Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Ke kováři.

13. 02. 2021
7
8
275

Kůň Míša za napadení kolegy kočího, jenž nerespektoval nápis "kouše kope" a za poškození jeho kožichu dostal špatnou známku z chování.  Několik dní po této události jsem vycházel s obchodu, s plným košem vonícího chleba. Kontrolní pohled ke koním mi na několik vteřin sevřel krk jak oprátka. Před Míšou stála drobounká dívenka, hlavu v záklonu, zdvižená ručka s vytrčeným ukazováčkem se téměř dotýkala Míšova čumáku.

„Mami, mami, pojď sem, hele koníček!“ volala kamsi do davu lidí.

I když jsem pochybující, má prosba letěla k Bohu. Upustil jsem koš: „Míšo!“ křikl jsem varovně, abych upoutal jeho pozornost od dívenky, kterou si zvědavě oba prohlížel. Pouhých deset kroků se mi zdálo být věčností. Když jsem Míšu konečně uchopil za ohlávku, nikdy předtím jsem nepocítil tak silný pocit úlevy. Maminka se za chvilku objevila, pleskla děvče párkrát přes zadek a já se dozvěděl

„Kdepak, Zuzanku tu neuhlídá ani deset policajtů!“

V tomto případě se Míšovi známka z chování výrazně zlepšila. 

Dny se prodlužovaly, slunce rychle opalovalo tváře do ruda a přišel čas navštívit kováře. Ráno jsem si přivstal, neboť nás čekala daleká cesta. Míšu jsem osedlal a v chodbě nasedl. Při projíždění vrat jsem sklonil hlavu ke krku, protože místa pro jezdce k hornímu trámu vrat mnoho nezbývalo. Myška šel za námi na delším vodítku a vtom se to stalo: Zachytil jsem zády o horní trám, obrovský tlak mne přimáčkl do sedla.

Víc si nepamatuji. Když jsem otevřel oči, uviděl jsem dva koňské čumáky. Míša s Myškou mne očichávali jak husara padlého v boji. Ležel jsem na sněhu, záda v jednom ohni. Podařilo se mi vstát. Všechny údy naštěstí pracovaly, a tak jsem se zaradoval, že se vlastně dohromady nic nestalo – a po krátké rozcvičce jsem byl opět v sedle. 

Okovat dva koně je pořádná dřina, jak pro kováře, tak pro pomocníka. Vraceli jsme se pozdě odpoledne, záda už pekelně bolela. Po večeři, unaven náročným dnem, jsem se konečně odebral na lože a ráno jsem se ke svému překvapení, sotva posadil. Marcelka mi-i přes mé důrazné protesty-pomohla s oblékáním a doktor John mně po prohlídce uštěpačně informoval:

„Chlapče, musím ti sdělit, že si tak měsíc nevrzneš. Natržený zádový sval a pořádný výron chtějí čas.“ Doktor byl prostě takový. Z ničeho nedělal extra záležitost. Měl na starost v sezoně snad dvacet tisíc lidí a byl se starým džípem na vše sám.

Na tomto místě musím podotknout, že doktorova diagnóza byla pravdivá. Dva týdny jsem nedokázal odsunout ani židli od stolu. Nesměl jsem dokonce kýchat!  Pokud jsem si takový luxus dopřál, skončil jsem v bolestech na podlaze. Kdepak, vrznout si!

Po dobu mé neschopnosti mi pomáhal domovník hotelu Honzík. Drobný chlapík neurčitého věku, snad padesátník. Na hlavě nosil stále klobouk vytvarovaný podle amerických pastevců krav. Hotelový kuchař mně informoval, že Honzík je trochu jednoduchý, rád si přihne,  ale jinak fajn kluk. Vyprávěl mi, jak minulé léto byla na hotelu škola v přírodě. Jeden večer děti měly táborák. Honzík se objevil ve svém stetsonu a nabídl, že předvede mistra Jana Husa. Děti radostně souhlasily.

Honzík odběhl, a když se vrátil, byl oblečen jako dobyvatel severního pólu. Prošívané vatové kalhoty i kabát, rukavice, kulich, přes něj kapuci a na nohou velikánské válenky. Prošel mezi dětmi a vstoupil doprostřed ohně, jako by vstupoval do sprchy. Nastalo absolutní ticho, rušené jen praskání ohně. Děti i učitelky strnuly v úžasu. Plameny Honzíka s chutí olizovaly a on hořel a hořel. Stál vzpřímeně, hlavu zakloněnou, ruce v mohutných rukavicích přitisknuté k obličeji. Vypadal, jako by plakal nad lidskou hříšností a rozhodnut v ohni zahynout. Jedna z učitelek ztratila nervy,  začala pobíhat okolo ohně a vykřikovala:

 „Soudruhu, dost, už dost, to již stačí, soudruhu!“

Ale Honzík stál a hořel, ale kdepak by vyslyšel její prosby! V okamžiku, kdy již všichni přítomní byli přesvědčeni, že jsou svědky sebevraždy upálením, vykročil Honzík zvolna z ohně. S oblečení se kouřilo, ale on v klidu setřepal válenky a hbitě se zbavil vrchního oblečení. Děti i učitelky jej beze slov sledovaly. Honzík se po svém představení všem několikrát uklonil.

V polovině dubna zimní sezona skončila. Honzík, který svou mzdu stačil lehce propít, se na tento čas těšil. Každý den brzy ráno chodil na sjezdovku hledat peníze. Jak roztával sníh, na jeho povrchu bylo k nalezení mnoho mincí, ale i jiné často hodnotné předměty. Bylo až k nevíře, kolik toho tvrdé pády dokázaly lyžařům z kapes vytřepat. Na mou zvídavou otázku, „kolik jsi dnes, Honzíku našel, se spokojeným úsměvem odpovídal: „dnes na deset piv a k tomu jedny hodinky. !“

Po sezoně prostory hotelu ztichly a personál včetně Marcelky se rozjel do svých domovů. Na loukách zůstala jen polehlá šedivá tráva. Okna chalup, rozsetých po stráních potemněla a jen tu či tam svítilo opuštěné okénko. Občas jsem seběhnul do údolí poseděl v útulné hospůdce, hodinku, či dvě s místními horaly a poslouchal jejich příběhy. 

Míša od úrazu přestal ke komunikaci se mnou používat zuby. Při čištění kopyt či kartáčování  se jen pokoušel vytáhnout mi košili z kalhot.

Jedno květnové odpoledne jsem natíral postroje tukem. Venku mrholilo a hustá mlha se dala krájet. Celý týden nepřešel okolo hotelu jediný turista. Míša s Myškou po mně pokukovali, že by i dnes chtěli ven. Tráva již rašila a tak se na ni místo obvyklého skotačení s chutí vrhli. S úlevou jsem pokračoval v práci. Vyčistil jsem stání, a když tlačím kolečko plné hnoje za budovu, přimrazil mě výkřik!

Hilféé...hilfe,“ letěl mlhou zoufalý ženský hlas, přecházející do fistule. Popadl jsem s nadávkami vidle a vyběhl na cestu, odkud se ozývaly výkřiky o pomoc. Byl jsem si jist, že je v tom zapleten Míša. Jen mlha dokáže čarovat. Náhle vykouzlila ženu se dvěma dětmi. Jedno držela v podpaží, druhé za ruku a zděšeně se ohlížela. Sotva popadajíc dech, spustila vodopád německých slov, mně nic neříkajících.  Znovu běžím, slyším slabé frknutí a už Míšu vidím v celé jeho nádheře. Okamžitě mně poznal, uši vztekle položené dozadu se přátelsky postavily. Pyšně dával najevo: Dobře hlídám, co?  Před ním na zemi ležel chlap.

Míšo, ty gaunere! cedil jsem přes zuby a hnal se po něm rozhodnut přerazit o něj násadu od vidlí. Koukal překvapeně, vzápětí ale můj úmysl vytušil. Nozdrami vyfoukl z plic vzduch, zatřásl rozhořčeně hlavou a odklusal do mlhy.

S mou pomocí se chlapík postavil na nohy a místo oprávněných nadávek jen opakoval: „Danke, danke, schon, danke.“

Ostatně to bylo také všecko, čemu jsem z jeho líčeného setkání se zlým koněm rozuměl. Zjištěním, že nemá žádné zranění a bunda drží vcelku se mně ulevilo. Setkání rodiny bylo dojemné. Žena svého muže dlouho objímala, děti se k němu tiskly a já-obdivovaný hrdina a zároveň viník-jsem celou scénu pozoroval se smíšenými pocity.

Co se skutečně odehrálo, nevím. Možná chtěli Míšu pohladit, a malér byl tu. Pokud si ho totiž kolemjdoucí nevšímali, ani on si nevšímal jich. Ale ten, který i s dobrým úmyslem vykročil Míšovi vstříc, špatně pochodil. Míša sklopil uši, krk s hlavou natáhl, vycenil zuby, a drobnými rychlými kroky se rozběhl po vetřelci. Pokud se dotyčný dal na útěk, nebyl pronásledován. Běda ale tomu, kdo v hrůze ztratil schopnost uprchnout. Ten sklidil od Míši pěkný štípanec. Z těchto důvodů jsem Míšu nesměl volně pouštět ven. Zákaz jsem ovšem občas porušil, zvlášť když byly hory od turistů „jako vymetené.“ 

 Při odpoledním čištění jsem Míšovi sdělil, že dnes měl velice blízko k tomu, aby skončil v koňském salámu. Míša mi rozuměl jako já německým turistům. Zaklapal ale omluvně pysky, jako že se vlastně tolik nestalo, stáhl z žebřin seno a souhlasně pokýval hlavou: Už se to nebude opakovat! 

A skutečně, Míša slovo dodržel. Abych mu nedopřál příležitost, pokud bylo málo práce, osedlal jsem Míšu a naše trojka prošla kdejaký kout hor.  Bohužel za krátký čas posvátné ticho hor začal rušit hluk pásových traktorů, terénních automobilů, sněžných skútrů.

Párů koní v horách ubývalo a přišel čas dát si sbohem s Míšou a Myškou. Bylo to smutné loučení, byli jsme sehraný tým se vzájemným přátelským poutem. 



 


8 názorů

Děkuji za tip a že se vyprávění líbilo. Konce bohužel bývají často smutné.


Nebyla to pohádka...a tak to má smutný konec....ale....ráda jsem sérii četla...*/*************


vesuvanka
13. 02. 2021
Dát tip Gora

Moc hezky napsané, závěr smutný, škoda, že tento příběh byl poslední.

TIP


Alegna
13. 02. 2021
Dát tip Josef František

milé vyprávění*


Jamardi
13. 02. 2021
Dát tip Gora

Pěkné vyprávění. Každý, kdo pracoval se zvířaty, má co vyprávět. 


annnie
13. 02. 2021
Dát tip

Opět pěkné, tip a.


Gora
13. 02. 2021
Dát tip Josef František

Ten konec mne také rozesmutnil... díky za příhody s koňmi, líbily se mi, Josefe.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru