nevěřím na náhodu, ale ani náhodou nevím na co vlastně věřím

        Tušení se s ní vleklo deštivým dnem jako i několik pouličních psů.
        Pod deštníkem byla vidět její tvář.
        Jakoby s ním žuchla do mouky.
        I vylepené plakáty se tvářily divně.
        Jakoby pamatovaly stanné právo.

    „Je čas,“ řekla.
    „A nebude to omyl?“ zeptal se, i když byl připravený.
    Byl připravený na leccos, ale přeci jen...
    “Já jsem čekal, že to bude všechno nějak důstojnější, jako třeba, že přiletí černý havran. Nebo zavane chlad vesmíru. Nebo...“
    „Ty jsi asi čtenář, že jo?“
    „No...vždycky jsem rád četl.“
    „To ti chválím, ale všechna ta slova v knihách se jen snaží obrušovat hrany života.“
    „Tedy i smrti.“
    „No...aniž si to uvědomíš, tak otupují tvoji pozornost pro realitu.“ 
    „K čemu je pak povinná četba?“
    „Aby se tolik nečetlo.“
    „TO je TO vždycky s takovou osvětou?“
    „Jen u těch, co by chtěli oznamovacího havrana.“ 
    „A nějaké harmónie by nebyly?“
    „A u těch, co to chtějí s muzikou.“
    „No vždyť je to přeci jen důležitá událost.“
    „Pro koho?“
    „A sakra!“