Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

NOMÁD

24. 02. 2021
1
1
169
Autor
Rendlík 1

Světlo zapomnělo svoji tvář.
Jas, teplo, kolikáté je to peklo.
Přines my něco starobylé město.
Chtěl bych to gesto znát, chceš
si něco přát? Nebo jásat nad novým
dnem. Jak je dnes ušito, jakou nití.

Koleje vedoucí do krajiny pošetilé.
Usnu spánkem velice chemickým.
Zdrhám před svou vlastní zrůdností.
Padám a zase vstávám noci pečetí.
Město s kostí koho hostil, stíny odpojené.
Mávám křídly nevznesu, směju se my.

Kde jsem hledám svoji tvář, svou fikci.
Obnažená mysl plná nesmyslů ale má.
Vzdal se nechce se už prát se životem.
Neskočím, nevystřelím, nevezmu nůž.
Jedovatý muž nakazí svým smutkem.
Hledám nenacházím víru ztrácím.
Zvracím vztek zlost posetou něčí krví.


1 názor

Andělka1
24. 02. 2021
Dát tip

Úleva?


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru