Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 452 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Omyl profesora Ovanesjana
datum / id31.01.2021 / 516578Vytisknout |
autorUpon
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno110x
počet tipů3
v oblíbených0x
Omyl profesora Ovanesjana

Omyl profesora Ovanesjana

Docentka RNDr. Helena Málková, Ph.d., se pomalu zdvihla z lehátka v pražských Žlutých lázních, oblékla si přes miniaturní bikinky letní šatičky a zamířila červnovým podvečerem ke svému autu, zaparkovanému na parkovišti krytého Podolského bazénu. Stejně jako všechna krytá sportoviště a vůbec všechna místa, která byla v uzavřených prostorech, byla i podolská ikona generací pražanů, už třetí sezónu kvůli stále trvající pandemii záhadného viru uzavřená.

     Když  procházela branou vltavské plovárny, nasadila si experimentální transparentní ochrannou masku páté třídy. Tento výrobek byl na tváři téměř neviditelný, nanopolymerická tkanina se okamžitě přizpůsobila tvaru obličeje a barvě kůže. Nejenže dokonale vyrovnala všechny nedokonalosti pokožky, ale okamžitě započala s léčbou i těch nejjemnějších oděrek. Maska neviditelnou blánou zakryla i oči, uši, ústní dutinu až po hrtan a hltan a samozřejmě nosní dutinu. Bonusem bylo vybavení dokonalou audiovizuální technologií na molekulární bázi, umožňující uživateli nepřetržité on line připojení k síti i přímé napojení na několik komunikačních satelitů. Tento dokonalý výrobek, vytvořený v několika málo exemplářích díky spolupráci firmy IBM, Versace a Technické university Liberec, byl cenově srovnatelný s monopostem Formule 1. Za to, že docentka Málková měla k dispozici nejen tento výrobek, ale i jeho bezplatný servis a řadu dalších VIP vymožeností, např. přednostní bezplatnou přepravu dosud fungujícími leteckými společnostmi, vděčila dlouhotrvající pandemii respirační nemoci, šířené virem s označením Covid 19. Docentka se díky své vědecké erudici v novém vědeckém oboru - nanobiologii - stala před několika měsíci zástupcem ředitele Ústavu pro výzkum koronaviru, zastřešeného organizací WHO. Ředitelem se stal světoznámý americký virolog prof. John Brown a jeho vědeckým tajemníkem ruský vědec prof. Michail Ovanesjan.

     Nízké slunce hřálo docentku Málkovou příjemně do zad a zároveň dobíjelo solární zdroje její masky. Solární články však byly pouze pomocný zdroj a vlastně i jistá forma maskování, neboť hlavním zdrojem energie tohoto úžasného zařízení byla látková výměna jeho nositele. Helena se neubránila téměř neznatelnému úšklebku při pomyšlení, že ona vlastně žádnou ochranu před koronavirem nepotřebuje. Právě, když přicházela k zaparkovanému experimentálnímu BMW, které měla k neomezenému užívání rovněž díky WHO, zazněla jí jemně v levém uchu melodie ze stařičkého, ale pořád kultovního televizního seriálu "Akta X".

     "Volá šéf, musím to vzít", jenom tato myšlenka postačila, aby se technika postarala o vše potřebné. "Zdravím vás Heleno", hlas profesora Browna zněl jaksi znepokojeně.

      "Vy po mně zase toužíte, šéfe? Vždyť jsme se v Bruselu rozloučili teprve ráno" Helena se pokusila o lehký tón, ale něco v ředitelově hlase jí napovědělo, že podvečerní hovor nebude společenským tlacháním. "Já vím, ty dva dny volna si jistě zasloužíte, ale já vás tady potřebuji, okamžitě. Profesor Ovanesjan v našem výzkumu zřejmě dospěl k zásadnímu zlomu a vaše přítomnost tady je nezbytná. Nemáme ani tolik času, abyste jím plýtvala cestou na pražské letiště. Už jsem mluvil s prezidentem vaší země a ten dal příkaz, aby vás přímo u Vltavy naložil bitevní vrtulník vaší armády a dopravil do Bruselu. Je to ten momentálně nejrychlejší způsob, jak vás sem dostat."

      Hovor ještě neskončil a podvečerní klid se roztříštil drtivým hlukem dvou turbovrtulových motorů pancéřového monstra ještě sovětské výroby, které se přihnalo vltavským údolím od jihozápadu a těsně nad stožáry veřejného osvětlení opsalo kruh nad nábřežím. Ohlušující hluk spolu s hrozivým zjevem starého, ale osvědčeného MI-24 si nekompromisně zjednal respekt nedaleké tramvaje a několika aut, takže bitevník měl dostatek prostoru k přistání. Z kabiny na zem pružně seskočil ještě mladý pilot s hodnostním označením kapitána. Letec se docentce představil, ta si nasadila podávanou leteckou přilbu a usadila se pohodlně v kokpitu na volné sedačce třetího člena posádky. Oba motory rozechvěly pekelným řevem údolí podřimující Vltavy, a zatímco se rozbouřený vzduch ještě chvěl a rachot dozníval v uších posledních návštěvníků plovárny, vrtulník se už hnal ve výši asi dvou kilometrů přes Plzeň dál na západ. Stroj i posádka byly ve výtečné formě a kapitán se ukázal být i skvělým společníkem. I když Helenu trochu znepokojovala naléhavost v hlase profesora Browna i rychlost a způsob, jakým si zajistil její přítomnost ve výzkumném ústavu, rozhodla si vychutnat tuto ne zcela obvyklou cestu i pozornost posádky. Asi po třech hodinách letu nejvyšší rychlostí přistál bitevní vrtulník v českých barvách na letišti velitelství NATO. Přestože letěli na západ, tedy "za Sluncem", byla v Bruselu již skoro tma, a tak se Helena se sympatickými dvěma letci rychle rozloučila a nasedla do tmavé luxusní limuzíny, jejíž řidič jí úslužně otevřel dveře.

    "Vítám tě, milá Helenko, už jsme se skoro celý den neviděli", těmito slovy ji přivítal vysoký, asi čtyřicetiletý muž, sedící ne sedadle vedle řidiče. Na celém jeho chování bylo zřejmé, že k Heleně ho váže nejen profesní kolegialita, ale i hlubší zájem a snad i cit, který ale docentkou Málkovou je přijímán dost chladně. "Profesore Ovenasjane, nechte už těch pokusů. Dobře víte, že nás dohromady svedla jenom naše odbornost a naše světy leží každý jinde". Při vyslovení této fráze se v Heleniných modrých očích objevil téměř nepostřehnutelný záblesk a hlavou myšlenka: "Ani si nedokážeš představit, jak jsou naše světy odlišné". Profesor Ovanesjan si tohoto kraťoučkého intermezza nepovšiml. "Raději mi povězte, proč jste mi překazili i tu trošku volna, copak by nebylo zasloužené? A ředitel byl na slova hodně skoupý, neřekl mi vlastně vůbec nic." "Milá Helenko - můžu si dovolit alespoň to neformální oslovení? Povedlo se mi zjistit něco úžasného v reakci toho zatraceného koronaviru - ředitele jsem informoval jenom v nejhrubších obrysech, a on chce, abych o celé záležitosti promluvil detailně, až budeme všichni tři pohromadě. Jenom vám řeknu, že jsme konečně na správné cestě".

     Pandemie koronaviru, o které se svět domníval, že měla ohnisko v Číně, trápila lidstvo už třetím rokem. Ztráty na životech se přestaly rozlišovat podle příčin úmrtí, ale celosvětová populace se snížila nejméně o dvacet procent. Světový ekonomický systém se po počátečním šoku ukázal být pružnější, než odborníci předpokládali. Nesmírně ale zchudly zejména Blízkovýchodní země, páteří jejichž ekonomiky byla těžba ropy. Díky poklesu výroby přestal být na světových trzích o ropu v podstatě zájem, ochromen byl automobilový a letecký průmysl. Celý svět s netrpělivostí očekával průlom v léčbě nové nemoci a v její prevenci.

     Cesta z letiště netrvala dlouho, ulice a silnice byly téměř prázdné. Po příjezdu do ústavu ihned vyhledali ředitele. Čekal na ně ve své laboratoři. Po krátkém přivítání se usadili v pohodlných křeslech a profesor Brown profesora Ovansjana, aby je seznámil s posledními výsledky.

     "K výzkumu jsme přistoupili z hlediska a s cílem zabránit navázání koronaviru na lidskou buňku." Profesor Ovanesjan si neodpustil poučit přítomné a pokračoval svým suchým akademickým stylem: "Zaměřili jsme veškeré úsilí na zjištění, jak pozměnit ligand viru a tím mu znemožnit spojit se s receptorem hostitelské buňky. Výsledky, které se vždy v počátku zdály být slibné a aktivitu viru omezily a někdy i zastavily, netrvaly bohužel dlouho a po krátké době se obnovila jak eklipsa, tak vlastní maturace viru."

     Když si Ovanesjan povšiml kyselého výrazu docentky Málkové, svůj výklad urychlil: "To je vám ostatně velmi dobře známo, stejně jako skutečnost, že s každou takovou proměnou také vzrostla agresivita viru a smrtnost onemocnění. Jak ukázaly naše matematické modely, ve spojení s ostatními faktory povede nezvládnutá epidemie nemoci, způsobené tímto novým koronavirem nevyhnutelně v časovém horizontu nejvýše deseti let k totálnímu rozvratu lidské civilizace a v horizontu nejdéle dvou set roků k zániku lidské rasy. Naše snahy najít příčinu těchto změn replikace viru byly až do minulého pondělka marné. Ve slepé uličce, ve které jsem se ocitl, jsem hledal jakoukoliv možnost, jakékoliv i sebenepatrnější světélko na konci tunelu" přešel konečně k věci Rus.

      "Už před několika týdny se mi v noci, na samém prahu snění a bdění, mihla hlavou jakási myšlenka, snad jenom její útržek, zazářila jako zjevení a ve zlomku sekundy zhasla a já jsem usnul. Měl jsem však neodbytný pocit, že jsem viděl řešení naší svízelné situace. A před dvěma dny, vlastně nocemi, se myšlenka zjevila znovu a v plné síle. Interakce mezi virem a lidskou buňkou mi spíš, než razantní průnik, eklipsu viru do buňky, nyní připomínal v přírodě tolik rozšířenou symbiózu. A od této úvahy byl jen krok k tomu zaměřit se až do nejmenších detailů na princip fungování buněčného receptoru při spojení s ligandem viru.

      "Dámo a pane" zněl nyní opět sebevědomě až nabubřele jeho hlas, "důvod nestandardního chování viru nespočívá ve viru samém a jeho mutacích, ale v přizpůsobení se receptoru lidské buňky každé změně ligandu koronaviru. Příčina tedy není v útočníkovi, ale obrazně řečeno, ve strážných, kteří místo toho, aby vstupní bránu před nepřítelem neprodyšně uzavřeli, tak po krátké době, kdy svoje povinnosti plní, se začnou chovat zcela opačně a agresorovi bránu otevřou dokořán. Podobně se chovají receptory těch živočišných druhů, které koronavirus napadá a využívá ke své replikaci. Nejsou to však všechny živočišné druhy, koronavirus napadá jenom "mladé" organismy a zcela nevšímavý je k těm nejstarším a evolučně nejstrnulejším organismům, jako je většina hmyzu a také např. žralok. Zjednodušeně by se dalo říct, že tato časová hranice se nachází v době asi před šedesáti pěti milióny let, tedy v době velkého vymírání, kdy zřejmě dopad obrovského asteroidu na území dnešního Mexika vyhubil spolu s dinosaury i přes 90 procent živočišných a rostlinných druhů. Všechny živočišné druhy, které se vyvinuly po této katastrofě, jsou ochotné viry hostit, bohužel v mnoha případech to nevyhnutelně vede ke smrti hostitelů. To je neobvyklé, protože v zájmu virů je udržet hostitele při životě co nejdéle, smrtí hostitele končí i viry, protože nemají žádnou možnost replikace bez energie svého hostitele. Podobně se chová i virus chřipky, tam je však jednoznačně prokázaná jeho mutace, snaží se tedy měnit své vlastnosti. Ta apokalyptická exploze záhadným způsobem ovlivnila buňky nově se vyvíjejících živočišných druhů a učinila je pro vybrané kmeny virů, zejména pro koronaviry snadno přístupné, zároveň ale zničila genetickou "brzdu" hostitelů, takže je replikace virů rychle vyčerpala a spolu se svými buňkami hynuli i sami hostitelé."

     Profesor Ovanesjan se hltavě napil vody a pokračoval: "Další kroky byly, jako ostatně většina geniálních objevů, velice jednoduché. Podařilo se mi v genomu žraloka izolovat genovou sekvenci, která modifikuje DNA hostitelské buňky tak, že část DNA některých virů je začleněna do hostitelského genomu a tyto viry jsou pro hostitele neškodné jako proviry. Poměr mezi viry a proviry je u hostitele vyvážený, takže probíhající replikace je sice méně intenzívní, ale dostatečná pro zachování virového kmene, ale pro hostitele tak šetrná, že se u něho neprojevují žádné příznaky onemocnění."

   "To je skvělá teorie, ale jak chcete tuto genetickou operaci provést v praxi?. Vždyť by se jí musela podrobit většina populace. Vyvinout a vyzkoušet takovou vakcínu by trvalo desítky roků a to by bylo pro většinu lidstva pozdě!" vstoupila do diskuze docentka Málková, která dosud sledovala Ovanesjanovu exhibici mlčky.

    "Nejsem nadarmo majitel mozku, který si při posledním testu inteligence jako první mezi lidmi poradil s hranicí 300 bodů", samolibost zástupce ředitele dosahovala nejméně stejné výše, jako jeho IQ.

      "Třešnička na dortu mého objevu je zjištění, že k úpravě genomu celého lidstva může dojít najednou, ve stejném okamžiku, tedy žádná vakcína a žádné očkování. Jak jistě víte, už před několika roky byly vynaloženy astronomické částky na zásadní rozšíření kosmické stanice ISS. Už to není sestava několika hermetických válců, ale skutečné kosmické městečko, které může díky nepřebernému množství zásob potravin a špičkovým technologiím pro přežití zajistit pro několik desítek lidí velmi příjemný život po dlouhé a zajímavé roky. Zlatým hřebem techniky je systém kvantového spojení, instalovaný i na všech geostacionárních družicích. A právě tento kvantový přenos informací poslouží k tomu, aby vyslal všem lidem po celé Zemi moji genovou sekvenci. Každá buňka lidského těla je z hlediska elektrického dipól, tedy vlastně přijímací anténa. Každý člověk, každý živý organismus se stane možným hostitelem koronaviru, ale jejich vztah bude symbiotický, takže nám v tělech přibudou pouze další hosté, ale nebudeme nemocní, přestaneme umírat na virový zánět plic a civilizace se může začít vracet do vyjetých kolejí."

     Profesor přerušil svůj výklad, rozhlédl se po místnosti a ležérně ukázal na terminál kvantového spojení, který stál na pracovním stole ředitele Browna. Zařízení vypadalo velice futuristicky, ale to byla zásluha designérů, z hlediska funkčního mohl vypadat třeba jako obyčejný tablet. Terminál byl v trvalém spojení s ISS a jeho prostřednictvím bylo možno aktivovat celou kvantovou síť.

     "Zde" zvedl teatrálně ruku, ve které elegantně držel poněkud archaický flash disk " zde je uložený můj objev, ke kterému se bude celé lidstvo klanět jako ke zjevení božímu. Jsem ale skromný a proto tě prosím, Heleno, vezmi osud lidstva do svých krásných ruček, stačí disk vložit a stisknout enter."

      Docentka Málková jakoby neochotně nastavila dlaň a paměťový disk do ní vklouzl. Profesor Ovanesjan byl tímto gestem úplně očarován.

     "Blahopřeji vám, profesore, jistě ve své skromnosti nezapomenete při přebírání zasloužené Nobelovy ceny uvést, že jste se stal velkým proto, že jste stál na rameni obrů" pronesl slavnostně, byť mírně sarkasticky ředitel Brown parafrázi známého bonmotu. "Bylo by ale neodpustitelné, kdyby se záchrana lidstva měla odehrát bez nejlepšího šampaňského. Když budete s Helenou tak laskavi, počkejte ještě několik minut, mám ve své soukromé garsoniéře zde v ústavu právě pro tuto příležitost malou zásobičku. Terminál stěhovat za šampusem nemůžeme, tak rád přispěju k záchraně lidstva tím, že šampaňské přinesu sem. Teprve potom budeme informovat hlavy našich šťastných zemí a s jejich laskavým, byť formálním souhlasem, se Helenka ujme záchrany lidstva."

     S těmito slovy profesor Brown opustil místnost. Sotva se za ním zavřely dveře, uchopil Ovanesjan Helenu za ruku a polohlasem se rozhovořil: " To ještě není všechno, moje milá. To nejlepší jsem si nechal jenom pro nás. Ta genetická sekvence při dvojité kvantové modulaci v podstatě zastavuje proces stárnutí buněk. Tedy samozřejmě ho nezastavuje zcela, ale zpomaluje natolik, že v porovnání s běžnou délkou lidského života to znamená totéž. Máš také bujnou fantazii, Helenko, představ si tedy takové malé a nenápadné sanatorium, třeba u nás v podhůří Kavkazu, kde budeme aplikovat vybraným, samozřejmě těm nejbohatším, stopové množství dvojitě modulovaného genomu a tím hodně a hodně zpomalovat jejich stárnutí. A za to si necháme hodně a hodně zaplatit, budeme nejbohatší na celé planetě, jenom já a ty."

     Tato představa Ovanesjana natolik vzrušila, že se už neovládl a Helenu Málkovou objal.

     "Míšo", vydechla docentka okouzleně, "ty budeš pánem světa a já budu tvoje nejoddanější služebnice!" Polibek, který následoval, byl velice vášnivý. Ovanesjanovi se nejprve rozzářily ocelově modré oči, náhle ale od Heleny odskočil, začal lapat po dechu a během okamžiku ležel nehybně na koberci a jeho pohledný obličej, nyní zhyzděný strašlivým úšklebkem, začínal modrat. Docentka Málková se na scénu dívala bez vzrušení a vůbec se nepokusila svému obdivovateli zachránit život. Ani by to nebylo možné, protože jeho plíce byly doslova ucpány kovovým prachem, který ve skutečnosti nebyl ničím jiným, než biliony bilionů koronavirů. Chladně si pohledem měřila to, co bývalo nejinteligentnějším člověkem v dějinách této planety. Potom se k němu sklonila, otevřela ústa a proud mikroskopických virů z plic mrtvého v nich zmizel.

     Profesor Brown vstoupil do laboratoře s lahví šampaňského.

    "To víno už nebudeme potřebovat", pronesla docentka Málková nevzrušeně.

     "Ba ne, musíme hru dohrát do konce", řekl profesor. "A čeká nás ještě hodně práce. Ovanesjanův objev může naši rasu zachránit, ale vyhráno ještě není. Abychom měli jistotu, že se tato planeta stane naším domovem, ponecháme pandemii ještě dost dlouho decimovat lidskou populaci, dejme tomu, že nám postačí tak asi padesát milionů našich hostitelů. Jejich současná civilizace zanikne, ale jakmile se na sestupné ose dostane na úroveň, kterou pozemšťané nazývali Egyptská říše, tak těm, co zbyli, vyšleme kvantový genetický kód, který je učiní téměř nesmrtelnými. Musíme si ale pospíšit, protože musíme kód upravit tak, aby jednak zastavil, respektive zásadně zpomalil stárnutí lidí, dále aby zamezil rozmnožování lidské rasy. Nepotřebujeme, aby rostl počet našich nositelů, jejich rozmnožování by taky vedlo zákonitě k tvorbě mutací a to je samozřejmě pro nás nežádoucí."

      Helena se na profesora dívala s uspokojením. "A co s dětmi? Nemůžeme plýtvat silami hostitelů, kteří by se o ně museli starat na věky věků!"

     " Máte pravdu, takže se musíme postarat, aby kvantový genetický kód byl selektivní a zabrzdil vývoj pozemšťanů v době, kdy dosáhnou pohlavní zralosti. Pohlavní pud se stane prostředkem pouhé zábavy, tu jim ponechme. Konec konců, naše lidská těla to zkusila a musím říct, že je to jedna z mála věcí, které můžeme pozemšťanům opravdu závidět. Žádná replikace se s tím nemůže rovnat."

      "Taky nesmíme zapomínat, že pozemšťané nebudou nesmrtelní a násilná úmrtí se budou nadále vyskytovat. Takže musíme připravit sekvenci, která účinek objevu profesora Ovanesjana bude inhibovat, a to přísně selektivně u vybraných jedinců opačných pohlaví. Tím můžeme počet našich hostitelů udržovat na potřebné výši."

     Profesor při těchto Heleniných úvahách souhlasně přikyvoval. "Víte, co mě Heleno pořád nezbavuje podivného a nepříjemného pocitu? Cestujeme vesmírem už víc, než miliardu roků, když použijeme měřítko času našich hostitelů. Před pětašedesáti milióny roků se naši nepřátelé pokusili ovládnout tuto planetu a zpackali, co mohli. Namísto nenápadného průniku téměř vyhubili pozemský život při nezvládnutém přistání a potom pozměnili jejich genetickou výbavu tak nešťastně, že jejich nositelé stále balancovali na hranici přežití. Ale to není to, co by mě znepokojovalo nejvíc, ostatně, co můžete čekat od chřipky. Ještě si rozmyslíme, jestli tady pro ně bude místo, nebo jich naše hostitele jednou pro vždycky zbavíme. Já jsem znepokojený z toho, že na řešení našeho problému přišel člověk, taková směs všeho možného, že se jeden diví, že to může fungovat. Jen posuďte sama, jak jednoduchá, symetrická a krásná jsou naše těla. A že jsou proti pozemšťanům nepatrná - velikost je pouze otázkou měřítek, naše těla jsou zase nekonečně veliká oproti atomům. A co atomy vůči elementárním částicím. A také mi nedává spát, že bez člověka, tedy alespoň bez jejich těla, nejsme schopni náš úkol dokončit."

      Profesorovi vyschlo krku, tak otevřel šampaňské, nalil do všech tří skleniček a připil si s Helenou. "Protože jsme už před léty prosadili rozšíření ISS, tak nás tam kromě špičkového vybavení čeká deset hibernovaných těl pozemšťanů, pět mužů a pět žen, všichni mladí a naprosto zdraví. Z této stanice se nyní stane Svatyně, ze které budeme rozhodovat o dalším osudu planety a jejích obyvatel."

    Profesor dohovořil a do třetí skleničky, ze které měl pít profesor Ovanesjan, kápl několik kapek starého dobrého cyankáli a nápoj nalil do otevřených úst ležící postavy. Potom se rozhlédl po laboratoři a na terminálu kvantového spojení nastavil odpočet autodestruktivního zařízení. Do své a Heleniny sklenice se šampaňským rozlil zbytek cyankáli, pozvedl tu svoji a téměř současně je s Helenou vypili do dna. Dřív, než se projevily první účinky smrtícího koktejlu a těla padla k zemi, mohl by divák vidět jakési víření kolem hlav obou vědců, které jako téměř neviditelný obláček zmizelo ve vstupním otvoru kvantového terminálu. Jakmile dohasl signál, potvrzující, že se uskutečnilo kvantové spojení s ISS, zahalil terminál oblak elektrických jisker, který nenávratně přístroj zničil. Lidé budou nešťastní z toho, že nejlepší mozky planety si s pandemií nedokázaly poradit a tak vědci raději volili sebevraždu. Média se toho chopí, ale jak bude pandemie postupovat, tak média rychle zkolabují a zaniknou a jejich potenciální konzumenti budou mít jedinou starost - přežít chorobu a přežít rozpad civilizace. Povede se to jenom zlomku z nich.

      Na kosmické stanici, kterou lidé nazývali ISS a rasa, která právě učinila rozhodující kroky k ovládnutí planety, Svatyní, se z hibernace probudil muž a žena. Na jejich kombinézách byly jmenovky s jejich jmény a dalšími údaji. Žena se na jmenovku podívala, zamyšleně si ji sundala, podívala se na mladého muže: "Nevadilo by ti, kdybych ti říkala Johne? A ty mi říkej Heleno, už jsem si na to jméno zvykla." Spokojeně se rozhlédla po ostatních kójích, ve kterých leželi ve stavu, podobném smrti, další mladé ženy a pohlední mladíci. Než se vrátíme na planetu, pomyslela si tak si to rozhodně užijeme!




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

01.02.2021 18:43:58dát kritice tipPentlochnap

Za mě nic moc. Spoustu technických detailů, ale příběhu je tam pramálo.

Kladem je velmi slušná čestina a práce s jazykem. Bylo by to velmi pěkné vyprávění, jen kdyby bylo o čem.

ke zmińovanému poklesu lidské populace - nemám ověřeno, ale četl jsem, že někdo spočítal ideální pokles lidské rasy aby se vyřešily potíže způsobené přílišným množstvím lidí na Zemi. Činí 80-90% lidí. takže kdyby zbyla desetina lidí bylo by to ideální.

 

Jako obvykle jde čistě o můj soukromý a osobní názor, na který nemusí být brán zřetel.

31.01.2021 21:43:39dát kritice tipK3

Psané je to přesvědčivě s nadhledem. Technická vybavenost autora, nebo alespoň zdánlivá vybavenost je očividná a dává povídce punc. Jak moc si autor pohrává se čtenářem, či nikoliv, neumím posoudit. Osobně mám radši srozumitelnější texty, nemohu ale popřít vysokou úroveň. Milovník současného sci-fi si na tom nejspíš smlsne. To já sice nejsem, ale zase nevím co bych tomu jako laik vytknul. Takže cením.

31.01.2021 19:20:17dát kritice tipProsecký

StvN má pravdu. Příliš mnoho detailů a chybí nějaká linka, která by nás chytla.

31.01.2021 16:50:15dát kritice tipStvN

Námět se mi líbí, stejně tak nápady technických vymožeností. Tento typ díla je živ ze zápletky. Nejde jen tak tlachat o ničem. Jenže tady se několik prvních odstavců věnuje technickým detailům a první dialog, který by to měl celé odpálit, neřekne nic. Je vidět, že to je schválně, a zřejmě by to mělo čtenáře navnadit, ale na co vlastně? To je velká škoda. Určitě bych se přimlouval za méně technických podrobností a rychlejší nástup do příběhu. 

31.01.2021 14:14:43dát kritice tipProsecký

Pokles populace o 20% by, ač to zní cynicky, by ulehčil životnímu prostředí. 

Látky to je na román. 



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor