VRZNE

Mávám nebo hlouběji se
propadávám. Zkouším vytáhnout
tank z kapsy, začít válku proti
všem co žvásty zvrací. Klacky
nebo pěsti, kapky v dešti kapají.

Lidé z budov padají na obličeji
úsměv umělý. Zvoní zvony už
vycházejí ony, jsou to tvé mé ikony.
Usrkávám kávu kterou nepiji, dívám
se na komedii zrádný stav opojení.

Vstal na zem padal, někdo se mu
vysmál. Pamatuješ když si byl starý
neomaleně vycválaný, do celofánu
zabalený. Krutý svět hnusní lidé v něm.
Zmáčený od zlé nálady, suší se v slunci.
Nic nevím vše jsem už zapomněl. Co jsem
to chtěl, jo proříznout si tepnu skrz tu barvu
nachovou. Natřu si zeď do červena třeba
včera. Vítám blázny tedy asi sám sebe.
Stojím hnedle vedle, v sedle draků ohnivých.
Je my zvláštně není to úžasně, spíše na dvě
věci které se nesmí vyslovit. Zdrhám před světem
vpleten do ocelového drátu. Jen tápu, chřadnu,
chcípám, na počest své pohnuté smrti i vzlykám.