Mlha

Lázeň z mléka,

v níž jsem až po uši,

rozlila se do daleka

a člověk ani netuší,

kam se všechno podělo,

když okolí zbělelo -

najednou tu není nic,

ani rub, ani líc

té staré boty v koutu zahrady,

k níž mívám výhrady,

ani tlející listí na kompostu,

ani nedopalky nevítaných hostů,

ani větví smutné vějíře,

ani osamělé pilíře.

Jen světýlka oken přes ulici,

tam, kde ještě nejsou spící,

hřejivá světýlka blikají,

že nejsem sám mi říkají.

Chtěl bych mít někdy mlhu v duši,

kdy nezáleží na retuši,

kdy samo zmizí houští,

co svírá mne a žilou pouští,

kdy za mlhavými obrysy,

poznám, že ona, on i ty tam jsi

a ucítím to teplo souznění,

jež zimu v jaro promění.