Dialog I., II., III. , IV., V., VI.

Části I. , III. , V. nejsou mé....patří Honzovi .)

I.               

Právě jsi prošla kolem mě,

 

když ustal ptáků zpěv,

 

když den už potemněl

 

a vzal na sebe noci zjev,

 

 

však v tu chvíli pod okny se mihla zář,

 

jako roj hvězdný, jak odlesk měsíce,

 

tys šeru vtiskla vlídnou tvář –

 

toť jeden večer z tisíce.

 

 

II.

Jen osměl se a vejdi dál,

já příběh moudré Šahrazád

v té tisíce a jedné noci

vypovím ti, ač nevím, kdo jsi.

 

Šij šaty se mnou hedvábné

pro radost v očích neznámé,

až steh za stehem ustane,

 

ty nedozvíš se víc o mně. 

 

III.

Povídej, princezno, povídej,

 

o životních kotrmelcích,

 

o chvílích krásných, přímo špercích,

 

radost, slzy, touhu v očích měj.

 

 

 

Že nedozvím se, kdo jsi ty?

 

Však o sobě to nevím ani,

 

často nemám tuchy, zdání,

 

kdo jsem já a co mé pocity.

 

 

 

IV.

vracíš mne zpátky do dětství

v ospalém ránu děti spí

růžové brýle na nose

ještě chvíli, pak ztratí je

 

a sen, co zdál se pod víčky,

oživnul – dívčí střevíčky

obouvám rychle, nedbale

za štěstím cesta dlouhá je

 

V.

Nehledej štěstí,

umí tě najít samo,

už když jsi byla s mámou

a nechala se vésti.

 

Nehledej štěstěnu,

schovat se umí perfektně,

blafovat, mámit efektně

a ty – narazíš na stěnu.

 

Nehledej štěstíčko,

rádo přichází nečekaně,

když únavou padáš vyčerpaně,

a políbí tě na víčko.

 

Nehledej štěstí za horami,

jinde se zjevuje suše:

kvete jím tvoje duše,

víc je v nás nežli s námi.

 

VI.

Co bylo dál, ty neptáš se,

v zakletí čekám na prince,

propast ho láká mezi poli

v řekách se brouzdá kol údolí,

 

podběl a lístky diviznové

to jeho jsou mládí dnové,

květeno svůdná, roso z tůní

kéž mou opíjí se vůním 

 

podzime s listy od javorů

slzy kutálí se dolů,

vábivá stezko mechová,

kotníky jeho kéž líbám já.

 

mrazivé jitro, větře studený,

má rád mne, nemá, hlas ozvěny,

jen s nohou bosou v závěji

 

cítím  život, cítím naději.

 

 

 

 

---