Chvíle ticha

Opětovný okamžik ticha,

kdy nadějí nedýchám, 

a jen doufám v sen,

jemuž toužím vyjít vstříc.

Však v objetí samoty licha,

jen prázdnotu slýchám,

po prázdných nocích, šedý den,

a nic víc.

Zavírám oči, 

před údery splínu. 

I tak pár jsem jich schytal,

až skoro nutí slzy týct.

Léhám si tedy do trávy, 

a na hruď sypu si hlínu, 

to abych si zvykal, 

až už nebude víc co říct.

Pozoruji pozorně své tělo, 

ne více vzdálený mu než sen. 

Hledím na chrám sebe, 

a ptám se kdo vlastně jsem? 

Táži se zas, a stále dokola, 

až ta otázka mysl drtivě tiší. 

Tak v tom stejném tichu, 

nakonec zbyla jen mrtvola, 

Já, Srí Ramana Maharishi,

a nic víc.