Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 452 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Návštěva přítele Mikuláše Týře
datum / id19.02.2021 / 517376Vytisknout |
autorMajaks
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno519x
počet tipů12
v oblíbených0x
do výběru zařadilLakrov, Gora,
Návštěva přítele Mikuláše Týře

Jedna noc jako moře byla

A do ní vlévaly se řeky

Vzpomínám toho ba vzpomínám toho ještě

 

 

 

Ulice blízko nádraží jsou všude stejné. Rušné, a přesto podivně tiché, bez obsahu. Nesčetné pocity převážené krajem tu nastupují a vystupují, vzájemně se vybíjejí, neutralizují. Výsledným vakuem se pohybují prázdné schránky, stíny lidských bytostí – spěchají, jen tak se potloukají, ulpívají na místě. Někdo odjede, někdo zůstane, prodá kus života, koupí jiný.

Stal jsem se jedním z těch stínů pátečního večera, nenápadným váznoucím stínem, nádobou čekající na naplnění.

Byl jsem ještě vyhřátý z vlaku a pouštěla se do mě zima. Přešlapoval jsem na chodníku, abych se co nejméně dotýkal země. Chlad jsem ale nesetřásl, nořil se do mě, vstupoval do mě stejně jako pouliční hluk a smrad rychlého občerstvení. Kolem nohou se mi kutálely odpadky. Koupil jsem si kebab, jedl a vyhlížel přítele.

Stál jsem naproti výpravní budově, na druhé straně široké ulice, ale byl jsem si jistý, že Týře nepřehlédnu, Týř byl odjakživa nepřehlédnutelný. Ulice byla navíc téměř prázdná. Pojednou se ze dveří začal valit dav, šedivé postavy se rozprchávaly všemi směry a za nimi se hrnuly ven další. Tu se mezi nimi objevil Mikuláš Týř, hubený, s dlouhými vlasy a v barevných šatech se z dálky vyjímal, stanul na chodníku a mžouravě se rozhlížel, masa lidí ho koordinovaně obeplouvala jako hejno ryb. Neviděl mě, i když jsem na něho mával. Bylo šero, mlžila se mu skla. Vydal jsem se k němu. Než mě konečně zaregistroval, dav se rozptýlil. Byli jsme sami.

Zdar, Miky, vole!“

Jé, čau, Hermanne,“ usmál se na mě ten brýlatý hippík a najednou mi přestala být zima.

Měl v každé ruce dvě plechovky piva. A další měl v batohu. Nějací studenti, co vystupovali v Berlíně, je zapomněli v kupé. Místo podání ruky jsem od něho převzal pivo. Bylo německé pšeničné a chutnalo překvapivě dobře. Vyrazili jsme do města. Občas se zastavovali a upíjeli. Rozhodli jsme se vypít zbylá piva u vody. Vedl jsem přítele ulicemi.

Třeba jsou ty piva otrávený.“

Nebo je v nich nějaký sledovací zařízení.“

Určitě. Nenechali ti tam taky nějaký kuřivo?“

Bohužel ne, vypadalo to, že asi nekouří.“

Neva. Stejně jsem rád, žes přijel.“

Posledních pár měsíců mě přimělo přiznat si, co už jsem dlouho tušil. Nedovedu žít sám, nedovedu žít sám pro sebe, a dá se tedy dost dobře říct, že prostě nedovedu žít. Nepohání mě žádná vnitřní síla, jen nahodilé poryvy větru a moje kormidlo se volně protáčí. Ponechán svému osudu, nevyhnutelně skončím sám, opuštěný na širém moři. Sliboval jsem si od Týře, že mě zas natočí správným směrem a trošku popostrčí, zlehka mi foukne do plachet.

Smáli jsme se a hovořili jeden přes druhého. Bylo třeba odbýt si všechny povrchnosti, než dorazíme k přístavu. Konečně jsme se blížili. Zastavovali jsme se na mostech přes kanály, objemné černé domy vyrůstaly přímo z vodní hladiny. Propletli jsme se mezi nimi až někam, kde už cesta nevedla dál. Před námi byla jen široká hladina řeky, na druhé straně temné siluety přístavních jeřábů a hory kontejnerů.

Seděli jsme na zábradlí tam, kde se kus pevniny mezi dvěma kanály zužoval jako lodní příď. Podivně rozkročení mezi temnými skladišti zašlých časů a staveništěm nové moderní čtvrti, obklopeni řekou, která vypadala jako moře. Dnes se na tom místě vyjímá budova filharmonie s velkolepým skleněným plachtovím, tehdy tam stáli dva námořníci, kteří se dlouho neviděli. Zdálo se, že jak večer postupuje, zároveň se otepluje. Měli jsme dost piva i tabáku. Nic nám nechybělo. Zírali jsme na vodní pláň před námi. Dva remorkéry táhly zaoceánskou loď do hlubin přístavu. Dopíjeli jsme třetí plechovku.

Lehce jsem se zasnil. Zdálo se, že scenérie na nás působila stejně, ačkoli jsme ji každý každý viděli jinak. Týř se svými silnými brýlemi pozoroval na hvězdné obloze obvykle jen Měsíc, za dobrých okolností Venuši, a jednou na odlehlé horské chatě zahlédl údajně na okamžik i devět let staré světlo Siria. Spíš to ale byla nějaká družice. Teď pozoroval tři lodě spojené neviditelným vlečným lanem.

Seděli jsme dlouho, popíjeli, kouřili. Řekli jsme si toho hodně, ale především jsme mlčeli. Já o osamělých dnech mezi cizími lidmi, o zoufalé nudě víkendových výletů – a o čem mlčel Týř? O snoubence, která ho čeká doma, o napůl přiznaných touhách, o nejistotě a úzkosti?

Flusnul sis v Praze do Vltavy?“

Cože? Ne. Proč?“

Mohli jsme tady čekat, než ten tvůj heml připluje.“

Týř se odmlčel. Zdálo se, že přemýšlí.

A jo, kurva,“ zvolal po chvíli, když mu došlo, že ta širá vodní pláň před námi není moře. Marně ještě zamžoural do tmy, pak zmačkal poslední prázdnou plechovku a vyskočil na nohy. Byl čas vyrazit z našeho útulného soukromého ostrova směrem do vnitrozemí. Předehra skončila, za zády nám duněly hoboje přístavu, zepředu zněly trombóny velkoměsta.

Napadlo mě, že si můj přítel Mikuláš Týř možná od téhle návštěvy taky něco sliboval.

 

Opustili jsme město sýpek. Ubírali jsme se ulicemi stejným směrem jako početné skupinky lidí kolem nás. Splynuli jsme s proudem. Lidí postupně přibývalo, narůstal hluk a zdálo se, že vzrůstá i teplota. Netrvalo dlouho, octli jsme se v ústí ulice, do níž se všechny vlévaly. Od jedné fasády k protější hlava na hlavě. Neónové vývěsní štíty, nad hlavami visely barevné poutače, z oken a dveří se rozlévala další světla, hudba a hovory. Vše se divoce mísilo. Dav se pomalu, ale dychtivě šinul za vidinou zábavy, drog a alkoholu.

Dem do bordelu, voe?“ křičím na Týře, ale ten se ostýchá.

Pojď, vole, vojedem spolu nějakou pořádnou děvku.“

Týř mlčí.

Tak nějakou hodnou holku, vole, co měla v životě smůlu. A dáme jí pořádný dýško. Dobrej skutek, ne?“

Ale Týř se odmítavě kaboní. Je čistý, silný a nepotřebuje platit za sex. Dost mě sere.

Oukej, tak jo. Tady je jeden bar, byl jsem tu minulej týden.“

Byl to malý bar, skoro celý ho zabíral stůl ve tvaru písmene U, bez židlí, bez stoliček, mezi ním a stěnami už nebyly žádné stolky. Uvnitř stolu barmanka. Stejná jako minule. Právě probíhalo vystoupení. Hlasitá hudba znemožňovala jakýkoli hovor. Prodrali jsme se dozadu. Posunky se mi podařilo objednat dvě piva. Zdálo se, že barmanka netuší, že jsem na ni celý týden myslel. Na dlouhém stole se do rytmu klátil zpěvák, měl na sobě jen kalhoty a vysoké kožené boty, zakláněl se a předkláněl, divoce se kroutil, zvedal pravici, v níž držel mikrofon, do vzduchu a zase ji vracel k ústům. Hudbu obstarával playback, jen basovou linku držel živý basák, taky na stole, i když poněkud nenápadný, se svěšenou hlavou a dlouhými vlasy, které hrozily, že se zamotají do strun. Skrze jeho rozkročené nohy jsem sledoval světlovlasou dívku na protějším konci stolu, povolila si horní knoflíky své kancelářské blůzky, rozpustila vlasy a křičela spolu se zpěvákem ‚Fuck you, I won‘t do what you tell me‘ a základy její korporátní existence se rozechvěly v revoluci pátečního večera. Za jejími zády táhly ulicí davy demonstrantů. Pokusil jsem se u barmanky objednat druhé pivo. Její unavený pohled se mi vyhýbal. Šel jsem se vychcat.

Vrátil jsem se a navázal, kde jsem předtím přestal. Barmanka měla spoustu práce. Nakonec se nade mnou smiloval její kolega. Zkontroloval jsem blondýnku. Byla na svém místě, celá se chvěla. Zvedala ruce a kroutila se a ve výstřihu se jí objevoval střídavě levý a pravý prs. Na Týře jsem si vzpomněl, až když se objevil vedle ní. Něco mu křičela do ucha a prsty s červeně nalakovanými nehty mu hladila zápěstí. Tiskla ho k sobě, zatímco Týř se jen neurčitě usmíval, rozhlížel se po baru a nezúčastněně jí, nejspíš česky, odpovídal. Nikdy jsem nechápal, jak to dělá, nicméně byl čas přítele zachránit. Než jsem se k němu prodral, byla blondýna pryč.

Kde je, vole?“

Kdo?“

Neser, pičo, kdo asi.“

Nevím, někam šla.“

Pryč?“

Nevím, asi.“

Spíš šla na hajzl, ne?“

Možná.“

Ty vole, říkala něco?“

Něco jo. Ale německy.“

Ty vole, ty jsi takovej kretén, ta po tobě jede jak sviňa.“

Myslíš?“

Jasně, vole. Počkáme a ojedeme ji spolu.“

Hele, Jürgene, pojď radši jinam.“

A tak jsme šli jinam. Do dalšího baru a pak do dalšího. Já v závrati smyslnosti, přítel Týř s pobaveným, štítivým výrazem ve tváři. Vystřídali jsme asi pět podniků. Blondýnku už jsem nezahlédl.

I Reeperbahn má konec. Došli jsme na něj už dost opilí. Dav zřídl, objevovala se volná místa na chodníku, ostrůvky podupané městské zeleně. Týř se potřeboval vychcat. Vybral si jakýsi holý keř. Pár lidí se ohlédlo, z nedaleko parkující dodávky vystoupil policista. Zůstal jsem opodál, tentokrát se mi přítele zachraňovat nechtělo. Týř mocně močil v blažené lhostejnosti k okolnímu dění. Policista stál za ním a vyčkával. Bál jsem se, že se Týř otočí a policajta počůrá – ale to se nestalo. Stalo se to, že se Týř zdlouhavě upravil, zakasal košili, obrátil se a cajt ho bez varování praštil obuškem do čela. Ne, ani to se nestalo. Policista Týře oslovil a dali se do řeči, po chvíli se oba smáli, pak policajt ukázal Týřovi cestu a při odchodu ho přátelsky poplácal po rameni. Týř vyrazil, kam policajt ukazoval. Popoběhl jsem, abych ho dostihl.

Ty vole, co to mělo znamenat?“

Nevím, asi mu něco vadilo.“

Vždyť s jim málem pochcal dodávku.“

Fakt? Ale nakonec byl docela hodlej.“

Co říkal?“

Vím já... Mluvil anglicky hůř než já. Ale ukazoval, že máme jít tudy.“

Proč?“

To vlastně nevím.“

A tak jsme uposlechli pokynů policie. Ulice působily najednou tiše a prázdně, i když nějací lidé se tu pořád ochomýtali. Zpozdilí prospektoři povyražení, mladé páry, opilí ztroskotanci. A taky čiperný človíček, který se z ničeho nic vynořil ze tmy. Drobný muž měl několik igelitových sáčků. Žongloval nám jimi před očima, až se motala hlava. Měl trávu, měl hašiš, spoustu pilulek, hodně prášku. Mluvil o extázi, o kokainu, o LSD, PCP. Už jsem vytahoval peněženku, ale Týř ho poslal do prdele. Řekl „Hovno, čůráku“ a mužík to pochopil. Pak mi Týř vysvětlil, že už se nafetoval dost. Díval jsem se za mužíkem, mizel a odnášel drogy krásným děvčatům pod neonovými světly v dáli. Týř mě táhnul opačným směrem. Do tmy. Bolely mě nohy.

Říkám ti, vole, ta blonďatá štětka teď bloudí městem a všude tě hledá. Je sama, je zoufalá. Nakonec ji znásilní parta přístavních dělníků. A za všechno můžeš ty.“

Myslíš?“

Jo, určitě, to je jasný. Ty vole, já bych tak chtěl mít tvoji kliku.“

Hmm,“ uzavřel téma Týř.

Šli jsme nazdařbůh. Obloha zbledla. Paty mi krvácely jako slunce nad obzorem. Chytli jsme se s Týřem kolem ramen a do spící ulice vykřikovali Kaťušu. Dva osvoboditelé z východu v zelených uniformách rudé armády. Řev se odrážel od stěn činžovních domů. Jestli jsou nádraží všude stejná, pro periferie to platí taky. Z oken se do šedivého rána vykláněly statné matky, mávaly a teskně s námi zpívaly o lásce k vlasti.

Únava zatlačila všechno ostatní. Už jsme jen motali nohama. Když se na rohu objevilo jakési pohostinství, bez zaváhání jsme do něj zapluli. Interiér vypadal celý odlitý z plastu. Špinavý plastový ubrus, uvadlá umělá kytka. Servírka byla tlustá. Nejspíš plastová. Snídaně byla hnusná. Kafe odporný. Dal jsem si ještě jedno, Týř si šel ven zapálit. Civěl jsem na něho prosklenou stěnou. Ten věčně nespokojenej, přemoudřelej klikař.

Nově nabyté síly přišly vhod, ukázalo se, že jsme ulicemi St. Pauli zabloudili až kamsi do Eimsbüttelu, jak jsem přítele poučil, aby viděl, že se vyznám. Původní plán byl strávit den ve městě obvyklými turistickými činnostmi, ale z pohledu na výletní loď se mi rozhoupal žaludek. Týř zvracel na chodník. Na plavbu po přístavu to nevypadalo. Beze slov jsme se shodli na dalším postupu, cestou na nádraží jsme hovořili o štětovnicích.

V tomhle kraji na nich normálně zakládají baráky.“

Kreténi.“

Zpět na začátku. Nádraží, kdekoli, člověku vždycky připomene domov, ať už nějaký má nebo ne.

Vlak vyjel a zároveň začalo pršet. Výhled na předměstí, plačtivé stádo krajin. Rychle jsme oba usnuli, ale průvodčí naštěstí Týře včas vzbudila, asi jí byl sympatický.

Z největšího německého přístavu jsme se přesunuli do hlavního přístavu východního Německa. Rozdíl to byl dramatický.

Tady teď žiju, kamaráde.“

No paráda, tady to vypadá jak v Plzni.“

 

Větší část dne jsme strávili v manželském loži. Spali jsme tvrdě. Odpoledne jsme vstali, omyli puch předešlé noci. Vzal jsem si červené tričko se zlatou hvězdou a přes ně tmavé sako. Na hlavu leninskou čepici. V botách náplasti. Týř zvolil barevnou pletenou čepici, triko s dlouhými volnými rukávy a hlubokým výstřihem. Spoustu korálí, sandály. Vyrazili jsme do ulic maloměsta.

Před domem jsme potkali mého domácího, káravě si nás měřil.

Říkám ti, vole, je to Polák druhý generace, není mu vůbec rozumět. Když jsem se ubytovával, významně mi hrozil prstem, že vedle mě bydlí nějaká panna, tak ať si dám pozor. Fakt bych přísahal, že řekl Jungfrau, ale asi prostě myslel mladou ženskou.“

Jo? A bydlí teda vedle tebe mladá ženská?“

Jo. Bydlí.“

Bydlela vedle. A rozhodně to nebyla panna, což jsem si jasně uvědomoval, když jsem v noci slýchal její vzdechy za tenkou zdí. Někdy jsem s hrnkem přitisknutým ke stěně zatajoval dech. Vrzání hrnku po omítce znělo dráždivěji než cokoli na světě.

Ještě jsem se nějak nedostal k tomu ji opíchat. Mám navíc z Poláků respekt. Ten národ se s ničím nesere.“

Občas jsem ji potkával na schodech i na ulici. Nikdy jsme spolu nepromluvili.

Měl jsem spokojenou příjemnou kocovinu, někdy mi bylo líto, že musím podstupovat opilost, abych se do toho stavu dostal, do toho zpomalení, zklidnění smyslů, jako když si Bystrozraký přetáhne šátek přes oči.

Najedli jsme se v Borwinu, vyhlášené restauraci na nábřeží. Šli jsme podél zakotvených jachet. Dospívající dívky mávaly na Týře. Dychtivě na něho koukaly, i já jsem koukal, a Týř jen s úsměvem odmítavě kroutil hlavou. Možná je ani neviděl. Ostatně už jsem se ničemu nedivil.

Na mě tu za půl roku nikdo nezamával.“

No jo, to bude tou čepicí, jestli chceš, nechám ti ji.“

Asi ani ne, díky, stačí mi, že nosím tohle tričko kvůli vietnamský restauraci, vždycky si tam se mnou rádi pokecaj.“

Dobrý.“

Jenže místní levičáci si mě pak pletou s anarchokomunistou. Furt se na ulici domáhaj nějaký almužny.“

No vidíš, mohl by ses s nima skamarádit.“

To těžko, vždycky mi sprostě vynadaj, když jim nic nedám.“

Dojeli jsme S-Bahnem k moři. Chvíli civěli na obzor plný plavidel. V důchodcovském městečku snědli večeři a na víc už jsme se nezmohli. Sobotní noc pro nás zemřela už v pátek.

Vrátili jsme se do bytu. Cítil jsem to jako prohru, ale Týř se tvářil spokojeně. Byl zřejmě o dost dospělejší než já, věděl, kdy je čas bloudit ulicemi a kdy je čas na klid a odpočinek. Jungfrau zřejmě nebyla doma. Bylo ticho. Týř rychle usnul, ale já to nedokázal. Ležel na boku, otočený ke mně, chlupatou nohu vystrčenou zpod peřiny a ruku nataženou, jako by někam běžel. Já ležel vedle něho strnule na zádech a čuměl do stropu. Týř se vedle mě protáhnul a položil mi ruku na břicho. Vzdal jsem to, znovu se oblékl se a sešel do ulic. Zase sám v sobotní noci. Mohl jsem jít kamkoli, a tak jsem někam šel.

V přízemí jednoho z domů někdo souložil. Zastavil jsem se u pootevřeného okna a naslouchal dívčinu sténání. Teprve za dlouhou chvíli jsem se přiměl pokračovat v chůzi, a to jen proto, abych obešel celý blok a za pár minut stanul na stejném místě. Mohla to být moje Jungfrau?

Když jsem se vrátil podruhé, bylo už ticho. Napínal jsem uši několik minut a nakonec jsem zaslechl lehké chrápání. Pro jistotu jsem blok obešel ještě jednou.

A pak mi to došlo.

Zatažený závěs na okně tlumeně zářil. V místnosti bylo namodralé šero. Týř ležel tak, jak jsem ho opustil, jakoby usnul v běhu, uprostřed skoku. Opatrně jsem z něho stáhnul peřinu. Byl nahý. Prohlížel jsem si jeho vychrtlé tělo. Vystouplá žebra na hrudníku, hubené šlachovité údy. Penis zakrývalo nakročené stehno, zato na objemné koule jsem měl dobrý výhled. Velký chlupatý pytel spočíval nehybně mezi stehny, jako by ho tam někdo jen odložil, jeho rozměr se vymykal proporcím zbytku těla. Lehl jsem si za svého přítele. Jeho vlasy mě šimraly v obličeji. Odhrnul jsem je a položil ruku na jeho koleno. Nepohnul se, stále pravidelně oddechoval. Pomalu jsem začal stoupat vzhůru, čeřil jsem hladinu přítelova ochlupení, pod nímž jsem cítil teplou lepkavou kůži.

Zrychlil se mu dech, ale zdálo se, že pořád spí. Hladil jsem teď vnitřní stranu jeho stehna. Penis se mu začal topořit. Ukazováčkem jsem mu přejel po koulích, zatímco palcem jsem se blížil k řitnímu otvoru. Přítel spokojeně zavrněl. Zavrtěl se mojí ruce naproti. Prudce jsem palcem přitlačil. Týř zachroptěl. Jeho tělo se sevřelo. Zdálo se mi to, nebo na okamžik přestal dýchat? Je možné, že se nevzbudil? Pak se uvolnil a opět dýchal pravidelně. Zadkem se na mě ovšem nepřestával tlačit. Tu noc jsem nespal.

Zato Týř se vyspal do růžova. Celou snídani se usmíval.

Seděli jsme u okna v kavárně za rohem, cpali se sladkým pečivem, srkali černou kávu. Počasí se vyjasnilo, přišlo slunce a s ním chlad. Venku občas proběhl kondiční běžec nebo běžkyně, tu a tam opozdilec, co se teprve vracel domů. A co budu dělat já? Zadumaně jsem si tiskl palcem nos a přítel Týř naproti mhouřil oči do slunce a nepřestával se usmívat.

Pak přece jen posmutněl, přišel čas rozloučení, stará známá osiřelost nádraží. Loučili jsme se předtím i potom tolikrát a nikdy to nebylo jiné: Stojíme vedle sebe mlčky na nástupišti, pohledy upřené před sebe; dva námořníci, co se nikdy neopustili.

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

13.04.2021 22:40:15dát kritice tipMajaks

To je fuk, Janino. Ale dekuju.

13.04.2021 21:15:46dát kritice tipJanina6

Tady ti ale fakt mohli dát ten zlatej. Jsou ti redaktorští slepí nebo blbí?

27.03.2021 08:32:38dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

 Je to dobře napsaná "ujetina". Tak dobře, že se se i přes svou (zde nadměrnou) délku a (pro mě) trochu nečekaný konec dá přečíst "jedním tahem". Má to prostě možná nechtěnou leč nezapomenutelnou náladu. TIP.

18.03.2021 19:31:11dát kritice tipJanina6

Jo, tuba duní tutově :-)

18.03.2021 19:30:26dát kritice tipMajaks

Díky, Janino. Jo, no... dunění hoboje... nemyslel jsem náhodou tubu?

18.03.2021 19:25:49dát kritice tipJanina6

Jo, snad jedna maličkost... "za zády nám duněly hoboje přístavu". Fakt ti někdy hoboj připadal, že duní? On má tak pitomě mečivej zvuk... že ti tuhle metaforu prostě nevěřím.

18.03.2021 19:20:29dát kritice tipJanina6

Perfektní popisy, lahodná, až poetická řeč, moc dobře se mi to četlo. Nestává se mi moc často, že se do nějakého textu začtu s takovým potěšením, že je mi vlastně skoro jedno, o čem bude příběh, nebo jestli tam vůbec nějaký příběh najdu, jedno, "jak to dopadne". Prostě to čtu pro potěšení, jak se autor umí fantasticky vyjadřovat. Takže za tohle dík. Co se mi taky zdá skvělé, je propast mezi elegantním jazykem popisů a dialogy, které jsou naopak banální a vulgaritami prošpikované. Prostě umíš :-)

11.03.2021 12:07:04dát kritice tipbixley
redaktor prózy

přijde mi to takové punkové. Vtáhl mě hned první odstavec, víc se mi líbily popisy města než samotný příběh, i když i ten děj je takový zvláštně odtažitě přitažlivý.

10.03.2021 07:03:25dát kritice tipStvN

Líbí se mi úvod, myslím ta popisná část. Umíš krátkým spojením vystihnout nějaký složitější stav. I později jsou popisy nejsilnější částí povídky, i když už ne tak propracované a trefné, ale stále zajímavé. Naproti tomu děj postupně ztrácel moji pozornost. To už mě tolik nevtáhlo a ke konci jsem si říkal, jestli se stane něco přelomového, což se nakonec stalo, ale přelom přišel možná trochu pozdě a vlastně i celkem nečekně, ne tak úplně v tom dobrém smyslu slova, nenabízelo se to, takže efekt katarze nebyl naplněn, abych tak řekl.

01.03.2021 14:20:45dát kritice tipMajaks

Možeš.

01.03.2021 12:00:29dát kritice tipK3

Majaksi, mohu nominovat do PM?

24.02.2021 06:05:55dát kritice tipSilene

A ještě "Vrzání hrnku po omítce znělo..." si zaslouží docenit. Společná řeč, když znovu text procházím, ničím jiným než češtinou být nemohla. To k té výše uvedené spekulaci kolem užití jména Jürgen.

z+pod = zpod peřiny

24.02.2021 05:51:48dát kritice tipSilene

Vůbec nevím, kde se svým nanicovatým komentářem začít, protože jsem si ujasnila hlavně to, že v součtu mě bavila fůra věcí ze serepetiček kolem výstavby příběhu. Takže po posledním cvičném Koblížkovi jazykový nástup (typicky věta s nesčetnými pocity a hlouběji v textu potom rozechvělost korporátní existence), provázanost s původní týřovskou povídkou, kterážto (provázanost) mou maličkost svádí k automatickým úvahám, nakolik se má jednat o totožného jedince a nakolik např. o jedince typového, zda je volba přítelova jména promyšleným autorovým pohráváním si se čtenářem, budovaným fikčním světem třebas v nějakém stádiu rozpracovanosti, případně nastavenou mírou prolínání — viz chronologické řazení povídek versus příběh, narážím na ženatost stejnojmenného hrdiny ze Svrbění a zmínku o snoubence v Návštěvě, jakkoli samozřejmě samo o sobě manželství není nevyléčitelnou chorobou. Pokud dtto, stihne se to?+ Další aspekt, který srovnání nahrává, je potom naznačovaný naturel vyprávějícího hrdiny, tj. může i druhý z dvojice přátel být týmž?)

V okamžiku, kdy jsem ráčila zaznamenat vlakový přesun mezi přístavy, přistihla jsem se přemýšlet, zda mám pro sebe vytěženo nějaké uspokojivé vysvětlení, proč se návštěva započínala v Hamburku, zkonstruovala jsem si vysvětlení, že asi mělo jít o společné povyražení ve stylu Noc je ještě mladá mimo obvyklou všednodenní působnost obou aktérů — automaticky přednastaveno v percepci jsem totiž měla přítelův příjezd do místa běžného působení hrdiny/vypravěče. (A ten podle jména německé národnosti, asi?) Jo, a nevím tedy, jak ne/pozorná jsem byla, ale nepovšimla jsem si nikterak výrazně něčeho, co by přepočítané nastavení znemožňovalo, spíš že jen zmiňuji své prvotní zaražení změnou kulis.   

U potenciální národnosti mě zaseklo, jakou řečí spolu asi ti dva mluvili, Mikulášovo jméno je reprezentativně české, přičemž s policajtem hovořil chabější angličtinou. Příjmení Hermann samozřejmě disponuje univerzalitou a Jürgen může být i žertovným převodem Jirky.

Jak jinak, než že kvalitně zabavily štětovnice a budova Elphi, ale nejvíc, asi nejvíc zaobírání se právě uvozujícím mottem Apollinairova Cestovatele (skvělý výběr!, tuším autorova obliba, pokud mě paměť neklame, a jakože ona umí, hm), jehož se v příslušné souvislosti oplatí přelouskat celého, míněna opět opora příběhu v lince básně a zaujetí, nakolik je celá povídka vystavěna na její motivy, nakolik případně jde víceméně o typický „námořnický“ dějový kolorit./V textu básně si nakonec hledám i možné vysvětlení dvou měst, jakkoli není nutnou podmínkou.

Maximum času na úkor povídky jsem potom strávila „studiem“ limnologie a historie „řeckého“ starého mostu a jeho předchůdců, přičemž jsem prozatím naprosto zanedbala toho vysokého mladíka. Jelikož obvykle lpím na banálních detailech, ponejvíce uvízla jsem u zábradlí, než jsem konečně odněkud uspokojivě vyrozuměla, kterak se sklápí, no jo no. Že jako moc fajn utracený čas.

Jo, stručná charakteristika polského národa též přičapla. Přítomnost detailu odřených pat, když se to s rajzem přežene.

errata ještě: každý každý/ a korálí je pravděpodobně podivný tvar, pokud ne regio

+) Jestli by hrdinové byli dtto, váhala jsem, zda se stačí od snoubenky k manželství s povalováním na hostivařské plovárně v souvislosti s dokončením filharmonie a následující pandemií, než mi došlo, že to bych brala úplně špatně, jelikož tato vzpomínka je zasazena na časové ose tak jako tak dostatečně hluboko, tj. kamsi před filharmonii.

22.02.2021 17:29:42dát kritice tipreka
redaktor prózy

Ten přesun není špatnej, vlastně mě donutil zbystřit. Na začátku jsem si říkal, kde to asi má být, pak mi došlo, že Hamburg, a pak to najednou v jedné větě takhle skočilo. Jsem pak začal hledat v textu nějaký náznaky, jestli jsem si ten Hamburg jenom nevyložil špatně. Apollinaira jsem četl kdysi dávno, asi bych ho měl zkusit znovu, tehdy mě moc nezaujal.

22.02.2021 17:19:01dát kritice tipMajaks

Dekuju, reko, za precteni a za komentar. Basen je od Apollinaira, Cestovatele, ted nevim v cim prekladu - Karel Capek?

S temi drobnostmi mas mozna pravdu, mozna je to zkratka muj krivy styl.

Ten presun z Hamburg - Rostock jsi pochopil spravne. Premyslel jsem puvodne, jestli ho tam k necemu potrebuju - ale nakonec jsem usoudil, ze jo.

22.02.2021 16:46:43dát kritice tipreka
redaktor prózy

Dobrý, hodně. Líbí se mi ta báseň na začátku, z čeho to je? A ten text dobře vtáhne, líbí se mi tvoje popisy, líbí se mi ta postava Týře, je dobře načrtnutá a přitom zůstává dost záhadná, abych o ní chtěl číst dál. Navíc mi to někoho připomnělo, taky jsem míval známého, kterýmu se stačilo posadit na bar a za chvíli u něho seděly všechny holky z hospody a když ho na to někdo upozornil, tak se jen divil, co je jako na tom, myslel si, že takhle to má přece každý.

I jsem si projel tvoji starou povídku Týře - popravdě, už jsem si ji nepamatoval, ale to jméno mi utkvělo v paměti. Je pěkně vybrané a sedí k tý postavě.

I když jsou ty popisy dobré, občas mi tam přijde věta nebo obraz navíc, který pro mě trochu rozbíjí soudržnost. Jsou to jen drobnosti a každý to asi může cítit trochu jinak, ale třeba tady: " Podivně rozkročení mezi temnými skladišti zašlých časů a staveništěm nové moderní čtvrti, obklopeni řekou, která vypadala jako moře. Dnes se na tom místě vyjímá budova filharmonie s velkolepým skleněným plachtovím, tehdy tam stáli dva námořníci, kteří se dlouho neviděli." - vadí mi, jak to přeskočí do toho dnes, rozbije to pro mě na chvíli ten příběh a působí to na mě trochu zbytečně a nuceně.

Ten závěr! To mě dost zarazilo. Ale jo, asi to do toho textu patří. Jo a ještě mě zmátlo tadyto: Z největšího německého přístavu jsme se přesunuli do hlavního přístavu východního Německa. - to jako přejeli z Hamburku do Rostock? A ten vypravěč bydlel v Roztokách, ale sraz si dali v Hamburku?

21.02.2021 17:03:59dát kritice tipMajaks

Danke, Gora.

21.02.2021 16:52:44dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Povídka jako by vracela čtenáře do proslulých beatnických časů. Užívám si originální popisy míst, kudy  přátelé procházejí, domýšlím jejich minulost i vztahy, časové zařazení děje. Vrstevnatost charakterů. Mikuláš Týř zůstává záhadnou, přitažlivou postavou vlastně až do konce, což se snad může stát živnou půdou pro další příběhy.

Děj /pro mě/ v tomto textu není tak zásadní jako styl psaní, ten považuju za vytříbený a klidně bych  četla dál.

.................

Civěl jsem na něho prosklenou stěnou, ten věčně nespokojenej, přemoudřelej klikař. Sem bych místo čárky  za stěnou dala dvojtečku nebo Civěl jsem na něho prosklenou stěnou, na věčně nespokojeného, přemoudřelého klikaře, které by lépe navázalo na druhou větu je asi jediné místo, kde se mi plynulost zadrhla...

Podivně rozkročení mezi temnými  - rozkročeni

si mě pak pletou s anarchokoministou - s anarchokomunistou

 mohl by ses s nima zkamarádit. - skamarádit

.

20.02.2021 21:03:07dát kritice tipLuzz

tak jsem se prošla po reeperbahn, aniž bych tam musela být osobně

je to dobrý, hezky pomalý jako ta řeka, má to atmosféru

jen ten konec je trochu uspěchanej

 

a fakt si vypravěč tím palcem tiskl jen nos?

20.02.2021 14:27:45dát kritice tipTetřev

Tak mně se líbily obě povídky s hrdinou Týřem. U obou povídek jsem ocenila popis prostředí, ale i trefná přirovnání, nápady. V Návštěvě mě navíc dost pobavil konec - i když, když o tom tak přemýšlím, dalo se to, při lepším soustředění, předvídat...

20.02.2021 10:29:41dát kritice tipMajaks

Možná je to úplně jiný text... ale na tom taky nezáleží.

20.02.2021 09:44:18dát kritice tipK3

Majaksi, o Mikuláši Týřovi jsem četl, možna je to vylepšené, možná pod jiným názvem, možná pod jiným nickem. Ale na tom nezáleží.

20.02.2021 09:12:18dát kritice tipMajaks

K3, díky za komentář, jen to uvedu na pravou míru: Tenhle text tu nikdy nebyl. Dagmaramovi a annnie taky díky.

20.02.2021 08:57:54dát kritice tipannnie

Jeden novej tip od jednoho novýho čtenáře :)

19.02.2021 22:55:53dát kritice tipDagmaram

to jsi snad napsal o sobě jak je to autentický. Čtivé, profi

19.02.2021 22:51:34dát kritice tipK3

Tak si říkám, proč sem ty své věci vkládáš opakovaně. A došel jsem k názoru, že ses cítil možná nedodoceněnej a jsou tu taky noví čtenáři, kteří to posoudí. Tak jo, proč ne. Já jsem tohle četl samozřejmě, a pokud si vzpomínám, napoprvé se mi to moc nelíbilo. Myslím že jsem napsal něco jako, že to vede odnikud nikam, nebo že to není příběh a že nevím, proč to vlastně bylo napsané. Byls tenkrát asi naštvanej. Ono hodně záleží na tom, zda chceš opravdu číst, nebo zda to čteš z nějaké písmácké "povinnosti." Tentokrát jsem měl chuť to číst. Zaujal mě už začátek. Tak nějak má vypadat, aby tě vtáhnul do děje. Líbí se mi ty jednoduché, ale trefné popisy ulic, hospod a prostředí vůbec. A nálady těch dvou tápajících kamarádů. To ti fakt jde. Některé sousloví je lahůdka, např.: stíny lidských bytostí, nebo: ulpívají na mítě. Je jich tam hodně a ty to koření. Příběh je celkem jenoduchý a proto se to zdá dlouhé. Ale to je zdání, nevšiml jsem si, že by tam bylo něco navíc. Nebo, že by mi něco nesedělo. Pár slůvek jo ale to je vzhledek k délce zanedbatelné. Takže jsem si tentokrát dobře početl a lehce jsem se dopracoval k tomu konci. Poslední dva odstavce, to jsou zase takové ukázky, jak má závěr vypadat. Stručně, lehce vyjádřené několika slovy. Když to shrnu, tak se mi fakt nejvíc líbí začátek a konec. Ale nemyslím si, že by to ostatní za tím nějak pokulhávalo, to zase ne. Tak se kaju k minulému hodnocení. Teď si nejsem jistý, jestli jsem to už nečetl potřetí, ale to je jedno.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor