Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

AHÓJ, ČUSÍK, SERVUS A ČUS

27. 02. 2021

889

Autor

Já Lucie píšu...

Má sedmá povídka z knihy JE TO JAKO KDYBY SE TI CHTĚLO NA ZÁCHOD, potřebuješ to ze sebe dostat ven.

AHÓJ, ČUSÍK, SERVUS A ČUS

Nechte se unášet fantazií… Přála bych si, aby si každý našel nějaké pěkné místečko. Vzal si deku, něco dobrého k snědku. Vsadila bych se, že já a Julča bychom si vzaly esíčka a byly bychom naprosto spokojené. Nechte právě teď své představivosti dveře otevřené. Nedávejte jí žádné hranice. Nechte ji bez pravidel a jenom dejte prostor svým myšlenkám, aby zkusily zjistit, jak moc je to, co je pro nás nepředstavitelné, blízko.

Bylo krásně. Možná i trochu foukal větřík, kdo ví? Sluníčko se nádherně opíralo do stromů kolem. I o tento drobnokvětý tamaryšek. I když to byl malý strom, měl na sobě pěkné růžové květy. Asi to bylo spíš tím, že už byl duben. Jen tak tam vyrostl přímo nahoře. Nahoře? Ano, jednoduše byl nad těmi všemi ostatními smrky, modříny… Prostě nad tím celým lesem. Vznášel se jen tak ve vzduchu. I jemný větřík se ho snažil rozhoupat, ale nedal se. Věděl totiž, že je na něm zavěšená dřevěná lavička. Určitě si ji vybavíte. Je přesně taková, jakou si představíte, když řeknu dřevěná lavička na letní zahrádce hospody. Odborně se tomu také říká zahradní souprava Hospoda. Nikde nic, jen tamaryšek a lavička, která na něm držela pevnými žlutými lany s karabinami.

Kromě toho tam přímo na lavičce seděla velmi výrazná dívka s krásně blonďatými spirálově kudrnatými vlasy a trošku snědou pletí. Na sobě měla rozevlátou bílou košili s uzlem, který jí končil pod pupíkem. Také měla riflové kraťasy a černé kotníkové Converse tenisky s bílými tkaničkami. Jedna noha jí sem tam plandala ve vzduchu a druhou měla pokrčenou u těla. Pravou rukou se držela za lana a v levé svírala za ucho sklenku, kde měla asi třetinu… Smála se a vykřikovala: „Ahój! Ahój!” No jo, to byla prostě ona. Kolik jí bylo? To si každý domyslí podle toho, jak si ji sám představí.

Vedle ní seděl její vrstevník, který byl oblečen do pestrobarevné košile a modrých plážových kraťasů. Černé brýle se mu vyjímaly na jeho vyholené hlavě. Měl plážové botky, div ne žabky. Levou rukou se pevně držel lan a pravou rukou máchal, jako kdyby něco vysvětloval. „Servus skvadro!” zvolal. To byl on.

Naproti něj seděla dost svérázná holka. I když byla svá, uměla být tak citlivá, že tím každého hned šokovala. Je možné, že jí bylo méně let než ostatním. Na hlavě měla korkovou kšiltovku. Pod ní se jí nenápadně schovával její malý blonďatý culík. Kromě toho měla dlouhé žluté šaty s červenými puntíky. A samozřejmě modré tenisky. Jednou rukou držela lano a s úsměvem řekla: „No, čus! Víte, že oslovení “ahoj” je také pobídka pro dobytek? Ne jen pozdrav mladých lidí?”

Přímo vedle ní seděl poměrně vysoký muž, který měl na krátko střižené hnědé vlasy. Na sobě upnuté tričko do barev duhy a k tomu bílé riflové kraťasy. Na nohou měl červené tenisky. Pravou rukou pevně svíral lana a v levé ruce držel sklenici s... „Čusík drahoušci moji.” křičel a potutelně se usmíval.

Tihle ti všichni se tady potkávali vždy, když chtěli něco řešit nebo když měl někdo z nich narozeniny. I když to dělá asi naprosto každý a je to obyčejná věc, oni se znali tak dobře, že byste si to neuměli ani představit. Ale třeba ani nebudou nic řešit. Kdo ví?

„Ahój! Kde jste tak dlouho? Už tu čekám alespoň minutu!” řekla.

„Servus skvadro! Dones jsem ňáké občerstvení. Teda spíš tekuté ať tady nésme jak u Suchánků.” pověděl. „Á, něčím bych to spláchla. Máš pravdu.” odpověděla mu.

„Čusík drahoušci moji. Já jsem se na vás všechny tak těšil!” řekl a rychle se posadil.

„No, čus! Víte, že oslovení “ahoj” je také pobídka pro dobytek? Ne jen pozdrav mladých lidí? To jsem vůbec nevěděla. No, to je jedno, stejně mě nikdo neposlouchá.” pozdravila je. „Dneska je teda pořádnej hic. Nechceš ten náš tekutej?” pobídl ji. „Tak jo. Nalej.”

Všichni se pomalu usadili a pak jeden z nich odvážně řekl: „Tak o čem budem dnes cancat?”

„No, je pravda, že jsem se už dlouho neozvala. To se omlouvám, ale není to tak, že jsem na vás zapomněla.”

„O čem chceš teda hantýrovat?” začal na ni naléhat. Chvíli bylo jen ticho. To se jim moc často nestávalo, proto to všechny rázem vykolejilo. Všichni byli napjatí, jestli vůbec někdo něco řekne. Foukal větřík, ale lavičkou nijak nehoupal. Jen tak se každý díval dolů na tu nádheru. Pod nimi byl jen les a nad nimi už jen mraky, nic jiného. Ticho…

„Já jsem se teď dlouho neozvala, protože jsem sama měla pocit, že si potřebujeme od sebe trošku odpočinout. Abychom si zbytečně nešli na nervy a měli si pořád co říct. A to je pro mě to důležité. Mít si co říct.” Najednou nebylo slyšet ani hlásku. Ani ptačí zpěv, vůbec nic. „Aha, to jsem nečekal ani já, zlatíčko.” řekl jí na to. „To je právě ono! Já jsem si samozřejmě všimla už dávno, že jsme každý naprosto jiný. Ale je až neuvěřitelné, jak si perfektně rozumíme. S každým z vás je legrace. Ale jiná. Ty všude kam přijdeš, tak je tě okamžitě plno. Každého, ale opravdu každého, dokážeš poškádlit tím, že dojdeš pozdě. Zároveň umíš být tichá a naslouchat, když je potřeba. Ty zase překvapíš svou mluvou a štědrostí, kterou máš. Ale nikdo ti to nemá za zlé, protože to jsi prostě ty! O tobě si pro změnu každý myslí, že si bůhvíco s tím tvým: „Čusík zlatíčka.” Jen my doopravdy víme, jak to je. A já. A já?” řekla s povzdechem.

„Ty? Ty drahoušku jednou zaručeně něco dokážeš, protože jsi to ty! Třeba budeš umět srotit víc lidí než nás čtyři.” řekl a všichni se zasmáli. „Děkuji, ale už vedu zase ty moje strašný řečičky. Já vím, nikdo mě neposlouchá. Omlouvám se. Jsem…” řekla jim na konec. Hned na to všichni něco uslyšeli. Byla to slza každého z nich, která spadla ve stejnou chvíli dolů. „Tož hlavně, že jsi upřímná.” řekl a napil se.

„Víme o sobě všechno. Všechna tajemství.” hluboce se nadechla. „Nesnáším výšky, ale kvůli vám sem chodím ráda. Jen kvůli vám.” A tím všem naprosto vyrazila dech. Toto nikdo z nich nevěděl a hlavně nečekal. Proto jí na to nikdo nic neřekl.

„Víte, že 70 % chudých lidí na světě jsou ženy?” řekla, aby dokázala trošku uvolnit atmosféru. „No jasně! Jen protože hmmm…” odpověděl.

„No schválně, proč? Nevíš, co?” dala se do řeči i ona a prohrábla si své kudrnaté vlasy. „Jste pobóchané. Víš co? Většina bab bere zelí nebo je v odmašťovně.”

„No jasně, jasně.” řekla mu s klidem. „Heleďte drahoušci, já vám to vysvětlím. Upřímně si myslím, že je to tak trošku všem šumák.” Všichni se zasmáli. Byl to smích, který byl všem známý, protože byl ten pravý, nenucený.

Sluníčko už začalo zapadat za mraky a i sám tamaryšek cítil, že už je čas se rozloučit. Bylo chladněji. „Už bychom měli jít, miláčci.” řekl, když už také poznal, že mu jezdí mráz po zádech. „Chtěla jsem vám říct, že vás mám všechny ráda takové, jací jste. I když jste občas vážně nesnesitelní.” usmála se.

„Čus.”

„Servus skvadro.”

„Ahój!”

„Čusík drahoušci moji.”

Poté společně objali tamaryšek, jako to dělávali. Všichni cítili vůni každého z nich. Byla tak odlišná, že by ji poznali všude.

Jaktože byl pro ně silný moment, když řekla, že nemá ráda výšky, ale přece tam s nimi je?

32 názorů

Já Lucie píšu...

24. 03. 2021

Československá literární komunita

AHÓJ, ČUSÍK, SERVUS A ČUS

Autor

32 názorů

Sdílení