Krátké štěstí 1/3

Krátké štěstí

Chci-li tu psát o podzimu, ať víte, jak to se mnou je: už ne horká krev, už ne nezvládané emoce, zapřisáhlá předsevzetí, budoucnost, jíž se chci a musím činorodě zúčastnit – to je pryč, budoucnost není pro mě. Je pro vás.

Vývoj světa v průběhu našeho života pokročil tak, až by se zdálo, že nic není a už nebude stejné. Tomu nevěřte, něco stejné je: l­idé zůstávají, jací byli.

Jak lehkomyslně, jak pochybovačně, na půl ucha jsem poslouchal rady zkušených, a­ musel potom, často bolestně, n­a vlastní kůži sám zakoušet, před čím mě varovali. Bylo to z pohrdání společnou pamětí, tou generační, která má nezralým sloužit k ochraně od zlého.

Tak je to stále dokola, vy nejste jiní. I vám je souzeno otloukat se na dávno známých překážkách znova a znova, každý sám za sebe.

Má budoucnost daleko nesahá, ale pořád se učím. A pořád chybuji. Neustálé učení z vlastních pokusů nejde oddělit od živého individua, ani tak sešlého, jako je to mé. Pravda, už toho k učení nemám tolik. Kdo má za sebou dlouhou minulost a před sebou nesrovnatelně kratší neznámo, ten se víc ohlíží a méně hledí dopředu.

Proč já se ohlížím? Snad z neovladatelného nutkání pokoušet se poznat, jestli jsem n­a světě k něčemu byl.

Vzpomínek dávných i nedávných honí se mi hlavou roj, ale většina propadá sítí přísné sebekritiky: Stojí zrovna tahle za to, abych ji oživoval? Pro potěšení, zábavu, či n­edej bože p­oučení?

Často ses mě, má milá, v počátcích naší lásky ptala, jak jsem žil, když jsi se mnou nebyla. Odpovídal jsem váhavě, s nechutí. Ale někdy jsem se rozohnil, tys za tepla přilévala olej do ohně, a já překotně lovil v paměti, co mělo být zapomenuto, chvátal, koktal, zadrhával, slova nestačila pádícím myšlenkám. Při té vzrušené zpovědi jsem nacházel nová vysvětlení (možná zkreslená) a nová poselství (možná zpřesňující) starých snění, představ, plánů, činů. S ohromnou ochotou bych rád pokračoval – a­­ najednou někdo zvoní, někdo přichází, někdo něco potřebuje, a je tu všední přítomnost, a co bych ze sebe ještě vysypat chtěl, a jistě i měl, aby se cosi uzavřelo, zůstává nedopovězeno. To mě zlobí, neboť dostat mě do toho varu, dohnat k živé výpovědi nebylo snadné pro tebe, ani běžné pro mě.

Potom časně ráno, kdy ty spíš, přehrávám si, třídím, zpřesňuji, co jsem vypověděl a co již nestačil, a v těch pádících čtvrthodinách, zasvěcovaných zpravidla pilné práci, se chystám, že ti to někdy, až bude příležitost, dopovím. Pro případ, že ta možnost tak brzy nebude, krmím svými slovíčky tento multigigabajtový digitální šuplík, co se mnou komunikuje přes zářící obrazovku.

Ty taky víš, že můj rodinný život neplynul vždycky tak, jak by měl a jak bych si přál. I co k tomu vedlo: můj fanatický zápal pro povolání. Ten dar, že jsem les dostal do péče a za něj odpovídal, probudil ve mně vášeň, až posedlost. Můj ochranitelský vztah k lesu hraničil se zamilovaností. Vášnivě jsem les miloval, pobýval v něm celé dny od časného rána, strachoval se o něj. Všechny mé velké starosti se týkaly lesa.

Týkaly se pohříchu i té pro tebe cizí, vzdálené, nepochopitelné politiky. Pro mě však byla zásadní, určující, neboť dopadala na lidi stejně jako na les. Tomu tys nechtěla rozumět. Ptala ses mě na minulost, a myslelas život můj, ne ten jiný, daleký, ten dovolávající se lidstva, ten jsi neuznávala, sama žiješ jen pro rodinu, pro blízké lidi, a nechápalas mě. Když se však opakovaně stávalo, že jsem po určitém podnětu tak podivně vzplanul, pochopilas nakonec, že také to, co nemáš ráda a raději bys ode mě viděla dál, je od mé minulosti neoddělitelné. Poslouchala jsi tedy již se zájmem a kladla upřesňující otázky. Ach, jaká vzpruha! Zpovídal jsem se a byl ti vděčný, že pomáháš odvalit ten balvan, na nějž jsem byl až doteď sám.

Za těch podivných hovorů jsi částečně začala rozumět, proč již před lety mou Zelenou mříží prosakovala obava, úzkost, strach z budoucího osudu všeho, co jsem miloval a co bylo mým důvodem k životu; toho nepředvídatelného Osudu, který kdykoli může dopustit, kdykoli a bez varování, že odejdu od nehotového díla. A měl jsem před sebou dvě taková „osudová“ díla. První – t­vorbu lesa blížícího se podobou a vlastnostmi lesu přirozenému, druhé – nenechat ležet ladem ony záblesky, ta nenadálá osvícení mysli, která mě cestou lesem potkávala. A jednou v budoucnu je vtělit do knihy.

Ano, v hloubi duše jsem snil o knize, o tom, že se vyzpovídám z té své neukojitelné lásky k lesu. Zdálo se mi, že někdo někde na ni čeká a je má povinnost ji napsat.

A ano, z toho též vysvítá, že rodina nebyla u mě na prvním, ani druhém místě, ba zdála se mi být překážkou; k tomu se s velmi pozdním zahanbením přiznávám.

Mé děti to o mně vědí. Můžu jen doufat, že mi odpustily.

Obavy o osud těch dvou děl, na nichž mi nejvíc záleželo, se ukázaly oprávněné. Můj les, ovlivňovaný mnoha peripetiemi, zvraty v lesnictví a v myšlení lesníků, zůstal téměř takový, jaký byl při mém nástupu na polesí, málo se přiblížil vysněnému ideálu. Co se podařilo, jsou jen ploché přízemní základy, jež mají daleko k touženým výšinám. Z toho pohledu k ničemu nebyl zápal, s jakým jsem na lesní přeměně pracoval, do prázdna vyzněla lopota, starost, noční můry, taktické ústupky, půtky a zaryté hádky, co můj život po okraj naplňovaly a zároveň odpoutávaly od díla druhého – od knihy. V nesnesitelných okamžicích takových rozporů, abych vůbec mohl usnout, abych vůbec mohl žít, chlácholil jsem svou zjitřenou mysl, že času je stále ještě dost. A do toho jako falešný tón do krásné hudby pronikala úzkost z odchodu před dokončením díla, ta tíseň z poznání, že pro naplnění mých představ bylo by zapotřebí dvakrát, třikrát delšího života, anebo jiný zázrak: že t­en, co přijde po mně, přijme mé představy o lese za své a bude v nich pokračovat. Skutečnost však byla tvrdší než tvrdá: byla mi odňata i ta dosud mě posilující naděje, že budu moci jít za svým cílem aspoň po zbytek jednoho krátkého života, toho, co patří mně.

Splnění úkolu druhého se mi zdařilo – najednou byla kniha na světě. Krásná na pohled, na omak i po vůni. Když jsem ji bral poprvé do ruky, ovládla mě dříve nepoznaná radost. Takovou jsem ani později už nepocítil. V těch jásavých zářijových dnech roku sedmdesátého čtvrtého ve mně vzklíčila, přes vše záporné, co bylo kolem, ohromná důvěra v lidi, sám jsem tím byl překvapen. Uvěřil jsem ve své poslání: „Tak přece mám lidem co sdělit, tady je důkaz. Můžu a budu tedy sdělovat dál, právě jsem začal.“

Ó, šálivá důvěřivosti!

Kniha vyšla ve třech tisících kopií a prodávala se hojně…

Než zadul ten mráz a s ním nesnesitelná tíha mlčení.

Na dlouho. Až do příchodu svobody slova.

- p­okračování -