to víš že se mi o tobě pořád zdá

 

(je tu)

 

jako když rozkrojíš jablko napříč

čekáš hvězdičku

místo toho křížek

 

to se přece neděje ani mně ani tobě

zkrátka jen film cos kdysi viděl

ale kterej tě moc nezaujal

 

nejsem tady tento příběh nežiju

 

…

 

ale žiješ

svět není spravedlivej nikdy nebyl nikdy nebude

ale nemohl by občas udělat výjimku?

 

proč jsem tolik času ztrácela hněvem pitím sebelítostí čekáním

přetržená šňůra okamžiků

vztekle a bezradně hledíš jak se kutálí do všech rohů

posbírat je neposbíráš

a kdo za to může

 

…

 

ale třeba to půjde

půjde to že ano

zatnout zuby napnout síly

 

už nikdy neřeknu že spánek je ztráta času

už nikdy nenamítnu nic proti rýžovýmu nákypu

slibuju že přestanu pít a možná i kouřit

 

upíšu se komukoliv –

ďáblu bohu bance smrti anebo i životu

pak si se mnou dělejte co chcete

ale darujte nám ještě chvíli; měsíc týden den

alespoň hodinu prosím

 

…

 

a najednou

marnost nad marnost

ne

kdyby to alespoň bylo marné s tím se dá žít

ale ono je to zbytečné

 

už vím

už jsem se poučila

už nikdy nezopakuju tu stejnou chybu

a k čemu to

když čas běží jen jedním směrem

 

…

 

nemyslím že by existovalo něco jako smíření

jen podezřelý klid –

 

beru do ruky nůž

 

rozkrojím jablko

 

beze strachu

 

 

(exkurzní lokalita)

 

to podstatné se tu už stalo

ale když zavřu oči

slyším

hukot motorů uvnitř masivu

údery kamenických kladiv

dusot kopyt ržání koní

– hnáni do vrchu pak padají přes hranu útesu

šum veliké řeky mezi bílými ostrohy

a ticho mělkého teplého moře

 

hukot

údery

dusot

ržání

šum

a ticho města pode mnou

 

…

 

je to na hovno, řekls a zapálil sis cigaretu

sedmýho jdu

slezou mi vlasy a nehty

 

a co když ti zůstanou

 

 

(exkurzní lokalita podruhé; jakože s tebou)

 

letos už asi nikam nepojedem

 

místo bolavě bílých útesů a šumění vln

opuštěný lom na kraji města

výhled na spalovnu a zpustlé tovární haly

 

dnešek je ještě tvůj

zítřek možná taky možná ne

 

ale představ si že přece jen cítíš slanej vzduch

protože kdysi –

 

v tvých očích záblesk dětské zvědavosti a dychtivosti

 

tady všude bylo opravdu moře?

 

mnohokrát

 

pár miliónů let a zase přijde

 

…

 

pár měsíců

 

a přijde

 

 

(a spánek je ztráta času; k čemu nikdy nedošlo)

prameny vlasů

zameteš pod koberec

chrání tě mlčení –

nezvyklý dar

naději lovíš

asi už nezabere

vteřiny vpíjí se

do bílých čar

 

 

(exkurzní lokalita; bez tebe)

 

jaro je letos v karanténě

jakoby tráva spala už nesmírně dlouho

– ale vždyť ty koniklece ještě vykvetou

 

vzpomínám na dvojstránku jedné moudré knihy

byla velká a docela těžká se spoustou barevných obrázků

vulkanická činnost

zemětřesení v huascaránu

 

táta ji vzal z police kam jsem nedosáhla

modré květy a zelená tráva

„konstatování, že louky ještě kvetou,

nás nesmí ukolébat“

 

pak si na starým magneťáku pustil fermatu

 

louky kvetly

a jaro bylo.

 

…

 

letos – tiché / chemické jaro

i když slyším ptačí zpěv

 

měla bych být šťastná

štěstí je dneska mainstream

kdo není šťasten

kdo nenašel smysl života

ten nežije

 

ale teď mi to fakt moc nejde

možná je mi to jedno

tráva dál spí

 

někdy je vlastně docela fajn mít pocit marnosti

přiměřená sebeobrana povolena

 

 

(dobrý člověk ještě žije)

 

Venku fičí severák a hrozí válka. Nech je být!

(...)

Život je dobrý, přátelé milí! Jedinou jeho chybou je, že je tak krátký.

(R. Rolland)

 

vím že nejsi Colas Breugnon

kterej vyhnal mor vínem

i když v tvým případě by to množství (cos za celej život vypil) snad mohlo stačit

 

jenže s některými nemocemi se prostě nediskutuje

 

…

 

ještě jednou

poslední sklenka ve dvě v noci

řeči o věčnosti o bohu

o zvonech co budou znít v šest ráno v klášteře

a nic po nás nezůstane –

 

tys oponoval: duše neumírá!

doufám že tě víra tvá neopustila

 

dal jsi mi cos mohl

víc jsi neuměl nevěděl jsi jak

nic ti nezazlívám

i když někdy bych tak ráda –

tak ráda bych na tebe byla nasraná

 

ale proč vlastně

 

ty jeden lišáku starý!

 

Colas Breugnon rozbil džbán

 

 

(město který už neuvidíš)

 

to město

město moře

 

moře pod našima nohama

 

…

 

je konec že ano

protože dnes jsem tě slyšela brečet

bránil ses tomu

a já taky

 

nikdy

je to hrozný slovo a přitom jej používám tak lehkovážně

teprve teď jej chápu

nikdy se už neuvidíme

víš to

vím to

víme to

 

 

(protože hudba)

 

a je mi čtrnáct

táta vytahuje kotoučovej magneťák

tohle jsem nahrával na čtyřku

protože ty pásky se nedaly jen tak sehnat

na devítku to sice bylo kvalitnější ale na čtyřku se toho vešlo víc

na dvojku se nahrávalo jen v zoufalosti

 

povinný úvod do dějin rockové hudby:

pink floyd

led zeppelin

deep purple

king crimson

a další

 

v rámci naší třídy (kvarta bé) jsem trochu divná co se týče hudebního vkusu

pink floyd a deep purple zná jen jeden kluk

má dlouhý tmavý vlasy sedí v lavici u okna

rozhodnu se do něj zamilovat

ostatní poslouchají oasis nirvanu a green day

taky poslouchám oasis a nirvanu

green day nemůžu u kamarádů nikde sehnat

– jakože bych si ji zkopírovala

• rec

 

ale ta stará hudba mě baví víc

v několika akordech vše

celá duše celej život

 

a o mnoho let později

když už myslím že žiješ mimo tento svět

vyprávím jak jsme byli na koncertu ibrahima maloufa na flédě

a ty i přes ten svůj skelnej pohled (litr a půl vína) řekneš

– jo malouf je hodně dobrej – jaký to bylo?

 

v tu chvíli vím že jsi stále tady

 

a pár dní před –

koukej co jsem objevil

holka v nikábu; hraje burn od deep purple na elektrickou kytaru a ohromě si to užívá

smějeme se – podívej jakou má z toho hraní radost

 

protože hudba je radost

hudba je život

hudba je bůh a tvoje duše

hudba jsou zvony v šest ráno

já vím

samá klišé

ale je mi to úplně jedno

protože blízko smrti se vše promění v klišé

v něco co jsme kdysi znali ale co dosud zůstávalo na okraji

 

na okraji ale pořád v nás

na vnitřní periferii

 

 

(mizíš)

 

slova – marný pokus o zachycení mizejícího

přiměřená sebeobrana

 

a že to stejně nezachytím

 

exkurzní lokalita zůstane otevřena jen mým studentům

protože pořád nebyl čas

navíc ani jeden z nás nechtěl

a když už jsme chtěli tak bylo příliš pozdě

tvoje metastázy se spikly proti nám

 

…

 

posílám ti pár snímků do snů

jsou tam koniklece a taky jedna kytka co nevím jak se jmenuje

vápence a nějaký lilijice

výhled na město

šum hukot ržání údery kamenických kladiv a tak dál

vše co slyším

dosud slyšíš i ty

 

doufám

přeji si

 

 

(jedna jarní neděle)

 

to prázdno

to prázdno

 

a bolest amputované končetiny

 

tak bolí prázdné místo

 

 

(dny, týdny, měsíce; 404 not found)

 

už se skoro neslyšíme

jen občas si tě vybavím

když najdu čtyřlístek

nebo rozlévám čistého vína

 

migruješ z vnější periferie do vnitřní

 

opravdu jsme kdysi byli?

přece jsem tě musela někde potkat –

 

…

 

a jednou táta v hospodě vyprávěl

jak v šedesátým osmým do pohraničí přijely tanky

vyrušily jeho dědu při rybaření

no skoro jako v tom filmu

 

jeden týpek (v sobě čtyři dvanáctky) se zvedl

a říká

kdoví, jestli tu vůbec byli

tady v Tišnově jsem žádný vojáky neviděl

 

 

(zpátky na exkurzní lokalitě; kulisy)

 

každé ráno se divíš –

neznámé kulisy je třeba zařadit na určité místo v paměti

která zcela neomylně a podle předem daného schématu eroduje

 

a občas ti někdo kus vzpomínek odstřelí

 

…

 

z okna ve druhém patře byl vždycky hezký výhled

ves kotlina kopce údolí – vše na svém místě

sice si už nevzpomínáš zda v roce 87 byly v tom lomu naproti dvě nebo tři etáže

ale máš pár starých fotek

– dvě

zachyceno potvrzeno

 

bavilo nás poslouchat a pozorovat –

siréna

oblak kouře

chvilku nic

 

velká rána a rachot suti

 

…

 

po mnoha letech znovu tím směrem –

 

dokresluješ krajinu podle vzpomínek

mísíš ji se starými fotkami

a obrázky jiných lomů

 

ten kopec už neexistuje

 

 

(učím se řídit)

 

zakazuje se používat vysílače a radiolokátory!

rozbitá cesta; nad námi lom

kopec jen zlehka vykousnutý; tři etáže (asi – nevím jistě)

 

učil jsi mě řídit

stará škodovka sto pětka (anebo stodvacítka?)

spojka štkala štěkala

 

ses bál že tu káru totálně odrovnám –

ostatně na to mám talent doteď

vždyť víš

jak couvám

jak parkuju

jenže nemůžu za to že všude překážejí cizí auta keře obrubníky

 

– co by se stalo kdyby nás chytli policajti?

– zaplatil bych pokutu a museli bysme vymyslet jiný místo kde budeš trénovat

mimochodem fakt ti to moc nejde

nemáš odhad na vzdálenost

jsi roztěkaná

rozčílí tě kdejaká moucha na skle

a kdejakej zkurvenej cyklista

 

abych byl upřímnej – budeš asi mizerná řidička

 

…

 

jsem sice mizerná řidička

ale už se lepším!

i když mě doteď serou cyklisti

zvířata se sebevražednými sklony

i patníky

(beru si k srdci tvou radu ohledně havarijního pojištění)

 

ve výsledku to není tak hrozný

 

mnohem horší je

že tu rozbitou cestu vyasfaltovali

hodili tam zákaz vjezdu

a že lom už pozřel víc jak půlku kopce

 

snad se mi podaří ten zbytek dokreslit

a trhliny po odstřelech vyhojit

 

jen ještě nevím jak

 

 

(jedna z posledních)

 

pomalu mizíš

ztrácíš se –

nacházím tě jen v sobě a na starých fotkách

– dosud neodplavená vrstva regolitu

 

jenže –

garáž i dílna jsou vyklizené

sedimenty tvých moří

navíc ani nevím co se stalo s těmi botami v igelitovým pytli

 

už nemám skoro žádné důkazy

 

- jen vzpomínku – a paměť která eroduje a drolí se

- obraz jiného obrazu začmáraný šestiletým dítětem

- nejasnou představu že tě pozvu na svou exkurzní lokalitu dříve než ji úplně odtěží

 

obnažena až na kámen

jsem na řadě

 

taky se mi chce spát

 

 

(to víš že se mi o tobě pořád zdá)

 

– třeba dnes – v tom snu jsi umřel hned čtyřikrát; vždy ve spánku

 

a když se pak probírám tvým albem známek

anebo přehrávám starý pásky na magneťáku

– cítím nejasný výčitky a sebeobvinění

 

jistě, možná by bylo snadnější se těch věcí zbavit –

album (spálit); magneťák (rozebrat/na skládku!)

ale zatím jsem nesebrala odvahu

(co když se tím zbavím i vzpomínek)

 

se zděšením zjišťuji

- že už nejsem schopna vzpomenout si na třes tvých rukou když jsi pinzetou bral známky

- že už si nedovedu v klidu vychutnat pink floyd anebo king crimson

 

jako by ses až teď definitivně ztrácel rozpouštěl vsakoval do mých zdí i do země a do vzduchu

odcházel mizel zvětrával (cokoliv tě napadne)

 

ač alba známek zůstávají v horní polici

a magneťák je dosud na pracovním stole

 

…

 

a tak tedy přemýšlím co všechno jsme mohli stihnout

- vyrazit na moje oblíbené exkurzní lokality

- prohlédnout ztracená alba známek

- znovu si poslechnout všechny ty magnetofonový pásky (kytarový sóla!)

 

a potom společně mlčet

 

- místo toho ti zapaluju svíčku

a tvýmu vnukovi vysvětluju, co je to urna

 

- místo toho se zase vykrádám

prodávám svou bolest –

je mi ze sebe samotné na zvracení

vytřískat co se dá

ať se dojmou aspoň ti ostatní když já už nemůžu

protože

zítra už nebudeme

zítra už nebude

zítra už ne

 

- místo toho vykládám svoje vnitřnosti –

na pult

vyber si milý čtenáři co se ti líbí co se ti hodí –

střeva srdce žaludek

 

comme tu veux

 

 

( )

 

to víš že se bojím

– vlastního strachu a vlastní bolesti

 

protože čas pořád běží jen jedním směrem

a řekni mi

– k čemu to vlastně všechno je

 

k čemukoli

anebo k ničemu

k ničemu

anebo k čemukoli

 

(jak chceš)

 

a my dva – jedním směrem

 

 

(PS)

 

konečně na místě.

jak hluboko pod zemí?

 

nejhlubší vrty dosahují stovky metrů jednotky kilometrů

 

stačilo to k útěku –

už se k sobě nevrátíš

 

a kudy teď vedou tvoje chodby

(plný rozežraných krvinek)

 

v posledních letech se s těmi mými už nekřížily

jen chvíli před –

ale bylo příliš pozdě

 

mohou vůbec mrtví odpustit těm kteří zůstali naživu?

 

dokud jsme na exkurzi

budeme si muset vystačit sami

 

…

 

mít tak po ruce jablko a nůž

 

---