Naše památná zima

Naše památná zima

V úvodu jsem připustil, že celé toto vyprávění je jen kapitola s­tále jedné knihy a že se v pozdním podzimu nehodlám omezovat, o čem chci či mám psát. Přijali jste to, jak soudím podle toho, že jste dospěli až sem.

Žel, přetrhla se šňůra, vzpomínky uspořádané v úhledné časové posloupnosti se rozutíkaly a zapadaly do všemožných koutů a skrýší. Šmátrám, sbírám, ale že mi chybí chuť a trpělivost k pečlivému třídění, zpátky na šňůru je navlékám halabala, v pořadí, jak se mi která připlete pod ruku. Spoléhám na vaši velkorysost: n­ení přece nutné vsazovat do přísných hranic ten či onen střípek života, když celý se skládá jen z vjemů, pocitů a emocí.

Střípek, co teď navlékám, zas tak vzdálený v čase není.

*

Zima na přelomu roku dva tisíce pět a šest, u nás na severu obzvlášť dlouhá a mrazivá, s nebývalými spoustami sněhu, do února neskončila a může kromě utrpení zvěře a hospodářských ztrát ještě hodně zlého přinést. Nedivím se lidem, co se nemůžou dočkat jejího konce, chápu je, i já jsem v jejím prudkém nástupu zažil podivné prázdno, dokonce nechuť k psaní. Až mě napadalo, jestli to není loučení, jestli to už tak nezůstane. Ale rozhodl jsem se rychle, využil ten čas k procvičování své pasivní angličtiny a přečetl v originále víc než jindy. A co hlavní! Své znejmilejší jsem téměř denně předčítal k její tiché a úmorné práci, již si pro tuto zimu vymyslela.

Stará chuť mě popadla až na konci února. Znovu se nořím do svého živlu a tvářím se, že mi nezáleží na tom, jestli to, co píšu, k něčemu bude, nebo ne. To puzení je neodbytné, s úlevou jsem je přivítal jako jeden z pádných důvodů k životu.

Co na to moje žena? Jak snáší, že sama je pro můj život pouze jedním z důvodů? Ona mi dobře rozumí. Také ví, že si celý den se slovíčky hrát nevydržím, od rána se těší, jak odpoledne vyvenčím Amora, jak za ní přijdeme nahoru, kde má rozdělanou tu svou tichou práci, jak vypnu rádio, zasednu do křesla u okna a pustím se do hlasitého čtení. To jsou její oblíbené chvíle. Amor se spokojeně položí blízko jednoho nebo druhého. Občas se zvedne, přichomýtne se ještě blíž, znovu si lehne a někdy přitom jakoby náhodou položí hlavu na naši nohu a my se pak chráníme tou nohou pohnout, dokud sám nevyskočí a nezaměří pozornost k oknu, za nímž se něco šustlo. Po mírné domluvě se zas pohodlně natáhne a já čtu dál. A před Janu se na podlahu pomaloučku spirálovitě ukládá její „šulánek“, na prst tlustý provaz, co umně a pevně splétá ze sena sklizeného z naší louky. Až ho bude mít pár desítek metrů, oplete jím staré kdovíkde posbírané kýble, v nichž pěstuje svá vykrmená, rozmazlená a nádherná kvítka, aby na jaře zkrášlila naše sídlo, protože holý plech či umělá hmota kráse květin nesvědčí. Pár takových měkce žlutavě-zelenkavě šmouhatých nádob na zkoušku má skoro hotových. Denně splétá a oplétá a blahořečí šikovným keňským černoškám, od kterých to odkoukala, ale nezapomene si co chvíli postesknout, kdy už to jaro konečně bude. Já jí však připomínám, kolik kbelíků jí zbývá k opletení a že až vypukne jaro, už se k tomu nedostane. To uzná, ale jedním dechem dodá: „Ať už je ta hnusná zima pryč.“

Zima se zatím tváří, že má v zásobě mrazu a sněhu na další týdny.

Už málem čtyři měsíce se bez lyží nebo sněžnic nedá jít do lesa. Na uklouzané silnici, kterou ještě zužují vyhrnuté bariéry ztvrdlého sněhu, běží o zdraví, ne-li o život. Tam bych procházkou s Amorem daleko nedošel. Chodíme jen lesem po pěšince nad naší mezí. Ta je schůdná, tu si denně prošlapáváme. Výšku udupaného sněhu na ní si netroufám odhadnout, ale soudě podle toho, že si občas při chybném kroku málem překousnu jazyk nenadálým propadem do hloubky, bude asi vysoká dost. Amor, toseví, nechodí jen po cestičce, jemu hluboké brodění slouží pro obveselení a nevadí mu, že ten několikrát umrzlý a několikrát znovu zasněžený povrch je tak zrádný, že po každém druhém skoku tam zapadne až po bradu.

Házím mu zledovatělé hrudky. Pro každou dychtivě běží, vítězně ji vydoluje ze sněhu, a už se rozhlíží, kam poletí další. Tak ho proháním do kopce, z kopce, až padne, chladí břicho, a já jsem spokojený, že jsem mu dopřál dostatek pohybu. A on se ještě v čisťounkém sněhu náruživě vyválí.

   Dnes je tiché odpoledne na konci února, s lehkým mrazíkem. Působí zvláštním dojmem. Takovým… Nejde mi to přes jazyk, ani přes klávesy, ale skoro bych nebyl proti, kdyby mi někdo napověděl, že mám beze studu napsat – velebným.

V mrazivém tichu, co stéká po bílých pastvinách z bíločerně pruhovaných lesů nad nimi, cítím blízké jaro. Bude to nejspíš přibývajícím světlem, tou narůstající délkou dne. Nic jiného ještě jaro nepřipomíná.

Mračna se plouží po hřebenech, zakopávajíce mlžnými chapadly o pevné stěny mezer a světlin v lesích. Jsou to mračna těžká a nezvykle nízká. A pod nimi ospalé ticho a klid. Ševelí tu jen Černých splávek a o něco vyšším tónem zvoní o hladinu čůrek, co tenkým obloukem padá z plechového korýtka. Voda by se v létě klidně mohla nabírat rovnou z tůňky, ale pan Černý už má takovou zálibu, že vedle potřebných věcí vyrábí i věci nepotřebné, zato vždycky pěkné, hlavně aby byly pro radost.

Harmonický souzvuk čůrku, splávku a bystrých vlnek, které si cestou mezi kameny neviditelnými pod sněhovými čepicemi také melou svou, jen zdůrazňuje ticho údolí.

Horské hřebeny jsou dnes neobvykle blízko. Mraky, takřka na dosah, leží jako dusivý poklop nad naším údolím, od Bišofky, po celé délce Větrné, až po Kutný vrch. A tam, v závěru údolí, pod ponadzvednutým cípem prosvítá oslnivě bílý klín oblohy. Slunce se ještě zapadnout nechystá.

Za protějšími domky pádí zpoza humen vzhůru k lesu srna, někdo ji vyplašil. A hleďme, skáče si najednou po bílé pláni bez proboření, bez jediného zaškobrtnutí. Je sice vyhublá a skoro nic neváží, ale to mi k vysvětlení nestačí. Jestli ostré spárky pod novým sněhem ten starý nepropíchnou, musí být po posledním krátkém tání dost zledovatělý. Zkusím to také. Sejdu ve svých gumových láptích z pěšiny – a­ skutečně, sníh mě lehce nese. Ne jako posledně, když jsem se spustil od Danečkova buku k hraniční bříze, že zkontroluju, jak zimu přežívají větší stromky, co trčí nad sníh. Byl to ale nápad! Když už jsem se tam však vypravil, co zbývalo, než pokračovat. Nakonec jsem došel. Co, došel! Těch devadesát metrů k naší brance jsem v těžkém hubertusu volným stylem přeplaval! Kdyby šel někdo po silnici, užil by si na můj účet povyražení. Bylo však brzy ráno, nikdo nešel. Jenom za mnou můj věrný pes. Ten to měl ovšem lehčí, je zvyklý chodit po čtyřech. Přesto se nestyděl nechat si ode mě sloužit, nevyrazil dopředu jako obvykle, ale prodíral se vzadu brázdou, co jsem prorážel. Když jsem se zastavil, bezostyšně se zastavil také a čekal, až popadnu dech a budu pokračovat.

To bylo posledně. Teď vidím, že ode dneška bude všechno jinak. Už se můžeme klidně vydat lesem, kam budeme chtít. Tahle pevná kůra určitě vydrží až do konečného tání.

Naproti vyběhl od humen druhý kus srnčího, o poznání menší. Upaluje za matkou. Doběhne do lesa a zůstane stát. Srna okusuje listnáče v porostním okraji, srnče obírá jakýsi proutek dál v lese. Drží se od ní na vzdálenost pohodlného doběhnutí.

Teď, když přežili leden a únor, už je asi nic horšího nečeká, jara by se dožít měli. Mají štěstí, že je u nás dost listnáčů, uživí je jejich pupeny, berou je i s větvemi. Ještěže jsme naše přečnívající jedle a borovice zabalili do těch řídkých pytlů od brambor hned na podzim, jak jsme zjistili, že nástřik proti okusu nepomáhá a srnčí bere všechno šmahem. Snad ty pytlíky stromkům neublíží, utěšuji se, ale vzápětí zaváhám, za takového sněhu je možné všechno. Jen aby dobře přezimovaly stromečky, co mají vršky až dole u země. Jindy bych řekl, že jsou tam v bezpečí, letos nevím, trvá to moc dlouho. Jisté už to mají listnáče, co trčí nad sníh, ty zůstaly napospas zvěři. Už teď vidím všude, kam srnčí nataženými krky dosáhne, místo terminálních pupenů žlutavé jizvy komolých vrcholků, o bočních větvích ani nemluvě. A jak nový sníh na starý vytrvale připadá, dosahují hladové krky pořád výš. Zbývá už jen málo nejvyšších dubů a buků, kterým vrcholový prýt nechybí.

Letošní zima se předvádí ze své nejhorší stránky.

Ale ať se nerouhám – holomráz by byl snad ještě horší.

Najednou zjišťuji, že mé myšlenky už nějakou chvíli přestávají ladit s dosavadní, v tento čas tak neobvyklou pohodou. Vtom také něco zaslechnu. Někde před našima, asi na mostě. I Amor zbystřil. Jdeme tam.

Když dorazíme, už lezou z auta: naši klučíci Daneček a Jareček, za nimi jejich maminka Miluška. A hned je všechno jinak. Tichý poklop se docela rozptýlil, už je zas v Petrovicích živo.