Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 454 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

SEN O ÚTĚKU Z PAŘÍŽE
datum / id07.02.2021 / 516858Vytisknout |
autorIncognit
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno185x
počet tipů6
v oblíbených1x
Prolog

Jednou za čas mívám groteskní epické sny. Některé jsem si zapsal. Není to žádná seriózní literatura, ale co už člověk může čekat od snu? Tady jeden přepis nabízím... 

SEN O ÚTĚKU Z PAŘÍŽE

SEN O ÚTĚKU Z PAŘÍŽE

Aneb jak je důležité míti Jákoba (a Patex)- přepis snu ze dne 12.6.2010.

Chvíli jsem si myslel, že spím, ale ve skutečnosti jsem se vzbudil. Často se mi stává že se ve snu vzbudím, koukám kolem sebe a nevím kde jsem. Tenkrát jsem se vzbudil ve sklepě, který evidentně sloužil jako protiletecký kryt. Kolem mne, mezi uhlím a policemi s kompoty, v polotmě osvětlené jen svíčkou, posedávalo docela hodně vystrašených lidí. Utěšovalo mě, že se bojí víc než já, nebo to tak alespoň vypadalo, musím ovšem přiznat, že na rozdíl ode mne netušili, že se mohou vzbudit. To já ve snech vždy tak trochu tuším-to  je pak lehké být hrdinou.

Venku duněly výbuchy a z klenutého stropu se při otřesech sypala maltová omítka. Po každém z nich paní v liščím kožichu tlumeně vykřikla a stará dáma, co si na převráceném prádelním hrnci vykládala pasiáns pronesla bezbarvé "Merde", bez uvozovek a vykřičníku. Asi je válka, napadlo mne. Mou domněnku potvrzoval i fakt, že jsem měl na sobě francouzskou uniformu ze začátku druhé světové. "No jo, asi zas byla v televizi Sedmá rota," řekl jsem si, ale nebyl to nejspíše správný úsudek, protože na límci jsem měl vyšitou třináctku, po sedmičce ani stopy. Kdepak televize! Jen obyčejné staré rádio s magickým okem uprostřed bakelitové mřížky kryjící reproduktor. Zrovna ho zapnul muž vypadající jako Charles Aznavour, sedící na židli v koutě. Ozývalo se z něj praskání a hlas ve francouzštině, který oznamoval, že maršál Pétain přebírá veškerou zodpovědnost, a že do několika hodin vstoupí do Paříže německé jednotky.  "Fajn, takže umím francouzsky, to jsem vždy chtěl," zaplesal jsem "a také vím kde a kdy jsem, to není nikdy na škodu!" Ovšem u tohoto poznání mírně pohasl můj optimismus, neboť jsem pochopil, že asi nejsem Francouz, když se raduji z toho, že ovládám onu řeč. Nášivka na mém rameni mi mou obavu pouze potvrdila. Jsem "Tchécoslovaque". Vzhledem okolnostem se hodilo, že vykladačka pasiánsu zrovna ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, co to znamená, zopakovala své "Merde".

"Říkali, že máme všichni zůstat na svých místech, dokud nepřijdou!" upozornil mne Aznavour, když jsem se postavil a vykročil k východu.

"Ale já nemohu!" namítl jsem, "Já jsem Čechoslovák, z jejich pohledu zrádce říše, mne by nejspíše hned zastřelili! Musím okamžitě utéct!"

"To bude pro nás všechny nejlepší" poznamenala paní v liščím kožichu.

"Sûr," prohodila vykladačka pasiánsu a dodala své "Merde," aniž by zvedla oči od sloupu karet.

"Armén jim vadit nebude?" zeptal se bázlivě Aznavour.

„Nevím, pokud nejste žid, tak asi ne.“

Aznavour se zamyslel, pak si trochu vylekaně povolil pásek a podíval se do hlubin svých kalhot.

„Tak asi ne,“ vydechl si.

„Ale já jsem žid!“ ozval se starý muž v černém kaftanu za mými zády, „uteču s vámi!“ padlo jeho rozhodnutí.

Bylo mu asi osmdesát let a i kdyby neměl dlouhý plnovous, jarmulku pod černým kloboukem a kaftan, těžko by v sobě žida zapřel.

„Se mnou nemůžete, já musím utíkat rychle!“ oponoval jsem mu, „a vy byste mne zdržoval!“

„Nedělal bych ukvapené závěry, hochu“ pronesl on a předvedl několik salt ve výskoku z místa a krátce zažongloval s pěti míčky, které vytáhl z kapes kaftanu.

„Jsem fit a navíc, nikdo nezná Paříž tak jako já! Jsem pro vás průvodcem a požehnáním!“

Ne, že by mne přesvědčil, ale nějak se ke mně přilepil a nedal se ničím zahnat. Šavli jsem bohužel neměl a pouzdro na pistoli bylo také prázdné.

Vyšli jsme na ulici, poznával jsem to místo, byli jsme kousek od La Madeleine. Všude bylo najednou ticho a nikde ani živáčka. Jákob, tak se můj přílepek jmenoval, zvedl do výšky nasliněný prst, aby zjistil odkud vítr fouká, pak se hluboce, táhle nadechl nosem, jako jelen, co větří predátora a řekl: “Už jsou tady!“ A zrovna v té chvíli profičel ulicí příčnou k té naší ikonický motocykl se sajdkárou, na němž seděli dva Wehrmachťáci s nezaměnitelnými ocelovými přílbami na hlavách. Jelikož za motocyklem následovalo několik nákladních vozů, asi deset tanků a rota ozbrojených cyklistů, zpívajících „Heidi heido heida“, usoudili jsme, že nejlepší bude ukrýt se v kostele. On se chvíli zdráhal, ale se slovy „Ostatně, Bůh to je tentýž,“ se osmělil a vstoupil. Ve svatostánku jsme se zbavili jeho jarmulky, klobouku a kaftanu, které jsme ukryli za Marochettiho oltář, v opodstatněné naději, že bez těchto svršků budeme trochu méně nápadní. Já si přes uniformu natáhl starou reverendu, co jsem našel v evidentně narychlo opuštěné sakristii, zatím co Jákob do batůžku vytvořeného z purpurového sametového závěsu naskládal nespočetné množství rekvizit a jiných propriet vytažených z kapes kaftanu. Nezapomněl k nim přibalit ani monstranci ze čtrnáctého století a lahev mešního vína. „Pro každý případ,“ omlouval svou svatokrádež.

„Tak a teď mi řekněte kudy, průvodce?“ zeptal jsem se ho, když venku doznělo dunění pásů tanků a řev motorek.

„To záleží na tom kam  chceme jít,“ odvětil zcela logicky.

„Do Anglie, takže k moři!“

„A ke Středozemnímu, nebo…“

„Odkdy se do Anglie jede přes Středozemní moře!?“

„No od věků, příteli, od věků, …nevyzpytatelné jsou cesty Boží!“

Musel jsem se na něj dost ošklivě podívat, protože okamžitě zmlkl, přivřel oči a začal si cosi mumlat pod vousy.

„Si říkal, že znáš Paříž!“ připomněl jsem mu naléhavost chvíle asi po třech minutách jeho mumlání.

„Pššt! Přepočítávám!“ okřikl mne, „Němci jsou rozmanití, nesmírně kulturní a sečtělí. Určitě prostudovali Bedeker. Většina z nich teď bude stát ve frontě na lístky do Louvre, takže tomu se vyhneme. Ti co mají fotoaparáty budou chtít vidět Vítězný oblouk a Eifelovku, Vídeňáci budou postávat před Opérou Garniér a bavoráci se stavili ve staniční restauraci u Gare Saint-Lazare na pivo, k večeru všichni potáhnou na Pigalle a tomu všemu se my vyhneme! Provedu tě bezvýznamnými ulicemi tohoto města, pojď!“ Zatahal mne za sutanu a s pytlem přes rameno vyrazil směrem k východu.

Jákob měl talent. Vedl mne Paříží tak, že se mi nepovedlo zahlédnout opravdu ani jedinou pamětihodnost a pravděpodobně v souvislosti s tímto faktem ani jediného německého vojáka. Říkal tomu Gavrocheova stezka. Když byl unaven, nebo zrovna nevěděl, kudy pokračovat, sedl si na obrubník a s alibickou mantrou „přepočítávám“ lapal po dechu. Jednu chvíli jsme putovali i kanálem, ve kterém mi lem dlouhé sutany namokl dosti zapáchajícími splašky, ale účel to splnilo. K večeru jsme se octli na severním okraji města, před bombami poškozeným krámem s vymlácenými výlohami.

„Konečně galanterie!“ prohlásil Jákob a vtáhl mne dovnitř, „tady si pořídíme cestovní kamufláž, protože už tu tvou močí nasáklou sutanu nemohu ani cítit, Tchèco!

„Jmenuji se Miroslav.“

„Příliš dlouhé, budu ti říkat Tchèco.“

„Já ti budu říkat žide, to je taky kratší!

„Pro mne za mne, pokud v tom nebude antisemitský podtext, říkej mi třeba i icik!“ V tuto chvíli mne napadá, že vůbec netuším, jak by tyto slovní hříčky zněly ve francouzštině, přesto, že jsme celou dobu mluvili výhradně francouzsky. Holt svět má svá tajemství, ne všem je nám dáno porozumět a zejména ve snu to většinou vůbec nevadí.

„Ten světle béžový!“ radil mi Jákob, když jsem si vybíral ze skříně majitele obchodu oblek, „Kamufláž, chápeš?!“

„Světle béžový? Na útěk do polí? Jako kamufláž?“

„Jasně! Kdo by si vzal na útěk přes pole do Anglie světle béžový oblek? To je zmate, kdyby nás náhodou zahlédli.“

„A co si myslíš, mže si pomyslí? Kdyby nás náhodou zahlédli?“

„Letní výlet? Piknik?“

„Piknik na bitevním poli?“

„Já se obléknu do golfového obleku, hned jak se oholím! I hole si vezmu! Nikdo mi nedokáže, že nehledám zaběhlý golfový míček!“

„A co doklady?“

„Ty si bereš na golf doklady? Tak šup, ať už jsme pryč, než majitel vyleze ze sklepa.“

Vypadali jsme opravdu úchvatně. Já v béžovém obleku s karafiátem v klopě, hnědých polobotkách s výraznou květovanou kravatou a kloboukem alá Borsalíno, on, hladce oholený v golfových pumpkách, s vlněnou vestičkou a velkou károvanou kšiltovkou, připomínal Seana Conneryho po dvou infarktech a nočním natáčení. Jákob za sebou táhl i golfový vozík, do kterého naskládal všechno, co by mohl potřebovat, včetně ukradené monstrance. Mešní víno jsme vypili při oblékání.

Táhli jsme se liduprázdnou cézanovskou krajinou, vlastně ani nevím jak dlouho, protože kapesní hodinky v té době neměly datumovky a nikoho z nás nenapadlo vzít si sebou kalendář. Navigoval Jákob. Šlo mu to opět překvapivě dobře. Jeho základním navigačním moudrem bylo, že všechny potoky tečou do řek a všechny řeky tečou do moře a k moři my chceme! Z tohoto pohledu bylo štěstí, že jsme si vybrali ty správné potoky, neboť teoreticky se opravdu mohlo stát, že bychom skončili až u Středozemního moře. Můj spolupoutník byl výborný v lovení králíků do oka, kradení slepic ze dvorků a dojení cizích krav a koz na pastvě. Ve chvílích volna trénoval odpal, ale jen nasucho, bez míčku. Ty si sebou nevzal, aby se při případné kontrole mohl vymlouvat na to, že je hledá. Nebýt toho, že občas nad námi prolétl messerschmitt a co dvě hodiny jsme se museli ukrýt ve škarpě před projíždějící německou kolonou, dala by se naše cesta považovat za docela vydařený výlet.

Jednoho podvečera jsme v dáli zaslechli vytoužený zvuk vln a do nosů nám udeřila slaná vlhkost přímořského vánku. Vypadalo to, že se nám to opravdu povede. „Bůh je veliký. Baruch ata Adonaj Elohejnu melech ha-olam, še-kocho u-gvurato male olam,“ pronesl veliký golfista, „ještě jednou se vyspíme a budeme u moře. Do Anglie to pak už bude na skok! A přenocujeme tady, protože Bůh nám seslal do cesty krásný stoh suchého sena!“

A tak se i stalo. Při západu slunce vytáhl Jákob tubu od doutníků a vysypal z ní dlouhatánský, do ruličky stočený svitek popsaného hedvábí. „Cestovní MIkroTóra!“ vysvětlil mi, „Dnes se pomodlím, pro případ, že bychom potřebovali nějaký zázrak, protože je krajně podezřelé, že jsme ho dosud nepotřebovali. A tak jsem toho dne usínal ve stohu sena, za zvuků podivných slov, tiše drmolených starcem v golfovém obleku, „Baruch ata Adonaj Elohejnu melech ha-olam."

V klidu usínaje, jsem ještě netušil, že Jákobův Bůh se rozhodne dokázat nám svou nesmírnost a bohužel i nevypočitatelnost hned příštího rána.

„ Wir stehen auf!“ Vzbudilo mne kopání do mých chodidel, v mírně prošlápnutých polobotkách. Když jsem otevřel oči, stálo kolem nás družstvo Schutzstaffel a vysoký, ale kultivovaně vypadající Obersturmführer žádal od nás francouzštinou bez akcentu dokumenty.

„S dokumenty na golf?“ zkusil svůj připravený trik Jákob. Nadporučík nevypadal jako hlupák a patrně ním ani nebyl, když se naučil tak plynně francouzsky, přesto dal Jakobovi ještě šanci tím, že ho hned nepraštil, jen se na něj zadíval svým kultivovaným pohledem a zvedl obočí: „Golf? Tady?“

„No, se ví, že tady ne!“ jal se vysvětlovat Jákob, který byl ve vysvětlování zběhlý, „odpaluji takhle dlouhým dřevem u Arrasu spinovaným lobem osmnáctou jamku, opřel jsem se do toho, jakože dám eso hole-in-one. Dobrý impact, přesný sweetspot, ale ta má přemrštěná síla… out až do nedohledna. Nechal bych míček míčkem, ale zrovna tenhle dostala má prababička od Ludvíka čtrnáctého k narozeninám, takový tradiční míček, tak ho hledám. To víte, my stará šlechta zkostnatěle lpíme na tradicích. A tenhle míček byl zvláště zkostnatělý.“

„U Arrasu? Tady jste u Calais, to je devadesát kilometrů!“ pousmál se důstojník.

„No, on foukal trochu vítr… taky příliv byl včera a …“

„Příliv? A úplněk taky, že?“ nedal se oficír, „hele, když tak lpíte na těch tradicích, nejste vy náhodou židé? Ti také lpí pořád na tradicích, ne?“

„Židé? Viděl jste už žida hrát golf? Zvláště u Arrasu?“

„No jen nepovídejte! Máte doutník!?“ zpřísnil svůj hlas oberst.

„Bohužel, já jen Gauloises. Bez filtru,“ vytáhl z kapsy krabičku mých cigaret odvážný golfista, „Ale kolega kouří doutníky, že? “ a zadíval se bezelstně na mě.

„Já? Doutníky?“

„No nabídni panu důstojníkovi přece!“ pobízel mě.

Zapírat bylo zbytečné, protože z přední kapsy mého béžového saka, čouhalo dosti veliké pouzdro na doutníky. Obersturmführer mi ho vzal a vítězoslavně ho otevřel.

„Áhá,  mikrotóra! Já to tušil! Na to vás vždy nachytáme!“ rozesmál se.

„Ten není můj! Musel mi ho podstrčit tento podvodník!“ bránil jsem se, „mám přece modré oči a v dětství jsem byl dokonce blonďák!“

„No, ale vidíte ho? To je samé bratrství, rovnost, svoboda a z urozeného zkostnatělého golfisty by hned udělal podvodníka! Pakáž jedna židovská!“ ohradil se rázně Jákob.

„Ha, ha, ha! Ubohá židovská obrana. To tě není hodno Mojžíši, ale budiž! Dám ti ještě jednu šanci! Kalhoty dolů! A oba!“

„Promiňte nadporučíku, ale jako šlechtic musím protestovat…“

„Ticho! Řekl jsem oba!“

„Oba, řekl!“ pousmál jsem se tentokráte já a bez reptání jsem sundal kalhoty, protože svým mužstvím jsem si byl do té doby zcela jist. Ovšem, čím si může být člověk jist v polovině dvacátého století? Století relativity? To ve století páry by to bylo jiné, tenkrát byly důkazy snadné, Newton nepustil! Ve století Einsteinově jsem byl nucen poznat, že ani předkožka se zákonům relativity nevyhýbá. Byl jsem obřezaný!

„Aha, roláček je pryč!“ poznamenal na můj účet, můj židovský kdysi spolu poutník, jehož neobřezané přirození se nápadně podobalo tomu mému bývalému.

Všichni schutzstaffeláci se hlasitě rozesmáli, až se za břicha popadali a v nastalém hluku se Jákob ke mně naklonil a zašeptal: „Promiň, ty si ještě mladý, ty jim utečeš, ale já už bych to nedal, tak jsem si to s tebou vyměnil. Je to jen dočasné! Až bude příležitost tak ti to vrátím!“

„ Teď spolu posnídáme! Ty si dáš s námi šoulet, a pak můžeš jít hledat svůj míček“ ukázal oberst na Jákoba, „A pro tebe máme za trest pořádně propečené třičtvrtě kilové vepřové koleno, židáčku! Feldvébl, přineste várnice!“  zavelel a chtě nechtě, jsem se s celým družstvem schutzstaffel musel nasnídat. Vepřové koleno bylo opravdu obrovské a opravdu výborné, vozívali ho jako trestný pokrm pro polapené francouzské židy až z Oldenburgu, jak jsem se dověděl od sdílného četaře, pocházejícího z Teplic. Jákobovi šoulet, také moc chutnal, a tak jediní, kdo byl snídaní potrestán, byli ubozí esesáci. Ale co, vojna je vojna a ve službě musí chutě stranou!

Jákob se pobral směrem k moři, hledat golfový míček a posléze i loď do Anglie a mne odvedli Němci do nejbližší vesnice. Chovali se ke mne hezky, protože předpokládali, že jsem byl potupně potrestán obří porcí vepřového, ale naznačili, že mne zmlátí, až mi trochu vytráví.

„Zavřeme tě do kurníku!“ prohlásil důstojník, „my si tu ještě pochytáme pár resistentátníků a snad i nějaké židy, protože máme s sebou ještě dvě vepřová kolena, ať se nám to v parném dnu nezkazí!“

Octl jsem se tedy v malém kurníku u jehož dveří hlídal tlustý bavorák se samopalem, zatím co zbylá část družstva se s povykem koupala v místním rybníčku na jehož hladině se vznášely monetovské lekníny.

Jenže obézní desátník u dveří do kurníku netušil, že já jsem kluk z vesnice a vím, že  slepice z kurníku nechodívají dveřmi. Vysoukal jsem se tedy malým, slepicemi posraným okénkem na dvorek, proklouzl přes třešňový sad do blízkého lesíka a oklikou se pobral k moři.

Když se smrákalo, dorazil jsem na okraj rybářského přístavu v Calais. Nestihl jsem se ani pořádně rozhlédnout, když mi někdo položil ruku na rameno. „Tak a dostali mě!“ pomyslel jsem si a myslel jsem si to až do chvíle, než se za mými zády ozvalo, „Ten červený člun je náš! Vyměnil jsem ho za montranci z Le Madeleine!“

„Já tě zabiju, ty hajzle!“ obořil jsem se na Jákoba.

„Zasloužil bych si, zasloužil, ale už jsem ti to vysvětlil, ty jsi mladý, utekls jim! Já bych se z toho kurníku nevysoukal!“

„Jak to, že víš o kurníku?“

„No modlil jsem se, modlil jsem se, a ejhle, Hospodin ti dvířka otevřel! Budiž mu chvála.“

„Ještě abych ti za to děkoval!“

„Mně neděkuji, mně neděkuj, Bohu můžeš, toho máme společného, jak už jsem říkal. Navíc jsem ti zajistil vydatnou snídani, ne nějaký šoulet a ke všemu jsem nám oběma koupil člun!“

„Nám?“

„Nám! No a copak bych to zvládl odveslovat já?“

„Takže ty chceš abych ti to odvesloval?!“

„No vždyť si měl kilo vepřového! V tom musí být energie… a Pánbůh nám taky pomůže, když ho já požádám a ty pořádně zabereš!“

Přes kanál jsem chtěl, člun byl Jákobův, nezbývalo mi než nabídku přijmout. Neodpustil jsem si ovšem alespoň pořádný kopanec do jeho zadku! Pak si nakopnutý stařec nechal v průběhu patnácti vteřin znovu narůst dlouhý plnovous, vrátil mi mé a vzal si zpátky své obřezané přirození a když vyšel měsíc, vyrazili jsme proti příboji. Já vesloval jako mezek a Jákob mi k tomu zpíval píseň „Přejdi Jordán, tu řeku nadějí,“ jejíž text asi po hodině, když už mi výrazně lezl na nervy změnil na „převesluj La Manche, ten průliv raději.“

Vesloval jsem celou noc, Ale nebylo to moc vidět. Bílé skály Doverské byly pořád dál než Calais a na obzoru už se chystal rozbřesk. U francouzských břehů už se chystaly k vyplutí německé minolovky.

„No poprosíme Boha,“ řekl znovuplnovousatý starý žid: „Požehnaný jsi Ty, Hospodine, Bože náš, Králi všehomíra, stvořiteli různých pokrmů. Baruch ata Adonaj Elohejnu melech ha-olam, bore minej mezonot,“ sedl si na záď, sundal kalhoty a v důsledku efektu značné dávky ranního šouletu zajistil našemu červenému člunu dostatečnou, reaktivní i když trochu hlasitou a poněkud zapáchající hybnost. Pro ty, co nepochopili korektní popis, raději doplním, že jednoduše prděl do moře a my letěli po hladině jako s raketovým motorem. Asi za dvacet minut jsme byli tak míli od Britského pobřeží.

„Říkal jsem ti, že jsem pro tebe požehnáním, ne?“ usmál se Jákob, „To už dovesluješ,“ pokynul směrem k bílým útesům.

Určitě bych to dovesloval, nebýt toho, že přímo pod námi začala bublat voda. Teoreticky by to mohla být velryba, byť asi ani v té době, vorvani Lamanchem běžně neproplouvali. To by nebylo tak špatné, Jákob měl konexe na stejném místě jako jistý Jonáš, ale zas až takové štěstí nás nečekalo. Druhým, bohužel správným vysvětlením onoho jevu bylo, že se vedle nás začala vynořovat ponorka. Nebyla žlutá a jakmile z tlampače umístěného na špičce její věže vytekla mořská voda, zalil okolí Wagnerův Rej valkýr, s výrazným rytmickým praskáním, způsobeným rýhou na desce, z níž byl přehráván. O tom, že podmořské plavidlo nenáleží k britskému Royal Navy nebylo možné pochybovat. Byla přímo u našeho člunu a my jsme viděli, jak se pomalu otáčejí šrouby uvolňující její poklop. Neměli jsme se čím bránit, nebo minimálně já jsem si to myslel. Jákob, syn Davidův, byl ovšem jiného názoru.

„Já ti vlastně ještě něco dlužím,“ prohlásil rázně a rozhodně, vztyčil se, a za pro mne otravného zpěvu, kterým se se snažil přehlušit Wagnera, vytáhl ze svého golfového vaku vteřinové lepidlo Patex Extreme. Ladným pohybem kápl pár kapek mírně zakalené tekutiny na každý z uvolňujících se šroubů a ty okamžitě zatuhly. 

Uvnitř bylo slyšet v rychlém sledu hlasy německých námořníků, kteří na rozdíl od jejich pozemských kolegů nemluvili ani kultivovaně, ani francouzsky: „Es ist nicht möglich! Scheißere  rostige Vorrichtung!- To je strašné! Zasraný rezavý krám!“ promlouval matróz, který nejspíše nemohl uvolnit šrouby poklopu zalepené slavným vteřinovým lepidlem.

„Schlagen Sie es mit einem Hammer!- Tak na to vem kladivo!“ radil mu jiný, který možná znal onu dětskou píseň o tom, jak spadla pec.

„Ich werde es schlagen!- Já do toho praštím!!!“ ozval se netrpělivý hlas, jak plyne z budoucího kontextu evidentně náležící pořádnému svalovci!

„Nein, Siegfried! Nicht du! Nicht du!- Ne, Siegfriede!" Né ty! Ty né!"varoval někdo, kdo dovedl odhadnout následky. Jenže možná i kvůli Wágnerovi, Sigfried nejspíše varování neslyšel, protože se ozvala rána, za kterou by se nemusel stydět ani starý pecař, co není doma, natož ten mladý, co má hned hotovo.

Kladivo vedené rukou mocného Nibelunga, kterého jsme na vteřinu zahlédli v trhlině, prorazilo plášť ponorky  tak nešťastně, že se celá na místě rozpadla a potopila v důsledku čehož umlkl i božský Wagner.

„Es ist scheiße! Das ist das Ende!“ znělo chvíli potom odněkud z hlubin.

 Pak už bylo slyšet jen křik racků a Jákobovo zaříkávání: Baruch ata Adonaj Elohejnu melech ha-olam, še-asa et ha-jam ha-gadol. Požehnaný jsi Ty, Hospodine, Bože náš, Králi všehomíra, jenž jsi učinil veliké moře.“

„A požehnaný buď Pattex Extrém, jenž si učinil moře bezpečnějším!“ Dodal jsem k tomu já.

„Jo, jo, takhle náš veliký Bůh činí své zázraky!“

Svítalo. Kolem našeho červeného člunu se na hladině pohupovala velice nafouklá těla mrtvých námořníků ponorkového loďstva KriegsMarine. Vypadali jako nafouklé figuríny obřích chlapečků v námořnických oblečcích. Mezi nimi pluly též červenobílé  záchranné kruhy, trouba od gramofonu, fotografie budoucích vdov, pohřební věnce a několik utonulých krav.

„Tak tohle mi zpravodajský důstojník Royal Navy neuvěří, až nás bude vyslýchat, poté, co doplujeme do Anglie.“ Povzdechl jsem si ještě pořád naplněn úžasem.

„Tak mu to nevypravuj, a vzbuď se!“ poradil mi Bohem oblíbený Jákob, „já se zas tamhle na břehu tohoto La Mancheského Jordánu poperu s Bohem a ten mne děsně praští do boku, ne tak silně, jako jsi mne ty kopl do zadku, ale bolet to bude. Proto mám v tom golfovém vaku i Dolgit- ten zlatý krém z lékárny! Takže nic nevypravuj a vzbuď se!“

 Už jsem mu věřil. Poslechl jsem.

 

 

KONEC

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

04.03.2021 16:21:44dát kritice tipMarcela.K.

U nás je mlha a poprchává :-(

04.03.2021 14:25:19dát kritice tipIncognit

Marcela.K. Jistě nakouknu! Asi až večer, protože venku je hezky, tak možná vyrazím na chvíli ven. Sny které si vymýšlím, v podstatě žiji neustále- včetně kouzelných dialogů ze záchodu a koupelny...

04.03.2021 14:06:53dát kritice tipMarcela.K.

No vidíš, to mě nenapadlo. Ten můj sen je opravdu jen přepis obrazů z té noci, které letěly mojí spící hlavou...

Pak mám jiné sny, takové ty, co si člověk vymýšlí se zavřenýma očima. Jestli chceš nakouknout...

https://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=349170

04.03.2021 13:40:43dát kritice tipIncognit

Marcela.K. No ke snu si vždy musí člověk něco domyslet- myslím, že sny to po nás chtějí. Moc děkuji za zájem a za pročtení a vlastně i za pochvalu.

04.03.2021 13:21:43dát kritice tipMarcela.K.

Kdyby to bylo blbě napsaný, tak bych to nedočetla :-) Obdivuju tvoji fantazii, rozhled, humor a schopnost udržet si čtenáře až do probuzení  :-)) 

Vlastně mi je i docela fuk, jestli se ti to doopravdy zdálo, nebo sis to "jen" vymyslel. Díky za odkazy. 

08.02.2021 13:48:081 tipů dát kritice tipIncognit

Díky Goro- nepatří to k mým nejlepším dílům, spíše k takovým po probuzení narychlo sepsaným kusům, ale jsem rád, že dává smysl. Sny si pamatuji, protože si v nich v průběhu snění dělám v podvědomí záchytné body- po probuzení je pak nějak propojím...

A moc děkuji za korekce!

08.02.2021 13:42:59dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Překvapení, Incognite, a dobré!! Zábavně napsaný sen/příběh... dost složitý, obdivuji, že jsi ho nezapomněl:-)

............

To já ve snech vždy tak trochu tuším - to je pak lehké být tak trochu hrdinou./tady bych to první - tak trochu tuším - odstranila/

Jednoho podvečera jsme v dáli zaslechly vytoužený  - zaslechli

 „A pro tebe máme za test pořádně propečené - za trest

 Vpadali jako nafouklé figuríny - Vypadali

07.02.2021 12:01:47dát kritice tipIncognit

Díky Annie.Snů sem dám časem víc, ačkoli, i básně jsou vlastně takové trochu sny....

07.02.2021 10:13:58dát kritice tipannnie

Incognite!!!!!! NÁDHERA!!!!!! Bravo! Řvala jsem smíchy. Díky a tip a.

07.02.2021 09:55:34dát kritice tipIncognit

Savage Flame- Tak to mne moc těší. Já to považuji jen za takové hříčky- mám zapsaných asi deset podobně surrealisticko- groteskních snů- zdá se, že mé podvědomí k tomuto druhu grotesknosti tíhne... tak s nějakým odstupem je zde budu zveřeujňovat, pokud si naleznou svého čtenáře.

07.02.2021 09:52:00dát kritice tipSavage Flame

Ja si sve sny vetsinou nepamatuju... Ovsem i kdyby ano, jsem presvedcen , ze bych je ani nahodou nedokazal prevypravet, natoz pak takhle poutave. At uz se jedna o presny prepis skutecneho snu, mirne uzpusobeny, nebo cirou fikci, proste me to hrozne bavilo a to vcetne tech az surealistickych zvratu... No mozna i prave diky nim... :) Moc dekuji za super pocteni. ;) S.F.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor