hrobaři všech zemí se spojili

    „Kolik osob?” ptal se hrobník a měl připravené prsty.
    „Já nevím,” řekl jsem. „Zatím by šlo snad jenom o mě.”
    „To se ti ale moc nevyplatí.”
    „Abych řekl pravdu, tak je mi to vcelku jedno.”
    „No, ale když je vás víc najednou, tak to vyjde levněji.”
    „Tohle se přece ale dá jen těžko plánovat s  nějakou partičkou?”
    „To by jsi se divil,” řekl a schoval prsty do kapsy u kalhot.
    „Neslyšel jsi nic o hromadných hrobech?”

    V krvi každé matky jsou střípky pravdivých okamžiků, které se snaží popřít pro vlastní krev.
    Pro úložiště prsou, které kojily existenci.
    Tak jsou v nočnících celého světa zlomky DNA, aniž je co k chlubení.
    A přesto k chlubení dochází neustále
    „Těn je ťak šikovnej.“
    Fakt jsem to taky slyšel?
    „Ty nikdy.“ říká mi doktor M.

I tak bylo divný, když řekla: Šup tam!
Jen, co roztáhla nohy.
Kam se poděla rozkoš pískoviště?
Vždy bude třeba oponovat.
TAKHLE ROZHODNĚ NE!
Proč se mi doktor M. směje?
Za zády s lidmi, co už jsou dávno mrtvý.
„Tak jak to bude?“ ptá se hrobník.