Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 456 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Pravda o Srebrenici
datum / id11.02.2021 / 517034Vytisknout |
autorMajaks
kategorieMiniatury prozaickéDalší dílo autora
sbírkaRusko,
zobrazeno291x
počet tipů7
v oblíbených0x
Pravda o Srebrenici

Co když tu umře? Bude sedět, mlčet, tvářit se statečně. Čas od času se sípavě nadechne, vyrazí povzdech. Pak jí klesne hlava a přestane dýchat. Nechám ji dojet až do Prahy. Vykládání mrtvol není moje parketa. Možná ji pozdravím, až budu vystupovat. Jedno krátké nashledanou. Jsem zdvořilý člověk. Myslím, že neodpověděla. Jestli byla mrtvá, to nevím, nevšiml jsem si.

 

Je tu ovšem sexy andílek, starostlivá dívka s tenkým hlasem. Mluví rozumně. Ale mluví příliš. Ucpal bych jí ústa. Velmi konkrétním způsobem. Určitě by se jí to líbilo. Proč se vnucuje umírající ženě, když vedle je někdo, kdo ji skutečně potřebuje. Já bych její pomoc neodmítl. Dívá se na mě, jako bych naopak měl pomoci já jí. Proboha s čím. Co je mi do nějaké paní. Mám srdce z kamene. Moje lhostejnost andílka zraňuje. Sedí bezradná. Jediná citlivá bytost v poloprázdném vlaku. Chce volat sanitku. Vysvětluje paní, jaké by to pro ni mělo výhody. Myslí často na znásilnění? Má ráda anální sex? Nebo je naopak ještě panna?

 

Žena sanitku nechce. Ale vyjadřuje cosi jako vděk. Bere andílka za ruku. Sakra proč za ruku. Vzal bych ji za prdel, roztáhl dlouhé nohy v kozačkách. Je to hodná holka, ale oblíkat se umí. Dokonce má i rtěnku, bude na ni krásný pohled, až mezi těmi rty zmizí můj žalud. A konečně zmlkne. V přítomnosti lidského utrpení nelze myslet než na sex.

 

Žena působí stabilizovaně. Andílek je zklamaný. Cítí tíseň. Nejhorší je, když se situace nevyvíjí. A co když se pak něco stane. Bude si to vyčítat do konce života.

 

Co já. Co si budu vyčítat já.

 

Angažmá paní průvodčí. Morální dilema, zda lze někomu vnutit pomoc proti jeho vůli. Nelze. Starým lidem nelze pomoci, ani kdyby o to stáli. Jaktože to nevidí. Já jsem naopak pomoci otevřen.

 

Nebylo jí dobře, když nastupovala, bolelo jí srdíčko. To říkala vám, mně to neříkala. Ano, musela jsem jí pomáhat. To bude ovšem jádro problému. Kdybys jí nepomáhala, nedostala by se do vlaku a všechno by bylo v pořádku. Problém by zůstal kdesi na nástupišti. Neexistoval by. Místo toho tu teď sedí a z posledních sil se brání.

 

Dokonce vydává zvuky, v nichž lze poznat slova. Bude prý vystupovat v Libni. Jako já. No vida. Bude tedy na mě, abych ji převzal?

 

Andílek prý Libeň zná, chodí tam do práce. Myslí jistě nějakou brigádu. O žádném bordelu v oblasti nevím, tak že by třeba advokátní kancelář? To by se mi líbilo. Na druhou stranu se tím poněkud vzdaluje mému světu.

 

Mezitím se vlak plní. Dvě mladé ošetřovatelky. Může jim být nejvýš šestnáct. Před chvílí si povídaly, jak se opily na zábavě, a teď už zachraňují životy. Ha. Nemohou nahmatat tep. Vždyť jsem to říkal, ztrácíte čas s mrtvolami. Jedna má hezký zadek, druhá vůbec ne.

 

Andílek nakonec strhnul úplnou lavinu vřelé lidskosti. Lidské vřelosti. Tak jen pozor, ať nás všechny nezavalí. I nějaký uvědomělý chlapec přispívá svým zaujetím, pro trochu dobré vůle ho neubude. Tak přece jsou lidé starostliví. Nakonec třeba zůstanu ve své lhostejnosti opuštěn. Bylo by to snad spravedlivé.

 

Všichni se shodnou, že sanitka je nejlepší. Jen paní se na tom neshodne. Lomí rukama. V Libni vystoupí a dál to prý zvládne. Nemá komu zavolat? Nemá. Pracuje. Nic ji nebolí. Jede prý k doktorovi.

 

Mladé ošetřovatelky svolávají konsilium. Cukrovka. Máte cukrovku? Nemáte. Co ale nízký tlak, navíc paní má koutky dolů, mohla by to být i mrtvička. Každopádně v tomhle stavu o sobě nemůže rozhodovat. Andílek už volá záchranku, podává informace. A podává telefon paní. Chtějí s vámi mluvit. Paní mlčí do telefonu. Zarputilý, nepolevující vzdor. Má můj obdiv. Chce si v klidu potrpět, možná i malinko umřít - a stane se obětí skupinky mladých, krásných lidí, před jejichž nelítostným soucitem není úniku. Kdyby hledala spásu, tak nebude jezdit vlakem.

 

Andílek sděluje telefonu své jméno. Bělohubá, zapisuju si. Nyní telefonuje průvodčí, zatímco vlak stojí. Ano, paní zvládne v Libni vystoupit. Vlak už jede.

 

Bělohubý andílek má úsměv na tváři. Blaženost se mísí s ostychem tvářit se blaženě. Taky pýcha. Nezapomínat na pýchu. Splnila povinnost. Udělala vše, co bylo v jejích silách. Co se bude dít dál, už není její věc. Ale určitě to budou samé dobré věci.

 

Otázka do pléna. Vystupuje tu někdo? Jistě, případně počkám s paní, než záchranka přijede. Přísahám. Taky jsem svým způsobem dobrý člověk. To by mohlo na andílka zapůsobit. Určitě se nevidíme naposledy, holčičko. Teď už znám tvoje jméno.

 

Na nástupišti dva muži v oranžových vestách. Konec cesty, sklapla past. Chybějí jim jen buřinky. Tak půjdeme. Tváří se sveřepě. Podepírají paní, jdu pár kroků za nimi.

Vy jste malinko pobumbala, říká jeden hrubým hlasem. Je to profesionál.

Ne! Bezmocný vztek, paní se s nimi nechce. Stojí a drží se zábradlí.

A vy jste kdo?

Já nejsem nikdo.

Tak běžte, tady ničemu nepomůžete.

Přece se tu nebudeme prát, slyším ještě za sebou.

Copak musí každý příběh skončit stejně?

 

V ideálním světě by měl být cítit aspoň nějaký rozdíl mezi přivoláním pomoci a udavačstvím. Neotáčím se, ale nepochybuji, že andílek se dívá. Jakým podivným způsobem asi její laskavá mysl překroutí tuhle scénu. Odcházím ulicí. Kousavě chladným ránem. A jak se vzdaluji lidskému utrpení, přestávám myslet na sex a začínám myslet na lidské utrpení. My lhostejní lidé sdílíme nejhlubší soucit, pochopení zásadní bezvýchodnosti. Raději bych umřel ve škarpě než snášet takové ponížení.

 

Docela masakr, co, říká hlas vedle mě.

Aha, ten člověk jel s námi.

Tak vona byla nakonec vožralá, že nás to hned nenapadlo.

Tobiáš 4:15, příteli, říkám mu s hořkým vědomím, jak zcela nedostatečné to pravidlo je.

Dívá se na mě zmateně, pak beze slova odchází. Možná na mě za rohem zavolá záchranku.

Nakonec by bylo lépe, kdyby se nikdo o nikoho nestaral. Brzy to poznáš, andílku.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

16.02.2021 20:17:48dát kritice tipLuzz

pořád teda nechápu ten název (kromě zmínky o masakru v závěru tam nevidím souvislost, ale zřejmě moje chyba). a možná by stálo za to připojit epilog - jak to dopadlo s andílkem a vypravěčem.

14.02.2021 13:25:24dát kritice tipSilene

(Sakra. Snad jsem autorovo úsilí nezhatila. Mohu přispět než jediným.)

14.02.2021 12:42:48dát kritice tipMajaks

Tak priznavam, ze nazev je tak trochu vejicka na ctenare. Chci timhle textem zautocit na hranici peti tipu. 

14.02.2021 12:10:27dát kritice tipSilene

Á, náležitě řízný kousek, při jehož čtení se mi kroutily palce u nohou. Z komplexních pocitů, jimiž mě ošívalo, bych se tu nerada obnažovala, natož potom odhalovala průběžnou míru ztotožnění s tou kterou z postav, ale oceňuji tuto ráznou výmalbu lidskosti vyšperkovanou frky ve stylu: „Je to hodná holka, ale oblíkat se umí.“, „Jen paní se na tom neshodne.“, „… před jejichž nelítostným soucitem není úniku.“ Skvělý.

Celá nesvá jsem rovněž z rafinovaného zařazení do série Rusko, hlavně ta Libeň mě mate, vždy mi inkriminovaná stanice připadala poměrně v pořádku, tedy v rámci možností ČD. Nejsem tu ovšem přes normování pořádku, zejména vlastního.

U názvu potom autora podezírám rovnou z imprese, který mi v hlavě evokoval masakr (slovo je ke konci textu i přítomno). Že by se u Srebrenice jednalo o jméno některé z postav, tentokrát nepředpokládám, plna nejistoty, zda se neochuzuji.

Čtenářský požitek jsem prolnula s prožitkem z miniatury O lásce, i když bych asi neměla, no ale udělala jsem to. Všechna ta řeč o oškubaném lidském důstojenství, jak krásně zde napasována na nebohého Andílka! (Nebo dobře jí tak? Ach ne, má vrozená sou…) U samotné Lásky si aktuálně zoufale nejsem s to vybavit, kdo je autorem kousku, který mi v dobrém slova smyslu připomněla, jakože který z ruských klasiků – že s jeho povídkou/hrou by fungovaly jako dvě řezbářské práce do mýdlového špalku, kamej a intaglie. (Budu bloumat pamětí. O krásné ženě, jíž se rozlomí první zub. Manžel, bytná, její mladinká dcera. Pokud není původ francouzský, vážně vůbec nevím.)

Tu ještě že: Výborné psychologické momenty, typicky pocit decentně překypělé hrdosti z obstarání sanity. No jo no.

Vypravěč je chvílemi fenomenálně zlověstný. Vždy jen tak mžitkově.

13.02.2021 12:25:24dát kritice tipDagmaram

cynické,originální. Tohle se ti podobá. Dobře napsané, jen celou knihu bych pro tu střízlivost asi nedala. Takže vlastně miniatura, která vydá za celou knihu. Teda pro mě.

12.02.2021 11:38:08dát kritice tipannnie

No, nebudu se opakovat, Majaksi. Vezmu to krátce: tip a.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor