Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 454 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Poslední šance
datum / id07.02.2021 / 516854Vytisknout |
autorJosef František
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno145x
počet tipů5
v oblíbených0x
Poslední šance

Vešel jsem do prostorné stáje, prosycené příjemným pachem koní. Dva mohutní tahouni pomalu otočili a hlavy a zvědavě si mě prohlíželi. Hnědák na pravé straně hlasitě frkal a zabušil nohou do dřevěných trámů podlahy. Předváděl skrytou energii osmi metráků svalnatého těla. 

Míša, jak mne informovala cedulka nad stáním, sklopil uši, jakmile jsem se přiblížil. Zlobně koulel očima, sršela z nich vzdorovitost. Projít okolo mohutného zadku až k hlavě jsem se neodvážil.  Raději jsem přešel k jeho partnerovi.

 Myška, tak se jmenoval druhý fešák, byl o trochu světlejší a nohy mu zdobily bílé podkolenky. Ohon, hříva i ofina připomínaly mizerně obarvenou blondýnu. Myška přijímal mé laskání radostně, opatrně bral hebkými pysky nabízenou mrkev, kterou jsem sebral z bedny před kuchyní hotelu. Proklouzl jsem pod jeho krkem.

 Mrkev, kterou jsem Míšovi také nabídnul, mi z ruky neurvale vyškubl. Přitom se mi podařil starý trik. Chytil jsem jej za ohlávku. Zdvihl vysoko hlavu, nozdry jak trumpety a zuřivě frkal. Chvíli trvalo, než se trochu uklidnil.  Konejšivě jsem mluvil, hladil po krku, ale napjaté svalstvo svědčilo, že ke skutečnému klidu má daleko. Hmm... prolétly mi hlavou předchozí informace. Tak tohle je ten problém. Bojí se. 

Vešel jsem do kanceláře hotelu. Uvítala mně příjemná vůně parfému a já pro změnu přinesl vůni sena a koní. Ředitelku jsem znal. Hrál jsem jednu sezonu s třemi muzikanty v restauraci, kde tehdy šéfovala.

„Vezmeš tu práci?„ a podívala se na mně přes silná skla brýlí, oči byly dvojnásob veliké. Kývl jsem a jí se viditelně ulevilo. „Během dvou sezon se vystřídali tři kočí,“ řekla. „Ten mezulán je k nezvládnutí. Kouše, kope, kočí se ho bojí, a tak ho zase na oplátku praští vším co jim přijde do ruky. Minulý týden kočího kousnul a co se potom dělo ve stáji, slyšely servírky až v restauraci. Ředitel hotelů rozhodl nekompromisně: Pokud to takhle půjde dál – utratit! Jsi poslední šance toho krásného koně. Vím, že máš s koňmi zkušenosti a jsem ráda, že si se rozhodl do toho jít.“ 

 „Tak na tu jeho šanci!“ zvedl jsem nabídnutou skleničku a mé srdce tajně jásalo radostí nad návratem zpět do mé milované horské vsi – do Pece, kterou jsem na rok s pracovních důvodů opustil.

 Vešel jsem opět do stáje, tentokrát v doprovodu urostlého šuhaje, který měl koně doposud na starost:

„Toto je strašna sviňa”, ukázal varovně na Míšu. „Pozri sa, čo mi tá beštia zrobila" a rozepnul košili. Štípanec na prsou hrál všemi barvami. Koně se nerodí zlí, pomyslel jsem si a kývl jsem hlavou směrem k postrojům.

„Kdy jsi s nimi byl naposledy venku?“

„Něni čo robiť, je medzisezona, odpověděl vyhýbavě.

A kruci! Zaklel jsem pro sebe. To nebyli venku nejméně týden?

„Jdeme zapřahat!“ zavelel jsem.

Jano, jak se šuhaj jmenoval, nejevil příliš velké nadšení. Ale jen jsme sáhli na chomouty, koně viditelně ožili. Ochotně brali udidla, bez trucování si nechali navléknout postroje. Míša dokonce ze samé radosti nad vycházkou zapomněl být zlý.

Venku ovšem byla jiná! Uličníci divoce kouleli očima, z nozder jim vystřelovala pára jak z lokomotivy. Míša i při své mohutnosti klusal jako úspěšný absolvent vídeňské španělské školy. Přední nohy zdvihal tak vysoko, že se div neuhodil koleny do brady. Myška, prý rozený flegmatik a i jinak nesmírně hodný kůň, několikrát vyhodil zadkem k nebesům a poskakoval jak kůzle. Jano ze sebe chrlil plejádu nadávek přerušovanou jen okamžiky, kdy, smýkán ze strany na stranu, lapal po dechu. 

Pochopil jsem že zapřáhnout ty janky do vozu je zatím vyloučené a tak jsme je vodili po louce u hotelu až se trochu uklidnili. Podezíral jsem Jana, že nevzal koně ven úmyslně, jen at´ si nový kočí pěkně užije.

„Zapřaháme!“

Zapnout pobočnice do rozporky nejde jinak, než si stoupnout koni za zadek. Jano zaujal místo u hlav koní a dal tím najevo, že tuto práci ochotně přenechává mně. Zapnul jsem postroje rychle, ale v zádech mě mrazilo.

„A je to!“ řekl jsem s opovržlivým nadhledem a vyhoupl se na kozlík. 

Jenže jsem si nestačil ani sednout. Míša se vzepjal a vytrhl uzdu Janovi z rukou. Z pod ocasu se ozval zvuk, jako by někdo plnou silou zatroubil na basbombardon. Míša vyrazil vpřed, Myška se ochotně přidal. Vyhazovali zadky a kopyty mi šermovali skoro pod nosem. Než jsem stačil pobrat otěže pevně do rukou, už se hnali plnou parou po hrbolaté cestě kamsi do mlhy.

Scéna jako z westernu: koně pádí tryskem, muž zapřen v otěžích, tvář zkřivenou námahou, vůz bláznivě poskakuje po nerovné cestě a za ním ječící indiáni. Bohužel, to nebyla scéna s filmu, ale syrová skutečnost. Koně odmítli poslušnost, měl jsem vážné obavy, že divoká jízda nemusí mít šťastný konec.

 Brzdy! Brzdy! Prolétlo mě hlavou. Pobral jsem otěže do jedné ruky, a jak mi jen poskakování vozu dovolilo, jsem točil klikou. Brzdy zabraly, ale ti dva mezuláni pádili dál jako by táhli necky. Myško prrr...! vsadil jsem kartu na „hodného“. Prrr...!! křičím a ze všech sil které mi ještě zbyly se opírám do opratí.

A hle! Myška, ten zlatý hodný kluk, zpomalil splašený úprk do mírného cvalu, přibrzdil Míšu a po sto metrech již jen klusali. Věděl jsem, že mám vyhráno, ale pot mi stékal po zádech proudem a dech se skoro ani polapit nedal. Šestnáct metráků přede mnou na tom nebylo jinak. Kouřilo se z nich jak s prádelních hrnců, krky i slabiny jim pokrývala pěna. Povolil jsem brzdy, neboť se kouřilo i z nich. 

Zůstali jsme venku hodinu, než jsme zamířili zpět k hotelu. Koně jsem odstrojil z postrojů již sám. Víchem jsem vytřel ty dva zpocené uličníky dosucha, vlhkou houbou otřel oči a nozdry. Míša se kroutil, snažil se mne alespoň štípnout zuby, ve slabinách a pod břichem byl lechtivý. Pohladil jsem jej po krku a sjel pomalu rukou k přední noze. Zdvihl ji bez problémů. Vyčistil jsem mu kopyto a s uspokojením zjistil, že u kováře byl nedávno.

 Požádat neznámého koně, aby si nechal prohlédnout a vyčistit kopyto zadní nohy, zvlášť, má-li špatnou pověst a jste s ním ve stáji sami, vyžaduje zkušenost a kus odvahy. Kůň okamžitě pozná strach a nerozhodnost. Přejel jsem rukou po hřbetě a popleskal po mohutném zadku: Míšo, nohu! Velím a je ve mně malá dušička. Poslechl. Položil jsem si kopyto velikosti talíře na koleno a vyčistil.  Potěšilo mě, že při této práci potíže nebudou.

„Poslouchej, ty,“ začal jsem Míšovi vyprávět, když jsem pročesávat hřívu. Víš, že já mám dokonce glejt na to, jak se starat o koníčky? Taky jsem jezdil dostihy, abys věděl! Vyhrál jsem sice jen jeden, ale nechal jsem za prdelí patnáct koní i se všemi favority. Někdy ti o tom povím.“ Míša zaklapal pysky naprázdno, stáhl jimi s žebřin seno a tvářil se spokojeně. Mé vytahování ho viditelně zaujalo.

 

Zpráva o tom, že se koně splašili a utekli se mnou neznámo kam, se rozšířila rychlostí blesku. Po návratu jsem byl vítán jako hrdina z války nebo nějaký laureát. Šéfová mě dojatě objala a byla samá starost. Dokonce ani půvabnou pokojskou Marcelku jsem nemusel k objetí přemlouvat. Ženy totiž milují hrdiny...

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

07.02.2021 19:02:251 tipů dát kritice tipblacksabbath

Pěkně zvládnuté....koně i povídka....*/***********************

07.02.2021 14:15:45dát kritice tipJosef František

V pokračování to bude napínavé, půjde do tuhého.

07.02.2021 12:21:26dát kritice tipBystroočko

Aj keď tam je napätie, aj tak je to ukľudňujúce čítanie. :-)

07.02.2021 10:33:092 tipů dát kritice tipannnie

Děkuju ti jménem všech zanedbaných koní tohoto světa. Moc pěkné. Tip a.

07.02.2021 09:04:57dát kritice tipJosef František

Pochvala je vždy příjemná, zvláště od ženy. 

07.02.2021 08:26:331 tipů dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Hezká povídka, Josefe.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor