Absurdita tlesknutí

Topím se v oceánu vlastních pocitů,

plavat jsem nikdy neuměl,

jak směšné v dnešním Světě,

přesto nepřestávám dýchat,

směji se a mluvím o bolesti,

to tě paradoxně uklidňuje,

den po dni časem se proplétám,

přeplněné stránky slov a vět

skýtají mi plané naděje hrůz i snů,

další promarněné šance k žití,

nedostatečnost mrtvolných teček

nemohou ukončit smyslnost souvětí,

která však postrádají melodii not,

těch podmanivých, hudebních pokladů

do písní marnivou pečlivostí ukrytých,

myšlenky mlsně sbíhají se a burcují

toky falešných iluzí a přilehlých ztrát,

unavená rána střídají bdělost večerů,

navlečená nit se nesmí přetrhnout.