Blízká setkání prvního druhu 1.

Autor předpokládá, že osoby i děj jsou fiktivní. Upřímně řečeno, moc si tím ale jistý není...

     Bylo devět a Michal tiše zuřil.
     Den začal jako dokonalý den blbec. Od rána pršelo, v práci mu už podruhé zamrzl počítač a ke všemu si doma zapomněl svou oblíbenou kazetu.
     Povzdechl si a znovu začal přemlouvat PC ke spolupráci. Když se mu to po chvíli podařilo, všiml si, že venku už neprší a svítí sluníčko. Dostal lepší náladu, která mu vydržela až do oběda.

     Zahlédl ji při odchodu z bufetu. Nejdříve zezadu: dlouhé černé vlasy a dokonalá postava. Kdyby ses tak otočila a usmála se, pomyslel si. Vzápětí strnul. Obrátila se k němu a ve tváři jí hrál úsměv.
     \"Asi takhle?\" zeptala se nevinně. Michal zalapal po dechu, tak byla krásná. Úplně jakoby nadpozemsky, napadlo ho. Nejistě se usmál také. Už blbnu, řekl si a vykročil ke dveřím.
     \"Neboj, neblbneš,\" ozvalo se za ním. Otočil se. Stála tam, se stejným
úsměvem jako před chvílí.
     \"Někdy si...\"zaváhala, \"...lidi čtou myšlenky. Tobě se to ještě nestalo?\"
     \"Ne. Vlastně...já nevím...\" odpověděl zmateně. V hlavě mu vířil uragán.
Měl nejasný, trochu zahanbující pocit, že ať by se jí zeptal na cokoli, odpověděla by mu dříve, než by stačil otevřít ústa.
     \"Ale ono to tak vážně je,\" řekla trochu dotčeně. Tím už ho zdrtila úplně.
Muselo to na něm být vidět, protože se zase začala smát. Než zvážněla,
Michal se horečnatě snažil srovnat myšlenky. Co kdyby ji...
     \"...já vím,\" přerušila jeho vnitřní monolog, \"že kavárna kousek odtud má
otevřeno, ale já teď nemůžu, vážně,\" pocítila jeho zklamání, \"nezlob se, Míšo, musím už jít. My dva se určitě ještě potkáme, vím to, fakt, věř mi..
..ahoj, zatím...\"
     Vnořila se do davu. Zůstal na chodníku jako přimražený. Odkud zná moje jméno? Je tohle vůbec možný, nebo se mi to všechno jenom zdá? Jestli nezdá, ať mi zamává...
     Ještě jednou se otočila a zamávala. Mechanicky mávnul také; díval se za ní, dokud se mu neztratila z dohledu. V hlavě mu znovu zavířil kolotoč myšlenek.

     Zachytila několik z nich a zamračila se. Co je to za hloupost, že mám tady za rohem koště? To jako že jsem čarodějnice nebo co? Pak jí to ale
přišlo k smíchu. Ti pozemšťané jsou stejně tak průhlední...ale tenhle byl
docela hezký. A docela milý...

---