Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 452 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

O lásce
datum / id11.02.2021 / 517032Vytisknout |
autorMajaks
kategorieMiniatury prozaickéDalší dílo autora
sbírkaRusko,
zobrazeno140x
počet tipů5
v oblíbených0x
O lásce

  To ráno, kdy ho rozbolel zub, si plukovník zapamatoval velmi dobře. Vzbudil se tehdy ještě za tmy, vyhrabal se z postele a oděn jen v župan stanul nad umyvadlem s otevřenou pusou a hledal zdroj bolesti. Jeden zub po druhém bral mezi palec a ukazováček a zkusmo jej tisknul, než se přesunul k dalšímu. Zastavil se u špičáku vpravo nahoře. Palcem masíroval váček na vnitřní straně dásně a v zrcadle si přitom prohlížel svou zkroucenou tvář. Někde se stala chyba. Porfyrij Viktorovič Denkin mu několikrát opakoval, že po třicítce se už zuby nekazí - a Porfyrij byl nejlepším stomatologem v celé Astrachani. Jenže teď tu stál, na prahu čtyřicítky, důstojník a v každém ohledu ctihodný muž - s palcem hluboko zasunutým v doširoka otevřených ústech, mhouřil oči na svůj přihlouple se šklebící odraz v zrcadle a vzteklý bolestí tisknul dáseň víc a víc, až ucítil na jazyku teplou chuť sladké aristokratické krve. Někde se stala chyba. Zanedbal snad hygienu?
  Vyplivnul krev a slina zůstala viset ze rtu, hřbetem ruky ji rozetřel po bradě. Znechucen.
Zahanben, ponížen netečnou přírodní silou, jež nebere ohledy na nikoho a na nic - na jeho důstojnost, na jeho hodnost, původ, víru či přesvědčení. Zbaven vší vážnosti a pýchy, pouhá hříčka, vydaná napospas rozmarům chemických reakcí, schválnostem biologických procesů. Samé tělo, vše jen tělo. Chemie a fyzika. Žádná duše, jen materiál. Jen bolest. Kde je prostor pro ducha? Inteligenci? Autoritu? Nikde. Není. Neexistuje. Existuje jen palčivá, pulzující, nepolevující bolest. Opít se. Zmírnit ta muka. Vyhledat lékaře. Nechat se ošetřit. Jak ponižující, jak skličující, ubíjející procedura.
  Láhev vodky stála na psacím stole. Našel i kleště a děkuje osudu vrátil se k umyvadlu. Mocně z láhve upil a stisknul zub v kleštích. Pevně, s rozhodnou prudkostí, zaviklal zubem dovnitř a ven, uchopil kleště do obou rukou a táhnul, táhnul vší silou, obličej zrudnul a plukovník nedýchal, svaly na krku napnuté k prasknutí, stejně tak i svaly na rukou. Žíly naběhlé, vystouplé šlachy, celé tělo sevřené v křeči – plukovník táhnul. Táhnul řepu. Táhnul na východ. Přes Sibiř, na Kamčatku a dál. Na mrazivé Beringovo moře. Na dohled Aljašky. Táhnul. Zub povolil, zůstal v kleštích, čistě vytržen. A plukovník se vrátil z Kamčatky; sesunul se na podlahu, popadal dech a ústa se mu plnila krví. Modrou krví aristokrata ducha.

  Ano, dobře si to ráno zapamatoval; bolest, zmar, svoje pošetilé vítězství nad přírodou, po kterém mu zbyl otvor na místě pravého špičáku. A nyní, o nějakých pět let později, o pět tisíc mil dále na východ, starší a zkušenější, s vráskami ve tváři o pět setin milimetru hlubšími, se k němu vracel znovu. Vracel se k němu v myšlenkách, vracel se v čase. Nebo se čas vracel k němu.
  Bylo těsně před východem Slunce, mrazivé březnové ráno na stodvacátém poledníku. Vítr skučel za okny, dorážel na zdi a komínem pronikal do vychladlých kamen. A plukovník opět nemohl spát, opět ponížen, znovu obětí netečné přírodní síly, vztekle rázoval po místnosti nemaje klidu a prkenná podlaha vrzala pod jeho kroky, světlo lampy se chvělo v jejich otřesech a stíny na stěnách se třásly před plukovníkovým hněvem, ale nic, nic nemohlo smazat obraz v plukovníkově mysli, obraz  vypálený na sítnici, v samotném očním nervu, a nic nemohlo ztlumit bolest v plukovníkově srdci. Obraz krásy a bolest toužení. Jemný obličej orámovaný černými vlasy, hypnoticky se vlnícími ve svěžím vánku, třpytícími se v slunci tisíci odlesků, hluboké oči, plaché i vyzývavé současně, veselé a hloubavé, rozverný úsměv plný něhy... a chvění prostupující celým tělem, neodbytná úzkost, trapná bezradnost, svědění. Kde se tu, k sakru, vzala?!
  Někde se stala chyba. Porfyrij Viktorovič Denkin mu několikrát opakoval, že po čtyřicítce se už člověk nezamiluje. Zanedbal snad hygienu?
Zoufalý plukovník snažil se rozpomenout na bolest zubu. Pulzující, neodbytnou, ponižující... a řešitelnou. Jenže láska není jako zkažený zub, nestačí jedno trhnutí. Láska se vleče. Je jako hemoroidy – jen mnohem horší. Víc jako svědění na žaludu, nemoc příliš zahanbující, než aby bylo možno se s ní někomu svěřit. Stud nedovolí navštívit lékaře, a tak se člověk pokoutně léčí vlastními silami, zkouší, co by pomohlo, v skrytu aplikuje podezřelé lektvary, a především doufá, že nákaza časem sama ustoupí, aniž by se kdokoli dověděl, co ho postihlo. Navýsost ubíjející procedura.
  Ovšem plukovník nikdy nebyl trpělivý, vždy tíhnul k impulzivním řešením. Pohledem těkal po místnosti. Kde je tu prostor pro inteligenci? Pro autoritu? Kde je alespoň trocha místa pro bláznivý počin s kleštěmi?
Láhev vodky stála na psacím stole, hned vedle nabité pistole. Našel i fotoaparát a děkuje osudu vyběhl ven do řídnoucí tmy.
  Za deset dní napsal příteli Denkinovi do Astrachaně:
  Láska je, zdá se, na ústupu. Má to několik příčin. Jednak jsem ji už týden neviděl, potom taky na fotografiích, které mi zbyly, vypadá hůř než na rozmazaném otisku v mé paměti, ale hlavně jsem racionální člověk, když mi dáš čas, dokážu rozklíčovat původy svých pocitů a rozmělnit tak jejich palčivost. Láska... V mém případě jde o stesk po neprožitém mládí. Vidím-li něco svěžího, krásného a čistého, co nemohu mít a čemu se nemohu ani podobat, cítím se mizerně. Je to ono břemeno nerealizovaných možností, ta stará povodeň mezi prsty - teď už jen coby trýznivá vzpomínka, možná však o to bolestnější. Připomene se v podobě náhlého intenzivního vzplanutí, aby po čase zas ustoupila do pozadí jako jakási neurčitá, leč všudypřítomná rozmrzelost, otravující každou radost, každý nádech, každý sen.

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

17.02.2021 15:03:01dát kritice tipSilene

Jsem slabý žák, znám to z obrázků, čumilství a dopadů jen po pět set tudíž jsem si dovedla představit výklad stěží metaforický. Neříkám, že mi nebyl podezřelý.

17.02.2021 14:52:29dát kritice tipMajaks

Správný výkladd je čistě statistický.

17.02.2021 14:37:02dát kritice tipSilene

Zatraceně. Jak si tohle vykládat... v rámci geologického času zaokrouhleno na holocén, v rámci historických epoch možná počátky zemědělství, ve stavařině pro mateřské školky to asi znamená, že most z písku nevydrží (ale vůbec ničemu z toho nerozumím), a při mentálních schopnostech dopočítati se přibližně sedmnácti slabik na řádku leda jako akutní trudomyslnost. V té se vyznám, odcházím luštit Šiktance. Je milosrdnější.

17.02.2021 13:39:26dát kritice tipMajaks

Moje povodeň je Q10000.

17.02.2021 13:16:12dát kritice tipSilene

Tak mám to, žádný Rus ani Francouz, Švéd. August Strindberg, hra První varování. (Prý se pracovně jmenovala První zub.) Kdepak, paměť je nespolehlivá bestie. (A registruji i povodeň mezi prsty, provázanost zde: Q100.)

vysvětlivka: Komentář navazuje na jiný můj, pod tvou Pravdou o Srebrenici.

16.02.2021 09:15:23dát kritice tiplastgasp

Již dlouho jsem nečetl tak barvitě podaný příběh. Gratuluji k představám. Dokonalé.

13.02.2021 12:36:26dát kritice tipDagmaram

Uau, skvělý. Poslední odstavec parádní. Ten kdo v sobě tohle má a není nás málo, cítí, že mu z duše hovořiš. Popsal jsi tu něco, o čem vím, ale vyjádřit a popsat bych to nesvedla. Jsem hrdinou tvé míní a nevím, jestli bych se neměla stydět. Tip

12.02.2021 11:49:27dát kritice tipannnie

Auuuu... Nojo, no... Vyrvat nebo zdrhnout. Chlapi... No, tak taky tip, samozřejmě :)



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor