Prokletý básník Ilja Ponček

Kdesi hluboko ve Slezských Beskydech došlo ke zrození barda. Uprostřed pustých hvozdů pocítil malý Emil políbení Múzy a rozhodl se býti umělcem, jen ponejprv ještě přesně nevěděl jakým. Je to skutečně trpký úděl, chtít něčím být a nevědět přesně čím. Zatím tedy oblast svého budoucího působení blíže nespecifikoval, říkal si prostě umělec a zahájil etapu, kterou význační umělci při psaní pamětí nazývají termínem: „Hledání sama sebe“.

Nicméně i přesto, že malý Emil v počátcích své kariéry ještě přesně nevěděl, v jaké umělecké oblasti se stane legendou, velice dobře si uvědomoval nutnost míti pseudonym. Rodové jméno Emil Lopata, které zdědil po rodičích, rozhodně nezní nikterak elegantně, zvolil si tedy jako své umělecké jméno daleko libozvučnější Ilja Ponček. Toto slovo slyšel kdysi na trhu v Polsku a přišlo mu drsné. Až o mnoho let později se dozvěděl, že Ponček znamená v Polsku hovorově kobliha, ale už bylo pozdě, bard s tímto pseudonymem byl zrozen.

Období hledání sama sebe bylo truchlivé. Nejprve se pokoušel prorazit v hudební oblasti (půl roku cvičil ve svém pokoji na bicí), ale jelikož ho chtěli sousedi po nějaké době fyzicky napadnout, hudby raději zanechal. Následně strávil spoustou hodin se štětcem v ruce, při snaze stvořit význačný obraz. Výsledek byl neradostný, jelikož jeho první a poslední nedokončené plátno si maminka spletla se starou plesnivou hadrou a hodila ho do koše. Dále se pokusil napsat román, ale když po měsíci skončil u prvního odstavce, jak se to nadějným literátům často stává, náhle si uvědomil, že zcela postrádá jakýkoli talent a ani obecně nic kloudného neumí. Rozhodl se tedy stát se prokletým básníkem, což je ta pravá cesta, když všechno ostatní zklame.

Svou kariéru nekompromisního prokletého barda zahájil ve svém dětském pokoji jednoho pošmourného sobotního jitra. K ožehavým otázkám současnosti se vyjadřoval volným veršem. Původně se chtěl prosadit jakožto básník, píšící striktně veršem vázaným, ale když se mu ani po dvou měsících nepodařilo prolomit první sloku (souzvuk mu stále nějak unikal), vrhl se na rým volný a najednou to šlo samo, první sloku bez rýmu prolomil snadno. Aby již v zárodku své tvorby předešel rozličným výtkám ohledně značného rozšíření básníků píšící touto formou, dal si přídomek Prokletý. Prokletí básníci se od těch obyčejných liší v tom, že píšou své básně jako by byli básníci obyčejní, akorát si říkají Prokletí.

Nakonec nechtě svůj přídomek potvrdil. Když se brouzdal drsnými slezskými lesy, hledaje inspiraci ke druhé sloce, nechtě zakopl o košík plný hřibů slezsko-polské babky, která ve křoví vykonávala mezinárodní potřebu. Ta ho okamžitě proklela slovy: „Něch ťa v řiť krev zaleje!“ Zvláštní, podivil se Ilja, když pelášil pryč. Odkud ta mrcha ví, že mám hemeroidy, zamyslel se (každý správný básník má hemeroidy, jak se snaží vysedět verš), to mi hlava nebere. Jenomže kletba je kletba a večer mu skutečně ten hemeroid praskl, takže se Iljovi splnilo jeho přání a byl definitivně prokletý.