Gorol – evoluční hrozba

Každý, kdo se jen trošku zabývá evoluční biologií, zcela jistě zaznamenal znepokojivou informaci, že v každém z nás je část Neandrtálce. Není zde prostor vysvětlovat komplikované teoretické procedury ohledně analýzy mitochondriální DNA, to si může každý najít v odborné literatuře, daleko zajímavější je praktická aplikace důsledků této evoluční větve. A to se dá zkoumat pouze empiricky, podle fyziologických znaků.

Při svých toulkách divokým Slezskem jsem narazil v okolí takzvaného Trojmezí poblíž Mostů u Jablunkova na zvláštní skupinu lidí, kteří si říkají Goroli. Není snadné navázat s nimi kontakt, jelikož vlakové spojení se zbytkem světa končí v Bohumíně. Gorol je totiž něco jako český Bigfoot (chcete li Sasquatch), s tím rozdílem, že ho nikdo nehledá. Při bližším zkoumání ovšem vidíme jasné znaky. Nadočnicové oblouky, ustupující brada a opovržení vůči Člověku Kromaňonskému (za kterého považuje zejména Pražáky), jejichž potomci se bohužel vyskytují i ve zbytku Evropy. Nezaměnitelná fyziognomie ho ovšem usvědčuje. Máme tady přímý kontakt s dávno zaniklým ekosystémem, vědci doposud nevyužitým.

Na základě těchto evolučních výzkumů ovšem jednu znepokojivou otázku střídá další - mnohem znepokojivější. To, že v každém z nás je trocha Neandrtálce, by se ještě dalo akceptovat, protože už dávno vymřeli, nicméně zjištění, že v každém z nás je část Gorola (který zřejmě stále ještě na Jablunkovsku existuje), je mimořádně alarmující.