Manželem proti své vůli 47.-48. díl

Manželem proti své vůli 47.díl

Deris:

Držím Laju a nechci jí pustit. „Vždycky budu s tebou. Nikdy tě neztratím.“ Šeptal jsem jí utěšující slova a líbal jí do vlasů, ale sám svádím nelehký boj. Trhalo mě to uvnitř na kousky. Nikdy mě nenapadlo, že by mohla být tak křehká. Její srdce vynechávala údery. Dýchaní se zhoršovala každou chvíli. Nastala noc, kdy jsem se pokusil vyčarovat oheň. Nachystaná polena chytla na poprvé. Zůstávám s ní na okraji lesa, kde vidím na bránu hradu. Možná bych měl přinést nějaké léčivé lektvary, ale jak se dostat nepozorovaně dovnitř. Stala se z toho nepropustná pevnost, kam se nedostane ani myš. Její stav se nezlepšoval, i když jsem se dělil o svou kouzelnou moc. Asi to bylo málo. Chvíli se na mě dívala, než znovu zavřela vyčerpaně víčka. Usnula a já hlídal její spánek. Něco se s ní dělo, i když byla na pokraji sil do něčeho se vstřebávala její moc. Vycítil jsem slabé vlákno mizející daleko za čarodějný les. Opřu se o strom a složím si Laju do náruče.  

Kara :

Probudím se uprostřed noci ze snu. Viděla jsem v něm Derise a Laju.  Bylo to tak skutečné. Jako bych mohla natáhnout ruku a dotknout se jich. Mám o ně starost, co když se opravdu něco takového děje? Stačilo na to pomyslet a truhla u postele zazářila. Nejdřív jsem se lekla a hodila na sebe přikrývku, ale nakonec mi to nedalo.  Odkryju se a podívám se znovu. Světlo vycházelo z klíčové dírky. Spustím nohy na zem. Zašátrám v poličce a vytáhnu malý klíček. Trochu se bojím, když se mraky rozestoupily a noční oblohu osvětlil měsíční svit. Uklidnilo mě to na tolik, abych si dodala odvahu a otočila klíčem v zámku. Záře mě oslepila, když se do vzduchu vznesla lahvička od čarodějky Laji. Vznášela se mi před očima a sama se mi pomalu snesla do dlaní. Sevřu ji pevně, když přestala zářit. Místo toho se prolínaly odstíny barvy duhy, které tvořili písmenko po písmenku, až se seskupila věta. „Odnes mě Laje.“ Čtu si to nahlas, abych uvěřila, že se to opravdu děje. Ten sen byl opravdový. Došlo mi, že se musím ihned dát na cestu. Teple se obleču a přehodím šál přes hlavu. Obloha byla připravená na vítání nového dne. V dálce začínalo svítat a já  vyšla směrem, kam odešel Deris. Půjdu v jeho stopách.

Na kožené šňůrce se mi pohupovala malá lahvička. Její odlesky mi ukazovaly správnou cestu na úpatí hor. Vedla mě a dávala pozor na každý krok. Cítila jsem magii prostupující z ní ven. Musí to být hodně důležité, když si to schovala u mě v chaloupce. Vzpomenu si na útržky snu a přidám do kroku. Nevím jak daleko musím jít, ale nezklamu je! „Určitě ti donesu tuto lahvičku.“ Řekla jsem odhodlaně do větru, který má slova nesl dál. Slunce vyšlo a přehouplo se přes odpoledne. Nehodlala jsem zastavit a odpočívat. Něco mi našeptávalo, že když to udělám mohlo by být pozdě. Vděčím jí za život. Oplatím ti to.

Mraky pluly stejným směrem, když se slunce schovalo za horou. Zapadalo a svou vládu předalo měsíci a hvězdám. Moje šaty byli zaprášené od celodenního lezení po svazích a pohořích. Stále mě to hnalo vpřed a na cestu mi posvítil kouzelný lektvar. Magie se přelévala do unavených svalů a dodávala mi zpět ztracenou sílu, abych mohla pokračovat. Jindy bych se vyčerpaně složila k zemi, ale tohle bylo jiné. Necítila jsem ani hlad, či žízeň a pokračovala přes další kopec.

Při novém východu slunce se otevřel prostor a lektvar ukazoval na nedaleký les. Nikdy předtím jsem nebyla, tak daleko od domova. Sestoupila jsem ze svahu a prodírala se křovím. Pár škrábanců způsobených trním se ihned zacelilo a nenechávalo mě to na pochybách, že to je něco hodně cenného. Nesmím tě ztratit. Přidržela jsem si lahvičku na hrudi a šla dál. Vstup do lesa byl nepropustný, když lektvar zazářil stejným pronikavě zářivým světlem jako ten večer. Stromy ustoupily na stranu a utvořily širokou cestu. Trochu mě to děsilo, ale nakonec vstoupím a les se za mnou opět uzavře. Můžu jít dopředu, ale nemůžu se vrátit.  Tvořila se pěšina a vedla mě přímo skrze toto čarovné místo. Magie byla krásná, ale taky nebezpečná. Pomyslel jsem si, když se v lese nepohnul ani list. Zvěř i ptáci se této oblasti vyhnuly obloukem a nechávali divokou ničím nedotčenou přírodu. Znovu se ozval lektvar a vedl mé kroky přímo k bylinnému háji. Omamná vůně mě lákala vejít přímo doprostřed, kde byla krásná kvítí. Mohla bych se na moment zastavit.

Deris: Laja se nechtěla probudit. Pomalu ztrácím naději na její záchranu, když se vítr  přehnal okolo nás a zašeptal. „Určitě ti donesu tuto lahvičku.“ Laja se najednou po dni stráveném v bezvědomí usmála.

Manželem proti své vůli 48.díl

Zkoušel jsem předat zbytky své našetřené čarodějné síly Laje, ale přestala jí přijímat. Zřejmě tušila, že se jí snažím dát vše. Dokonce i svůj život, kdyby ho chtěla. Cítil jsem vyčerpání, ale nechtěl jsem se vzdát. Les jindy poklidný vpustil do korun stromů lehký větřík. Listy o sebe narážely a jejich šustění utvářelo melodii. Ševelily v ní slova, které nedokážu pochopit. Laja se pohnula a otevřela oči. Snažila se ze všech sil vydržet, jako by na něco nebo na někoho čekala. Mohl to být signál něčeho dobrého? Víc jsem jí podepřel. Dokonale mi pasovala do náruče a mohla se o mě opřít. Možná je to naposledy co Laju takto držím. V srdci se mi rozrůstala obrovská bolest a nahrazovala všechny hezké vzpomínky. Ničila a pustošila každý kout v mém srdci. Uvědomil jsem si, že bez Laji nedokážu žít. Pokud zmizí z tohoto světa budu jí následovat. Vezmu její ruku do své a lehce jí políbím. Jsem tvůj pomyslím na to a dobře vím, že to slyšela. „Musíš… být…. silný.“ Zlehka se usmála a zase se ponořila do říše snů. Stále jsem věřil, že se z toho nakonec dostane, když její hlava poklesla. „Neee. Vzbuď se! Lajo prober se. No tak nenechávej mě tady samotného. To nedovolím. Lajo! Lajo!!“

Rozklepaly se mi ruce. Vítr ustal. To naprosté ticho, které nastalo bylo nesnesitelné. Necítím její mysl. Vždycky se otírala o moje myšlenky a věděl jsem, že tam někde je. Nedýchala a srdce přestalo tlouct. Opatrně jí položím na zem vedle sebe. Spadané listí utvořilo okolo jejího těla kruh. Skrze slzy a zoufalství nevnímám okolí.  Nemůžu jí nechat jít samotnou. „Nemůžu tady zůstat sám.“ Šeptal jsem a hladil její vlasy. Pár pramínku Laje spadlo do obličeje. Odhrnu je na stranu. Možná jenom spí. Namlouval jsem si a znovu si k ní lehl. „Ochráním tě na další cestě.“

Skoro jsem zůstala na té pasece, kdybych nezaslechla Derise. Jeho křik se nesl celým lesem. V tom jsem si všimla, že se jeden z keřů klikatí ke mně. Jeho šlahouny se snažily dostat k lahvičce, ale naštěstí jsem ustoupila do stínu stromu, kam se nemohl dostat. Jakmile se to stalo obsah v lahvičce pohasínal. Slabí odlesk mě vedl, ale slábl. Bylo čím dál těžší se prodrat přes keře, které zůstávali na svém místě. Zřejmě moc vložená do lahvičky pomalu vyprchávala. Přeskočím malý přikop, kde protékal pramen, když uslyším další nářek. Na nic nečekám a rozeběhnu se k tomu místu. Pod nohama mi praskají větvičky. Já.. to nestihla. Uvidím Derise jak se sklání nad Lajou.

 „Bráško.“ Z lesa se vynořila Kara. Skoro bych jí nepoznal, kdyby nepromluvila. „Jdu pozdě.“ Uslzeným obličejem se na mě dívala. „Jak? Kde?“ Nechápu jak se dostala na tohle místo. Utřel jsem si několik slz. „Čarodějka Laja si u mě něco nechala. Myslím si, že to bylo hodně důležité.“ Vyprostím lahvičku ze šňůrky a podám mu ji. „Ještě před chvíli zářila.“ Mohlo by to být ono? Převracel jsem lahvičku v ruce ze strany na stranu. Po chvilkovém zaváhání odstraním špunt a přiložím Laje lahvičku k ústům. Pár kapek sjelo ze rtů a pokračovalo po bradě dolů na krk. „Takhle to nepůjde.“ Nevěděl jsem jak moc nebezpečné to je, ale stejně se napiju. Přiblížím se k Laje a políbím jí. Předám tekutiny z úst do jejich úst. „Je pozdě?“ Kara se na mě s obavou dívala a já propadal ještě do většího zoufalství a beznaděje, když se nic nestalo. Laja ležela na zemi a nejevila známky života.

Sestra mě objala a pevně držela, když jsem se zhroutil vedle studeného těla svojí ženy. „Je mi to líto Derisi. Měla jsem si pospíšit. Je to moje chyba. Odpusť mi.“Vzlykala mi na rameni. Snažila se uklidnit, ale nedařilo se jí to. Kladla si to za vinu víc, než já. Přitom za to nemohla. Díval jsem se na Laju a cítil, že to takhle nemůže skončit. Něco se určitě musí dát dělat. „Karo. Poslouchej mě.“ Zvedla hlavu a zadívala se mi do očí. „Co přesně se stalo? Řekni mi to od začátku.“ Kara se ode mě odtrhla. Vyndala malý kapesníček a osušila si slzy. Nabídl jsem jí trochu vody. S vděčností se napila. Všimnu si odtrhnutého lemu šatů a zaprášených bot. Musela sem jít téměř bez přestávky. Drobné oděrky a škrábance od okolních keřů byli ještě čerstvé. Co se to vlastně stalo?

„Jednoho dne mi přistála v chaloupce bedýnka. Obsahovala několik léčivých lektvarů. Mezi nimi byl tenhle.“ Ukázala na zvláštní lahvičku, kterou jsem držel v ruce. Když jsem jí vyndala začala zářit a bylo na ní zobrazeno srdce. V ten moment se ozval hlas se vzkazem, abych jí dobře schovala a hlídala. Před dvěma dny mě vzbudila. Svítila a střídali se v ní barvy duhy. Její třpyt mě vedl, až sem. Dokonce mě to vyléčilo. Nepotřebovala jsem jíst ani spát. Zřejmě je uvnitř nějaké kouzlo dokonce jsem necítila únavu a pokračovala, až sem. Před malou chvíli ještě zářila a ukazovala mi cestu.“ Sklonila smutně hlavu a řekla. „ Chránilo mě to. Stromy se rozestoupily a zase vracely na své místo.“

„Co si to právě řekla? Stromy ti udělaly cestu?“ Přikývla. „Nic nemůže mít takovou moc. Je to snad její magie uzavřená v prostoru. Proč teda nefunguje?“