidelnými přesleny dolní patro lesa. Že i ony zdárně prospívají, vyvolalo v nás téměř závist, neboť v jiných lesích vídáme jen na holou kůru ohlodaná, u nejmladších až do kořínků vyštípaná torza po mlsných návštěvách přemnoženou býložravou zvěří. A tady ú­spěšně odrůstají mladé i nejmladší jedle. Závidíme, ale příliš se nedivíme, toto jsou přece Západní Karpaty, bydlí tu rys, medvěd, občas překluše rodinka vlků… Jen těmto strážcům pořádku, nikoli nespolehlivým, nevěrohodným lidským lovcům, vděčí les za zdravou rovnováhu.

Byl nádherný letní den. Zářivá obloha shůry střežila svěžezelenou krajinu, nedohlednou rojnici hustě nahloučených vršků, kopců a hor, co se dlouhými svahy oble zvedaly z ostře zaříznutých údolí, a žárlivě ji pod sebou přiklápěla. Prostírala se málem na dosah natažené ruky nad námi maličkými, zpola oděná do hedvábně hladkých, průsvitných mraků. A jak jsme tou vysoko zdviženou krajinou po úzké silničce beze spěchu postupovali k barevným polským domečkům, roztahaným po nedalekém návrší, probouzela v nás svým lehce zamženým jasem slastnou sounáležitost k tomuto poprvé navštívenému kraji, našeptávala touhu po sdílnosti. Pozdravili jsme se s dvěma chlapíky, co besedovali u stolku přistavěného k nízké zídce, hned za níž ladně spadaly dolů až k Trojmezí všecky zahrady, pole a drobné lesíky, a zeptali se na cestu. Ochotně a plasticky nám ze svého orlího hnízda ukazovali, kudy půjdeme. Ptát jsme se ovšem nepotřebovali, sami jsme vše předem věděli a také před sebou jako na dlani celou dobu viděli, ptali jsme se jen z přepychu, z přebytku náhlé vstřícnosti, lahodilo nám poslouchat blízký jazyk a bez obtíží, bez tlumočníka si s lidmi rozumět.

O kousek dál – opět z ­čirého rozmaru – vyšli naši mladí p­o schůdcích do otevřených dveří malého obchůdku, přinesli odtud čtyři nanuky, podělili nás – a­ my jsme se cítili jako děcka na pouti.

Pod nově postaveným, střídmě civilním kostelem jsme šli – zdravíce se s usměvavými lidmi – p­o hlavní ulici doprava a tudy mířili ven ze vsi. Dlážděná vozovka s chodníky končila, změnila se v úzkou asfaltku, jež míjela několik osamocených domů a­ vinula se mezi loukami a políčky dolů k Trojmezí.

S malým odstupem od posledního stavení, uprostřed čisté luční zeleně zářil novotou jako pěst na oko pyšný milionářský objekt, od řady okázalých vymyšleností až po leskle natřený dřevěný plot rádoby prostě venkovský, leč k prasknutí nadutý. Kolemjdoucímu dával nepokrytě na vědomí, že nikdy s tímto venkovským prostředím nesplyne, a popravdě o to ani nestojí.

To už Trojmezí bylo na dohled.