Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 452 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Sněženka
datum / id11.02.2021 / 517035Vytisknout |
autorMajaks
kategorieMiniatury prozaickéDalší dílo autora
sbírkaRusko,
zobrazeno223x
počet tipů8
v oblíbených1x
Sněženka

- I -

Tak koho tu máme dnes? Svobodník Gabrielle Meier. Tak jo. Určitě velká kočka, nosila kávu na štábní porady a všichni ti chlípní důstojníci jí čuměli na zadek a na prsa obepnutá v uniformě. Byla to hodná holka s milým úsměvem a soucitnou duší, vlévala naději do zkroušených srdcí spolubojovníků, dělala, co mohla, dřela do úmoru, s velkým sebezapřením až do roztrhání těla. Ke kterému došlo přesně v den jejích dvacátých narozenin - devátého května 1945. Představuji si, dejme tomu, nějaký zbloudilý dělostřelecký granát. Možná poslední výstřel celé války.

Hned vedle leží Georg Getzlaff. Co říct, odvedli ho, když mu bylo 16, absolvoval krátký výcvik, a než vůbec dostal do ruky ostrýma nabitou flintu, umřel na akutní zánět slepého střeva. Podle mě byl ještě panic.

Přesouvám se k dalšímu. Wolfgang Hamann. To je fakt hloupé jméno. Nevím. Žil a umřel. Musím už zpátky do práce.

A musím spěchat, v jednu je jednání. Zastavím se ale ještě u svojí Sněženky; Sněženky Dobruškové – nejen to jméno, ale ta fotka! Vlnité vlasy na ramena, rozverný úsměv a svůdná jiskra v očích. Zcela nevhodné foto na náhrobek. Obřadná vážnost jde stranou, cosi mě svírá u srdce. Myslím, že Sněženku miluji, chodím k ní denně a koukám jí do očí. Do těch nejkrásnějších černobílých očí, jaké jsem kdy viděl. My dva jsme pro sebe byli stvořeni, věčná škoda, že umřela v roce 1924. A já se narodil o šedesát let později. Ne že by to byla nějaká ironie osudu, prostě to tak je. Ale je to škoda.

Spěchám do kanceláře, polední pauza končí. Někdo chodí na oběd, já chodím na hřbitov.

Jednání s rakouskými architekty, přijeli z Vídně ve velkém počtu. Naproti mně sedí Simone Meier. Je jí sotva třicet, mluví o členění fasády, vysvětluje, proč je třeba obejít se bez parapetů, a já přemýšlím, jestli je Meier časté příjmení. Asi je. A třeba jsem byl před chvílí u hrobu její babičky. Rád bych si s ní o tom popovídal, ale spěchají hned zpátky do Rakous. Všechno je domluveno, třeseme si pravicemi. Sbohem, děvčata.

Hezký holky tyhle upravené architektky z metropole. Nesu si ke stolu šálek kávy a myslím na jejich tváře, sebevědomé a inteligentní. Ale jejich starosti o to, odkud, kam vede eskalátor a jaká je minimální výška podlaží, mi připadají dětské. Jsou to dětské ženy. Gabrielle Meier tížily jiné problémy.

Sepisuji dvojjazyčný zápis a rozesílám zúčastněným. Je večer, venku tma. Ještě u otevřeného okna dopíjím kávu, než odjedu domů. Ulice pode mnou je živá i mrtvá zároveň.

 

- II -

Ležím na zádech, je bezhvězdná noc a tma jak v pytli, stěží dohlédnu na strop. Něco na tom stropě je. Nějaký obrys, nějaká podoba. Soustředím se, abych ji rozeznal. Probouzí mě ostré slunce. Slunce je každý den nové a na stropě nic není.

Ranní káva. Slunce je každý den nové, a tak se vlastně nikdy nemění. Nestárne, neslábne. Co bylo, není, co je, nebude. Vteřinu za vteřinou. Tik – tak. Zrození, smrt. Zrození, smrt. Jen to, co není, je možné.

Točím volantem a poslouchám Einstürzende Neubauten. Vhodná hudba pro statika. Sluncem zalitá cesta do kanceláře. I ta je každý den nová? Nějak se tomu zdráhám věřit.

I ti každý den noví kolegové se jeví stejní jako včera, stejní jako předvčerejškem. Maily jsou ovšem nové... a stejné zároveň. Problémy stále tytéž v stále nových vydáních. Inu, vzdávám se úvah a vyřizuji poštu. Jsem nedostudovaný filosof a nerozumím světu.

Ve dvanáct opouštím kancelář a ubírám se k hřbitovu. Vcházím boční brankou. To, co jsme teď my... se tu nikde nepíše. Prvních pár hrobů znám nazpamět, vlastně víc než pár, chvíli to trvá, než se zatoulám někam, kde to nepoznávám. Nic nehledám. Dřív jsem pátral po malých dětech, po mladých dívkách, po manželích, kteří umřeli ve stejný den... Postupně jsem zjistil, že žádné kuriozity vlastně nepotřebuji, bohatě mi stačí ta okázalá přítomnost smrti, zarostlé hroby, opečovávané hroby, všechny ty mrtvé holubice z kamene, klečící muž, který otevírá jakousi mystickou bránu. Mimochodem je nahý. A mimochodem má menší penis než já. Jsem spokojen. A tak bloumám, procházím bezcílně pěšinkami mezi hroby a pak zase stojím před Sněženkou Dobruškovou a hledím jí do očí a ona do mých. Ta fotka je tu už devadesát let. Skláním se k ní. Co nejblíž. Prohlížím si její náušnice, její šíji.

Jsem normální zdravý člověk, musím zpět do práce.

Navrhuji prvky horizontálního ztužení, snažím se zohlednit vliv smršťování podle článku profesora Fastabenda.

Večer se koná večírek. Pochopitelně se ho účastním. Sedím mezi veselícími se lidmi. Je mi šestnáct a piju vodku. Umírám na zánět slepého střeva. Někdo se mě na něco ptá. Myslím, že jsem ještě panic. Odpovídám. A odpovědí je mi úsměv. Milý úsměv. Rozverný. A přesto.

Na živých ženách je cosi tak zneklidňujícího. Jejich nedokonalost. Jsem opilý na mol. Plácám nějaké nesmysly a ona se mě pokouší odvést domů. Vymaním se jí, nechávám ji samotnou. Je to hodná holka s milým úsměvem. A soucitnou duší. Věčná škoda, že... Jdu na hřbitov.

Kde jsi Sněženko? Sněženko, kde jsi. Brána je zamčená a všude je tma. Svítím si cigaretou. Normální zdraví lidé nepřelézají hřbitovní zdi. Jedu domů taxíkem.

 

- III -

Ležím na zádech, je už skoro ráno a v šeru se na stropě rýsuje nějaký obrys, nějaká podoba. Nedokážu na ni zaostřit. Slunce je každý den nové, ale já jsem nesmírně starý a opotřebovaný. Smrdím.

Do práce jedu raději zase taxíkem. Taxikář poslouchá Einstürzende Neubauten. Was ist, ist; was nicht ist, ist möglich.

Žijeme v nejlepším ze všech možných světů. Jsem nedostudovaný filosof a nerozumím vůbec ničemu.

Navrhuji prvky horizontálního ztužení. Bolí mě hlava.

Nad hrobem Sněženky Dobruškové někdo stojí! Muž v černém kabátu. Skrývám se za keř a čekám, až odejde. Sklání se k náhrobku, klečí před ním a dotýká se ho rukama. Odchází. Chvíli čekám a pak spěchám na místo.

Fotka je pryč. Rezavý otisk rámečku na kameni a volný šroub v písku. Zoufalství. Stupňuje se. A stupňování nemá hranic. Cosi uvnitř mě se trhá na kousky. Běžím směrem, kterým odcházel ten muž, dobíhám k bráně a vybíhám před hřbitov. Rozhlížím se na všechny strany.

Vracím se k hrobu, k hrobu bez tváře. Rezavý otisk rámečku. Dotýkám se ho. Uvolněný šroub v písku. Strkám ho do kapsy.

Musím zpět do práce, navrhuji prvky horizontálního ztužení.

Večer jdu na fotbal. Jsem normální zdravý člověk. Co za člověka snímá fotografie z náhrobků dávno mrtvých žen?

 

- IV -

Ležím na zádech, na stropě se rýsuje obličej Sněženky Dobruškové. Chybí mu rysy. Ó, zrádná paměti! Její oči měly jiskru, úsměv byl svůdný, vlasy vlnité a šíje ladná. Víc mi nezbylo. Bože. Zoufalství se stupňuje. Nespím celou noc.

Ranní káva. Slunce je stálé totéž, jen díky zemské rotaci mizí v noci z dohledu. Ráno vždy vykoukne přes horizont, neochotně a s obavami se pustí na další pouť oblohou, starší a slabší, než bylo včera. Od zenitu k nadiru, pořád dokola. Co bylo, není, co je, nebude. Zrození, smrt. Smrt a smrt.

Jsem nedostudovaný filosof a rozumím všemu.

Měl bych navrhovat prvky vodorovného ztužení. Čekám na poledne.

Rozechvělý se blížím k hrobu. Jako žíznící zvíře k vyschlé řece. Fotka je zpátky. Je zpátky! A Sněženka mi hledí do očí. Stále stejná. Cosi uvnitř mě se trhá na kousky. Poklekám k náhrobku. Nemám šroubovák, nehet na palci se láme. Nakonec uvolním šroubek, spadne do písku. Strkám fotku do kapsy a rychle odcházím. Nerozhlížím se doleva doprava, nechci vědět, zda mě zpoza keře pozoruje tajemná postava.

Jsem normální zdravý člověk, spěchám zpět do práce.

Vodorovné ztužení... Jednání a mladé architektky... bože, nic z toho nemá smysl... proč jsem tím kdy ztrácel čas?! V kapse mám to jediné, na čem záleží.

Mám strach se tam podívat.

 

- V -

Ležím na zádech, je bezhvězdná noc a tma jak v pytli. Srdce buší rychleji a rychleji. Hlasitě. Rozžínám světlo a jdu ke kabátu. Sahám do kapsy. Najdu jen rezavý šroubek a pár zrnek písku.






Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

13.02.2021 16:40:48dát kritice tipSilene

Ad apokryfy: Poradní popíjení kávy je ve Sněžence taková druhotná červená nit, takže generální štáb a potravinový ne/dostatek druhé světové, to byly ony spojnice v mé hlavě, pokud bys kroutil svou, jak jsem na něco takového proboha přišla. 

Doma u Hitlerů (Arnošt Goldflam)

Obyčejný den (autorské čtení)

Odkazy jednoduše přikládám, nijak tvému vkusu nevnucuji.

Ad parapetní nosníky: Jo aha. Nevím, zda je následující pro tebe něčím zajímavý vjem, text bere setkání s třicetiletými architektkami zkratkovitě, no můj čtenář se tam vybavil jakousi zjednodušující schematickou konstrukcí, jakože architekt spíš hybrid mezi technikem a výtvarným umělcem, zatímco statik striktní technik, tudíž že sebevědomé holky asi můžou požadovat ve svých vizích nějaký dysfunkční design (ale nic schopně konkrétního jako možný problém mě tam nenapadlo), on že tím třeba i otrávený, radši by řešil to možné příbuzenství, protože by ho to víc zajímalo, historie, fascinace minulým, nepotkaným, to je ono. Možná je to myšleno prostě jen tak, že práce a spoučasnost jsou obnošená vesta, ktežto ty procházky po hřbitově, ehm, živý zájem, co ho čím dál tím víc odtahuje. (Jakože se to dále v textu i přímo říká, no, tak nevím, proč to sem píšu. Asi potvrdit, že to textu nebo autorovi dobře jde.)

No, ale v rámci oné poradní představy vycházím vlastně než z toho, že sama znám asi jedinou známou architektku, která byla dost dobrým statikem, a ta se narodila tuším pár let po smrti Sněženky, asi tak čtyři, jak koukám. Mně se tyhle věci vždycky nějak nadbytečně propojují, hm. Určitě mou fantazii k uhnutí zas někam jinam povzbudily eskalátory, tak případně promiň.

S editorem jsem se bavila vždy jen o svých krátkých útvarech, tam šel přeprat relativně ochotně. Prohlížečový lupa-chvat čtenáři v dioptrických nesnázích vždy pomůže.

13.02.2021 12:14:21dát kritice tipDagmaram

Majaksi, zatím jsem četla jen tohle. Úplně mě to vtáhlo. Originálně zpracované malé velké téma. Moc pěkné.

Pred chvíli jsem doběhla 4km a čekám na manžela, který běží 8km

Mam čas, jdu tě číst dal.

Napiš něco čerstvého, fakt umíš :-)

Tipovatej tip

13.02.2021 09:53:49dát kritice tipDagmaram

an to tak chválí a na tu já dám, večer si ty tvoje věci přečtu. (normálně je próza na mě dlouhá) 

13.02.2021 09:38:56dát kritice tipMajaks

Parapety myšleny parapetní nosníky.

Ad Ctrl+  nebyl to záměr, zdejší editor děl jsem se dosud nenaučil ovládat.

Ta čárka mezi odkud a kam je skutečně schválně.

O penisu pomlčím.

Goldflamovy apokryfy neznám.

Za odezvu děkuju.

13.02.2021 09:18:09dát kritice tipSilene

Měli dost kafe? (To jak se mi vybavily Goldflamovy apokryfy.) Přiznám se, taky mě zajímá absence parapetů, takže okna slícovaná s fasádou?

Použila jsem Ctrl+.

Ráda pozoruji určitou štítivou odtažitost tvých hrdinů.

Baví mě významová nuance odkud, kam/odkud kam, i když kdoví jestli šlo o záměr. Jo, a přemítala jsem, jestli zmínka o porovnávání velikosti reálného a vysochaného přirození odkazově provazuje s nedostudovaností filosofa, kdyby jo, je to vtipné. (Teda pro mě, samozřejmě.)

13.02.2021 07:49:28dát kritice tipLuzz

pořád stejně dobrý - jako před pěti lety (?) - kdyžtak mě oprav.

asi se dnes půjdu projít na ústřední hřbitov.

12.02.2021 12:23:58dát kritice tipannnie

Měla jsem na mysli tvou korespondenci v mejch komentářích :)

 

12.02.2021 12:21:31dát kritice tipMajaks

Ja duchodce neprovokuju. Nejspis jsi ode me jen doted nic necetla.

12.02.2021 12:10:15dát kritice tipannnie

Dobřes udělal. Tohle ti šlo líp, než provokace (před)důchodců :)

Doporučuju navázat na to a nemládnout a.

12.02.2021 12:05:30dát kritice tipMajaks

Diky, annnie, jsou to naopak docela stare texty. Driv jsem je tu mel a ted se mi zachtelo je sem vratit.

12.02.2021 11:24:06dát kritice tipannnie

No Majaksi!!! Tys dospěl!!! Všechno ti odpouštím :) (Ne že bych se kdy byla hněvala)

Je to skvělej skvělej text. No konečně! Tip a pá, zdraví babi

PeS: Jsem na tebe pyšná :)

12.02.2021 10:49:43dát kritice tipMajaks

Nakonec jsem na tebe dal a opravil to na poledniky.

12.02.2021 09:15:14dát kritice tipMajaks

Prehanis, revirniku.

S temi poledniky to mel byt takovej vtip... Nevim, no, jestli moc povedenej. 

Dik moc za precteni a za ohlas. 

 

12.02.2021 08:56:59dát kritice tiprevírník

Co s tebou, Majaksi? Celá série textů, kterous sem tak najednou dal, svědčí o nedostižném spisovatelském umění a já ti můžu jen projevit hlubokou úklonu.

(Mám jen jednu faktickou připomínku: geografických rovnoběžek je max. 90, to druhé jsou poledníky. Ale to ty víš.)



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor