Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 453 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Nehoda
datum / id01.02.2021 / 516612Vytisknout |
autorGora
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno926x
počet tipů35
v oblíbených2x
Nehoda

 

Táhla nohy za sebou, jako by už teď, v poledne byly unavené. Nechtělo se jí nastoupit do auta. Nebýt lákadla v podobě pohledu na zimní šumavskou přírodu a slibu, že pojede s mužem, zůstala by doma.

Místy fouknul větřík, a potom keře střásaly zlaté částice sněžného prachu. Sklo násobilo odraz bílých polí.

A teď, na zpáteční cestě se přihodilo to, co nikdy předtím nezažila, zlý sen, z nějž nebylo možné procitnout!

Zaskočeně se na sebe podívali. Uviděla v Petrově výrazu překvapení a úlek. Přibrzďoval. Točil volantem ve snaze odvrátit malér, ale nic nezabíralo.

Chytila se pravou rukou co nejpevněji za držátko ve stropě a ve vteřině zanalyzovala neudržitelnou situaci. První možností je sjetí auta ze silnice. Vlevo, kam vozidlo klouzalo, je několikametrový sráz, což by nejspíš znamenalo převrácení. Druhou, lepší variantou byl čelní náraz do některé z mohutných vrb.

Zavřela oči. Průšvih je jistý, ale ještě stále se vznášejí. Zdánlivě nedotknutelní, obrněni silnou karosérií. Zbývá pár vteřin na sny, naději, na život? Bylo to zvláštním způsobem pokojné zamyšlení – ačkoli balancovali na hraně.

Nevnímala, co se děje, od chvíle, kdy Petr zakřičel:„Drž se, Kamilo.“ Vědomí zatáhlo oponu.

Zpod zmačkané kapoty se drala pára.

„Ven, pojď ven, rychle,“ drápali se přes vzedmuté airbagy z vraku vozu, vklíněného přední částí do statného stromu.

„Žijeme, Petře, žijeme!“ obrovská vlna adrenalinu zaplavila jeho i ji. Ze samé rozjařilosti by snad i skákali jako malé děti, jimiž však dávno nebyli. Objali se.

„Já jsem asi v pořádku. Jak se cítíš ty, Kamilo? Nestalo se ti, doufám, nic,“ zeptal se.

„Nevím, ještě nevím. Já si náraz vůbec nepamatuju. Snad jsem si to nechtěla připustit, že bouráme. Dělávám to tak u zubaře, že se v duchu přenesu někam jinam! Ještě že jsme se neskutáleli ze stráně dolů. To by byl náš konec,“ brebentila páté před deváté v návalu radosti.

Téměř rozveseleně zavolal synovi a vysvětloval, kde jsou a co se stalo.

 „Zařídí odtah. Přijede,“ řekl. Pak teprve se mu roztřásl hlas.

„Omlouvám se, nedalo se nic dělat. Prostě nic, a to jezdím čtyřicet let…“

Stále sněžilo a vločky tály na jejich tvářích jako na rozpálené plotně.

To se rychle změnilo. Koruny stromů zachytávaly všechen sluneční svit, v zajetí ledových bot podupávali na krajnici snad celou věčnost.

Vrčení auta připomínalo bzukot blížícího se čmeláka. Synův vylekaný obličej je přenesl do reality.

„Mami, vždyť ty sotva stojíš na nohou!“

Aha, to ty zatracený kastlíky, který jsem koleny prorazila.

Xxx

Trval na prohlídce v nemocnici.

Rentgeny lebky, ramene a kolen poškozených nárazem. Doktorka Todorovová měla ten den traumatologickou ambulanci.

„Otřes mozga, amnézia, hematomy na klubech, měla byste tu byť na pozorování, pani,“ předčítala diagnózy z počítače.

„Jsem původně chirurgická sestra, ohlídáme to, paní doktorko, doma.“

„Pak musíte znať, že s krátkodobou ztrátou paměti vás nikam nepůstím. Ještě je tady další důvod, proč musím tervať na hospitalizaci, je to důležité. Životně důležité, panimájetě?!“ z rozrušení přecházela do ruštiny a nervózně poškubávala knoflíkem pláště.

„Co ještě? Snímky jsou vyhodnocené, zlomenina žádná…“

„No právě… pani Richtěrová, bohužel vám musím oznámit, že máte nádor na mozgu. Teď už rozumíte, proč musím trvat na vašem pobytu v nemocnici. Převezeme vas do krajského města na neurochirurgii. Máte hodinu na návrat do nemocnice, pokud si chcete zajet pro osobné veci.“

Vyšla z ordinace jako opařená. Euforie z toho, že se dnes podruhé narodila, se šmahem rozplynula.

Doma se chovala racionálně. Zatím nesmí nic poznat, manžel ani syn. Hlavně se v klidu sbalit, aby nezapomněla na něco důležitého. Rychle ještě ohřála chlapům večeři.

Rozhlédla se po domě, jako by tady byla naposledy, pohladila psa a odjeli do špitálu.

Nemohla usnout. Se souhlasem sestry na oddělení přesunula se do jídelny k televizi. Hlava ji po havárii nepřestávala bolet a obě kolena, zalitá obrovskými otoky, fialověla. Pravou ruku měla v závěsu kvůli rameni.

Tak nádor mozku. Pokud by to byl gliom, dopadnu nejspíš jako známý, dva roky života a mezitím dvě operace, ale šířilo se to dál stylem dřevomorky. Neumím si představit, jak budou beze mě žít – dva chlapi v chalupě – se spoustou zvířat.  Ještě že syn nedávno dostudoval, je dospělý a umí se postarat.

Televizi vypnula. Dala si židli k dlouhému oknu. Výhled na osvětlenou siluetu zámku byl lepší než bedna.

Jak to povím mámě? Ne, to nepřichází do úvahy. Svěřím se jen bráchovi, kdyby bylo nejhůř, aby věděl, co se děje.

Tu noc nezamhouřila oka. Přecházela po jídelně jako lvice v kleci. Zvláštní, kolena, sebevíc nateklá teď vůbec nebolela, ani rameno. Jen hlava. Do koše padal jeden kapesníček za druhým. Přehrávala si všechno, co je třeba zařídit, dodělat, kolik času asi bude mít před sebou. Jak to ponese syn. Co manžel.

Pozorovala východ slunce nad zasněženou Křížovou horou a nepřála si nic, jen žít.

Vrátila se na pokoj, šla malá vizita. Mladý lékař, na kterého upírala zrak se všemi nadějemi, které v ní zbývaly, potvrdil, že bude pravděpodobně převezena do krajské nemocnice. Tedy pokud se to potvrdí zítra na primářské vizitě. Do té doby má odpočívat po úraze, ledovat kolena.

Ráda se propadla do spánku. První myšlenky po probuzení nebyly nejveselejší.

Co mě asi čeká?

Xxx

Po primářské vizitě nebyla o nic moudřejší. Ledovat, ledovat, ledovat. Kolena a rameno. Měřit tlak a teplotu.

To bylo všechno. Všechno? A co ten nádor? Kdy půjdu do tunelu, kdy mě převezou na specializované oddělení?

Třeba ji zavolají k primáři na ambulanci, možná tu věc nechtěli rozebírat před ostatními. Jako ve snu polkla v poledne pár lžic polévky.

Rychle z jídelny na pokoj, určitě mne budou volat.

Na chodbě spatřila staniční, se kterou se před mnoha lety pracovně setkávala.

„Moniko, mohla byste mi prosím věnovat pár minut? Ráda bych se na něco zeptala.“

„Jistě, pojďte na sesternu, Kamilo. Oč jde?“

Vysypala ze sebe všechno, co se dozvěděla od doktorky na příjmu a od ošetřujícího lékaře. Zmínila se o tom, že to přece nejde, nechat ji v nejistotě kvůli tak závažné chorobě.

„Víte co, Kamilo, já za paní doktorkou zajdu na lékařák, než nám odejde domů, a přijdu vám říct, co a jak.“

Když házela drobné do automatu na kávu, chvěly se jí ruce. Seděla na chodbě a usrkávala, čekala na svůj ortel.

Staniční vystoupila z výtahu a usmívala se. Posadily se a řekla:

„Paní doktorka se vám velice omlouvá. Spletla se a její kolega druhý den také. Nic nemáte, žádný nádor, můžete být v klidu,“ podívala se zpříma do napjaté tváře Kamily.

To mě nechali dva dny se trápit a neříct ani slovo? Já už se tady loučím se světem!

„Spletli? Omlouvá se? To snad není možné,“ málem se zhroutila. Čekala všechno, ale tohle ne. Kdyby neměla ten šťastný nápad zeptat se staniční, mučila by se další noc!

„Doktorka Todorovová říkala, že by vás zítra mohli pustit, ledovat klouby můžete i doma a krvácení do mozku nemáte.“

Jako v transu přikývla. Nesmírný vztek na doktorku a doktora ji popadl až později.

Xxx

Uplynulo deset let. Ambulance v nemocnici, vyšetření hlavy jako kdysi po autohavárii, stejná aktérka Kamila. Jen úraz byl další v řadě.

„Bylo to tedy takhle, jak jsem si napsala do zprávy,“ předčítala Kamile starší lékařka ze svého počítače:

Asi ve 20,00 hodin upadla za domem. Udeřila se do týla o kámen. Na úraz se pamatuje.“

„Ano, je to tak.“

Doktorka otočila monitor tak, aby na něj Kamila viděla.

„Už vám někdo někdy řekl, že máte takzvanou osteopetrózu lebky? Já sama to vidím podruhé v životě. Jednou u kojence a teď u vás.“

„Co to probůh je?“

„Nejlépe to sama uvidíte tady na rentgenu. Dala jsem vám tam váš a pro srovnání cizí snímek. Na tom vašem si všimněte velmi silné hustoty a šířky lebečních kostí. Je to znatelné hned při prvním pohledu. Je to benigní a vzácné onemocnění a pro vás neznamená žádná omezení ani léčbu.“

„Bylo by možné zaměnit je za mozkový tumor?“

„Lékaři, který se s osteopetrózou doposud nesetkal, by se to stát mohlo.“

„A také se to stalo. Snažila jsem se na to co nejrychleji zapomenout. Nakonec – mám za život asi třetí úraz hlavy. Teď už vím, že díky superpevné lebce jsem z toho vždy dobře vyvázla. Aspoň k něčemu je ta moje anomálie dobrá,“ uvolněně se rozesmála Kamila a doktorka s ní.

Manžel na ni čekal venku.

Přecházel kolem auta jako na trní.

„Tak jak, co ti řekli?“

„Představ si, Petře, přišli na to, že mám mimořádně tvrdou hlavu!“

„A kvůli tomu jsi tam byla tak dlouho? To se rovnou mohli zeptat mě, já nejlíp vím, jak tvrdou hlavu dokážeš mít.“

„Jedeme domů, dnes toho bylo na mě nějak příliš. A jeď prosím tě opatrně, mrzne a padá sníh.“




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

20.03.2021 18:30:28dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Díky, klidně mi tykej...

S tím hlavním motivem jsi se trefil. Proč jsem nepropadla panice... důvodů bylo víc... jsem zdr. sestra a takových případů jsem dost zažila, kdy zničeho nic přijde nějaké nemilé "překvápko"... a jsem máma, manželka, takže mi spíš šlo o ty blízké než o mně:-)

Děkuju za komentář!

20.03.2021 16:26:54dát kritice tipmStudent

Neberte prosím tento příspěvkem jako nějaké kritické hodnocení Vašeho textu, berte jej prosím spíše jako čtenářskou úvahu nad jedním z motivů Vašeho textu.

Jsem si vědom (respektive se domnívám), že ústředním motivem povídky je motiv omylu v diagnóze, nicméně jako čtenář mám právo shledat motiv vyrovnání se s osudovou diagnózou poněkud nerozvinutý. Což vnímám jako Váš autorský záměr: nezatěžovat text motivem, který není klíčový.

Vaše hrdinka se dozví diagnózu a v její reakce je velice racionální (jak sama píšete), přijede domů, zabalí si věci se, ohřeje večeři, odjede. A první noc v nemocnici se cítí jako lvice v kleci. Jediný strach, který cítí, je strach o rodinu. Přestože se octla na počátku konce svého života (neví, že je diagnóza omyl) nepřipouští si žádné z existencionálních otázek, které se asi obvykle měli v hlavě člověku honit (mě by se jistě honily), nesnaží se budovat nějaké falešné naděje.

Jak bych se v téhle situaci choval já?

Popíral bych: TO přece nemůže být pravda, spletli se, ráno přijde primář a vše se vysvětlí.

Propadl bych panickému strachu ze smrti („… tam pouhé prázdno nade mnou, kolem mne…“), znovu se provalí potlačovaná hrůza z vlastního nebytí. A strach z bolesti, z pomalého umírání, bezmocnosti, těsného sevření rakve...

A sebelítost: proč se to stalo zrovna mě, proč musí trpět i má rodina, co si počnou bez mě?

A tyto myšlenky by se vraceli v nekonečné smyčce a dopadaly by stále se stejnou razancí.

Asi více než lev v kleci bych se cítil jako dobytče, které je s vytřeštěným zrakem v kleče vlečeno krvavým a výkaly čpícím koridorem na jatkách …

… dávám tip za optimistické ladění povídky : )

04.02.2021 10:43:55dát kritice tipMajaks

Mně jde hlavně o to, abyste byli všichni šťastní.

04.02.2021 10:41:39dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Už jsem to poopravila, díky i tobě za /předchozí/ radu... pokud ti jde o povídku. 

04.02.2021 10:37:05dát kritice tipMajaks

Irenko, nenech se od Honzíka šikanovat, věř si, nemaž pejsánky, naopak přidávej je, čím víc pejsánků, tím lepší dílo! Ale přimlouval bych se i za tu vnučku - pomůže ti tu slátaninu trošku pospojovat. Lidi ji budou milovat. Uvidíš.

03.02.2021 21:56:21dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Díky, Honzo. 

Já už to /s pitbulem/ taky tušila... dík.

03.02.2021 21:51:29dát kritice tipZbora
redaktor poezie

Druhá část po deseti letech podle mě nenavazuje dobře. Je to trochu zmatečné. Je to jak do nějakého scénáře - fimový střih ve kterém se divák dobře zorientuje, protože uvidí ty samé herce. Tady je čtenář nemá, a tak by asi bylo lepší ten vztah mezi oběma částmi nějak definovat. Taky se mi nazdá délka okamžiku těsně před autonehodou. Zkrátil bych ji. Používal jen krátké spěšné věty. Tu pasáž o pitbulovi vyhodil úplně. Jinak se mi ale povídka docela líbila a místy ji prožíval s hlavní hrdinkou. 

02.02.2021 22:33:36dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

koloušku, díky... přeji si totéž.

02.02.2021 21:42:36dát kritice tipkoloušek

Dobře napsané, napínavé. Kéž by vždycky všechno dobře dopadlo, ale to bych chtěla moc.

02.02.2021 19:44:44dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Stývne, díky... tohle byla začátečnice, to bylo zřejmé... a druhý /mladý/ doktor se přidal... úleva byla veliká! 

02.02.2021 19:34:57dát kritice tipStvN

Hlavně, že to dobře dopadlo. Moje zkušenost s doktory je prozatím opačná. Většinou řeknou, že neví a že musí počkat :) 

02.02.2021 18:51:50dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Díky, Evži!

To bylo... náš kamarád chvíli předtím zemřel na gliom mozku...

02.02.2021 18:26:12dát kritice tipEvženie Brambůrková

Když má příběh dobrý konec, je to hned hezčí. Ale na nervy to muselo být děsné.

02.02.2021 12:23:51dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Přemku, jsem moc ráda, že se v povídce/vypravování nacházíš... já ji mohla "dokončit" teprve po celkem nedávném úrazu hlavy, kdy mi věci/info do sebe zapadly!! Dík.

02.02.2021 11:32:55dát kritice tiplastgasp

Irenko, jako starý špitálník, prolezlý chorobami, omlácený omyly doktorů a sester, ale stále ještě myslící, tě musím pochválit za báječně popsaný příběh, který jsem prožíval vzrušeně, naprosto poddán osudové diagnóze mladého doktora. Oddechl jsem si až na vysvobozujícím konci, kterým si dokázala vráit do života svoji hrdinku i mě.

02.02.2021 09:59:22dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Hanko, děkuju, mám radost, že i tenhle příběh tě oslovil:-)

02.02.2021 09:53:12dát kritice tip8hanka

"rozprávaš" veľmi zaujímavo, upútaš, každý z nás si môže predstaviť seba na Tvojom mieste...lekári by nemali zabúdať, že človek nemá len telo ale aj dušu, emócie, cíti strach, ak mu nie je dostatočne vysvetlené, čo sa deje...nechať pacienta v obavách, neistote, to nie je v súlade s ich profesiou. Mnohí zabúdajú. že aj slovo lieči, záleží na tom, aké je použité a v akom čase...často stačí tak málo a uľaví sa... nielen pevnú lebku ale prajem aj celkove pevné zdravie

*************

02.02.2021 09:03:07dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Luboši, děkuju, trefně jsi to formuloval :-)

01.02.2021 23:57:263 tipů dát kritice tipKočkodan

 

I člověk s tvrdou lebkou může mít měkké srdce. Tady na Písmáku se občas hodí také pevné nervy.

01.02.2021 23:24:35dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Dášo, díky ti:-)

01.02.2021 22:02:26dát kritice tipDagmaram

To je teda příhoda, nebo spíš hotová série příhod. Pěkně podané

01.02.2021 21:13:17dát kritice tipMajaks

Jistě. Tví důchodci ti rozumí!

01.02.2021 21:12:23dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Nikdy jsem v žádné povídce o nádoru nepsala, to se mýlíš. Slátanina? Možná. Jak to kdo vidí... díky, žes přečetl. 

01.02.2021 21:07:46dát kritice tipMajaks

To je zas slátanina... ale oceňuju jak se tam kromě obligátního nádoru a dechberoucí havárie podařilo vklínit i psa... jen mě teda mrzí, že tam vystupuje v dost negativní úloze. Nedal by se tam vecpat ještě jeden hodnej pejsánek - kvůli rovnováze? Mohl by třeba zahynout při nehodě. Ne, to je moc, jen by se zranil. Nebo ani to ne. Mám to - přiběhl by z domu až na místo havárie a olizoval paní ty zraněný kolena.

A ještě by to chtělo malou vnučku, co ji bude navštěvovat v nemocnici.

Pak to bude na výběr.

01.02.2021 19:58:29dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Přesně, Jamardi! a díky...

01.02.2021 19:55:50dát kritice tipJamardi

Takže vlastně dvakrát vyšla ta lepší varianta. To je dobře.

01.02.2021 18:37:10dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

stromečku, díky ti, potěšils :-)

01.02.2021 18:30:32dát kritice tipstromeček

Není jednoduché vystavět příběh dlouhého časového období tak, aby to nebyla nastavovaná kaše a tady se to povedlo. Hezké čtení.

01.02.2021 18:12:36dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Diano, jestli máš taky osteopetrózu, tak tě seznámím s tou paní doktorkou /druhou:-)/ - ta se do mého RTG doslova zamilovala:-))) - a díky moc.

01.02.2021 18:10:41dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Jardo - revírníče, od tebe obzvlášť! Díky:-)

01.02.2021 18:08:09dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Karle, díky i za vaši zkušenost... naštěstí to dopadlo taky dobře...

01.02.2021 18:07:41dát kritice tipDiana

Blahopřeji! Také mám tvrdou lebku - a zatím se to vyplácí :-))))

01.02.2021 18:06:55dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Barde Jardo, to mne moc těší!!

01.02.2021 18:05:48dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Bene, i tobě vřelý dík... dávej na sebe pozor, křeček by byl smutný:-)

01.02.2021 18:03:57dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Ivi, dík!!

01.02.2021 18:03:14dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Incognite, děkuju za tvůj názor... tak vidím, že se pomýlení v diagnóze občas přihodí, jsou to šoky :-)

01.02.2021 17:44:40dát kritice tiprevírník

Dobře podané. Celou dobu udržuješ napětí.

01.02.2021 17:42:46dát kritice tipK3

Manželka měla také nádor poblíž mozku, nezhoubný, odoperovali a je v pořádku. Jiný takové štěstí nemá.

01.02.2021 17:03:11dát kritice tipOldjerry
korektor

Irenko paráda. Víš, co mne vzalo nejvíc? Uměřenost, děvče - uměřenost... žádné umělé zvyšování napětí ve snaze o později hlubší uvolnění, snad i euforii.  Při tom tam je napětí dost, ale jak píšu - uměřené situaci  i rozuzlení. Mistrovská miniatura... holka, já tě žeru )!!  :-D tititititíp navrhuji na výběr  když sám nemohu...

01.02.2021 16:55:381 tipů dát kritice tipBenetka

Docela síla todleto...

Každé ráno se rozhlédnu po bytě a rozloučím se s křečkem - jako by to mělo být naposled. Ostatně někdo někde jednou řekl že každý kdo usedá za volant je jednou nohou v hrobě a tou druhou v kriminále...

01.02.2021 16:41:09dát kritice tipblacksabbath

..jeden zvrat za druhým...sledovalal jsem to, jako bych tam někde byla s tebou....napětí krok za krokem a pak..... konečná úleva.....uf.......dobrá práce!!!!!.*/****************************************

01.02.2021 16:08:45dát kritice tipIncognit

Hezké zvraty Goro, a taky dobrá pointa s tou tvrdou hlavou. Dokonce bych věřil i tomu že se to stalo (asi před rokem jsem zařizoval tatínkovi kolegyně vyšetření na jednom specializovaném pracovišti, protože mu v okresní nemocnici diagnostikovali leukémii. Ten tatínek už sepsal závěť, rozloučil se s dětmi aby mu po týdnu, na vyšetření ve velké nemocnici řekli, že to byl fakt omyl!...). Jo a docela dobře uchopené situace, odsýpá to, drží to myšlenkovou linii, takže fajn! Dík.

01.02.2021 14:48:55dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Díky, Renato.

01.02.2021 14:47:12dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Povídka udržuje čtenáře v napětí ve střídání nebezpečí - nejprve bouračka, potom nádor a další úraz. Pointa na konci přináší vydechnutí  a úlevu. Život je nejlepší inspirace. Díky za hezký příběh.

01.02.2021 14:44:40dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Jani, ano... děkuji!

01.02.2021 14:43:52dát kritice tipvesuvanka

Irenko, četla jsem jedním dechem a jsem ráda, že to byl omyl a dobře to dopadlo, TIP

01.02.2021 14:43:21dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Přesně, i když to někdy bolí... děkuju, Květoni.

01.02.2021 14:41:26dát kritice tipKvětoň Zahájský

To nevymyslíš. Život má vždycky něco, čím tě překvapí.

01.02.2021 14:24:421 tipů dát kritice tipJá Lucie píšu...

Ooo, tak to teď dává povídce úplně jiný motiv i spád!

To mě moc mrzí... muselo to být doopravdy o nervy :(

01.02.2021 14:15:26dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Ano...většinou píšu, co mě potkalo... a někdy o tom, co jsem zažila u jiných, na vymýšlení si musí být fantazie:-)

01.02.2021 14:13:06dát kritice tipJá Lucie píšu...

A to se Ti vážně stalo? Je Tvůj pravdivý příběh?

01.02.2021 14:10:57dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Lucie, ono se to "nedorozumění" pořádně vysvětlilo fakt až při dalším úrazu po mnoha letech, ale bylo to tehdy o nervy. Díky.

01.02.2021 14:09:50dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Andělko, dík!

01.02.2021 14:07:40dát kritice tipJá Lucie píšu...

Goro, zjistila jsem to v tom úryvku, kde jsi psala o tom, jak se doktoři spletli. Tak to bylo jasné!

01.02.2021 14:07:24dát kritice tipAndělka1

***

01.02.2021 14:06:311 tipů dát kritice tipgabi tá istá

áno, nemla som pocit, že by bolo čo len slovko naviac, nič ma nerušilo

01.02.2021 14:05:18dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

gabi, dík moc! Je to sice delší, ale psalo se samo:-))

01.02.2021 14:03:55dát kritice tipgabi tá istá

jedným dychom!*

01.02.2021 14:01:33dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Lucie, děkuju za komentář, kde jsi přesně vystihla, oč mi šlo...

01.02.2021 13:44:12dát kritice tipJá Lucie píšu...

Mít mimořádně tvrdou lebku se hodí :) Sama toto slyším poprvé. Ale chudák Kamila, zbytečně se vylekala. Ale to doktoři dělají často. Řeknou diagnózu a přitom to vůbec nemají ověřené a jen pacienta vystraší. Tím, ale nechci nijak shazovat profesi doktora... vím, že jejich práce je obtížná.

Jinak zajímavé čtení. Líbilo se mi spojení jejího snu s pravou tváří reality. Situace nehody je dobře popsaná. Možná to mohlo být i kratší, ale to je samozřejmě pouze na autorovi. 

Ráda jsem četla! TIP!



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor