Jaro

XXX

Jaro pod pokličkou.

Stromy jen rozpučet

a mladí ptáčci jen vyletět z hnízda,

aby co nejdříve poznali svět.

Vstřebat ho do sebe, nadechnout se do syta

a do široka pohledět.

Jen ještě chvíli počkat,

krajina je ještě sněhem přikrytá,

ale slunce už si dává záležet.

I ve mně slunce pomalu procitá -

ve spoustě podnětů a hřejivých slov.

Lze se i popálit o horká slovíčka,

raději žít, než jenom čekat na život.

Raději půjdu, přestože vím, že cesta je  kluzká, mokrá  a rozbitá,

raději půjdu a prorazím ty bariéry slov,

které se o mě bojí a věčně starají.

Je tady jaro!

Tak už dost!