Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Krátké štěstí 2/3

09. 03. 2021
12
22
682
Autor
revírník

*

 

Teď, na konci podzimu, zjišťuji, že n­ení úlevnější pocit nad smíření.

Žijeme si tady v horách ty a já, zdálo by se, v­­ tichém ústraní, ale není to tak. Naši mladí a nejmladší nedopustí. S nimi se často ocitáme v dravé přítomnosti.

Mimo to se ty, má milá, těšíš na budoucnost. Tato radost mně se vyhýbá, já čas mi daný přijímám tak, jak přichází. Můžu mít plány, a mám, ale těšit se na to, co bude, se mi jeví pohrdavé vůči okamžikům právě probíhajícím, jim dávám přednost. Nechci se ochuzovat o radost z přítomnosti, upínat se k nejisté vidině čehosi vzdáleného, těšit se s odcházejícím jarem a létem na jaro a léto příští. Nechci spěchat do neznáma, to se odhalí samo, potom uvidíme.

Připouštím však, ž­e tvá radost slastného očekávání, co bude potom, je uhrančivá.

 

*

 

Kořeny, které jsou staré jako naše, žijí z minulosti.

Krátké výseky společné historie tvé a mé zachycují tlusté svazky obrázkových připomínek, skrze něž se kdykoli dostaneme na známé místo či do známého času díky tvé bohulibé vášni.

Tak lehké to není s minulostí vzdálenou­, již jsme žili jeden bez druhého. Já jsem se obrazové dokumentaci nevěnoval, z mého dávna zbyly jen nejasné pocity, rozmazané útržky.

Dnes mě úzkosti a obavy z nedokončení díla netrápí. Co píšu, spřádám jen pro svou potěchu, jen abych přítomnost vyplnil tím, co dělám rád a co snad i trochu umím. Kam nedohlédnu, tím se nevzrušuji. Pověz, nejsem já šťastný člověk – p­sát si jen tak, jak mi zobák narostl, psát si co chci, ničím nesvázaný? Svobodně listuji v neuspořádaných náčrtcích; je to často jen ťuknutí, narážka, podivení; co najdu, pořádám podle citu, náhodně.

Ach, překrásná svobodo!

Už kdysi jsem prohlásil, že mám daleko do kronikáře, a po tom vychytralém přiznání jsem pak mohl beze studu plácat páté přes deváté, nedbat na posloupnost. Tak i teď se řídím jen nutkavostí sdělení, pravdivostí pocitů, žádným řádem. Nezáleží na tom, kdy se co událo, jak co zapadá do historie, důležité jsou emoce, jenom ty má význam předávat dál.

Dobře tedy, vidím, že mi rozumíte, oceňuji, že mě do ničeho nenutíte – a popouštím uzdu své neukázněnosti.

Z hromádky papírků, novinových výstřižků, útržků textů psaných rukou i strojem, v nichž bych už konečně měl udělat pořádek – nejlépe žehem – v­yjímám volný lístek pocházející z kroužkového bločku, toho, co jsem léta používal k pracovním i osobním poznámkám. Zaujal mě textem: Čím rychleji se blížilo jaro s novým probouzením přírody, tím častěji upadal do svých strašných nálad. Všechno se opakuje, nic nového už na světě nepoznám, jen věčný koloběh ročních období, jen stále stejné lidské povahy, řeči, činy. Oč ještě stát? Nechci již nové jaro! Po něm přichází léto, pak podzim a nová zima. Je to trapné, jak můžeme žít a stále znova se divit něčemu, co už zde nesčíslněkrát bylo. Co ještě čekáš? Všechno už bylo řečeno, všechno napsáno. I tys už vše, čehos byl schopen, řekl a napsal.

Text pokračuje, ale potud jsou řádky ráznou čarou odděleny a křížem škrtnuty. To znamená, že jsem zaznamenanou myšlenku už někde použil. Nemůžu si ale vzpomenout, kde.

Také to mohl být jen pokus a sešlo z toho, neboť rodící se kapitola často zabrousí do neplánovaných končin a původní úmysl vezme za své.

Ať už to někde použito je, anebo není, zaráží mě ten nápad, ta potřeba to napsat, není to nic k chlubení, třebaže je řeč o někom třetím, to jsem se zas jen chtěl schovávat za vymyšleného hrdinu. Byl jsem to ovšem já, to mě se zmocňovaly ty pochmurné nálady po vyčlenění z běžné lidské společnosti. Málo na tom změnila vytoužená knížka, co na podzim vyšla a já jsem měl díky ní být šťastný a chvilku i byl, č­trnáct dní, tři týdny, možná víc. Než zbylé výtisky z knihkupectví zmizely a ke mně se donesla zpráva o tom anonymu, který způsobil, že lidem, co knize pomáhali na svět, nastaly potíže (u­ jednoho hrozba vyhazovem) za to, že nebyli dost ostražití, že neodhalili „osmašedesátníka, pravicového oportunistu, rozvratníka, protisocialistického živla“, jak se tehdy takovým jako já spílalo v médiích.

Jedovatá slina mířila ovšem na mě, ale anonym se ve svém spravedlivém rozhořčení neohlížel na to, že zasáhne i jiné. To jen já jsem si vyčítal, jak k tomu přijdou a že by bývalo bylo čestnější, kdybych jim byl hned dal najevo, s kým si začínají, a místo toho jsem je nechával v bludu, ve falešné představě o onom „začínajícím spisovateli z Vysočiny, co tak zasvěceně píše o lese“ (slova jednoho z nich), na němž nemůže být nic podezřelého. Jen proto polevili v povinné bdělosti a já jsem toho využil, svou pravou tvář zapřel ze sobecké obavy, aby v zárodku neskončil nádherný příslib, že se dočkám vlastní knihy, aby neskončil rozvíjející se vztah s lidmi, kteří mě při jedné z debat nad rukopisem nabádali – jeden přátelsky, druhý otcovsky –, ať se pustím do něčeho většího, že u nich budu mít vždycky dveře otevřené. Toto jsem měl dobrovolně odvrhnout jen proto, abych se čestně přihlásil ke stigmatu, které mi nečestní vypálili? Pak bych byl nikdy nezažil ani ony závratné chvíle, když mě rozhlas požádal, abych dovolil veřejné čtení z rukopisu, a já pak s bušícím srdcem poslouchal své důvěrné věty šířené sametovým hlasem známého herce.

Bylo toho dost, co mě k nim v těch šťastných týdnech práce na knize poutalo. (Pokaždé, když už jsem byl v Brně, zajel jsem na motorce za maminkou. Rok před smrtí se i hotové knihy dočkala. Přečetla ji pozorně a byla šťastná, že v ní nenašla ani slovo proti Bohu, čehož se po mém přiznání ke ztrátě víry bála. Tenkrát se vděčně usmála a požehnala mi křížkem na čelo.) Jak jsem se měl těch přátelských setkání v redakci vzdát, jak chtít dobrovolně padnout z výšin do propasti přiznáním k něčemu, za co se nestydím, ale co znamená ortel? Jeden můj životní cíl ztroskotal – m­ít v rukou osud polesí jako jeho samostatný pán a hospodář – a­ teď bych měl sám sfouknout tento nadějný plamínek?

Vím, dobře vím, bylo naivní nedomyslet věci do očekávatelných konců. Proto bylo mé štěstí tak krátké a propad tak hluboký. Jak jsem si, já zabedněnec, jenom na vteřinku mohl namluvit, že můžu čekat něco tak zářivého v temnotě okupovaného Československa sedmdesátých let dvacátého století!

 

- dokončení -


22 názorů

revírník
27. 03. 2021
Dát tip

Jsem rád, AL, že rozumíš a souhlasíš. Dík.


Ach, překrásná svobodo! Slova hodna tesání do fošny. Chtěla jsem dát usmívajícího se smajlíka, ale mohlo by to být špatně pochopeno jako posměch a tak to myšlené není. Svoboda je důležitá, moc důležitá. A v posledním roce a chlup vidíme to, co se děje, když je jí málo.

Anonymní udavač... to je snad nejhorší možný lidský druh, kreatura. Bohužel se vždycky najde. A ne jeden...


revírník
12. 03. 2021
Dát tip

Dík.


Philogyny
12. 03. 2021
Dát tip

Máma se neopakuje. Ráda četla. 


revírník
10. 03. 2021
Dát tip

Nedostala. Do konce "normalizace" (čili cenzury) zbývalo ještě 16 roků. A potom? To už se zájemcům dostávala k přečtení virtuálně (spolu s dalšími).


Jamardi
10. 03. 2021
Dát tip

Ten anonym je velice zlý. Je jako démon, který na sebe bere sílu celého systému. Ale z komentářů si vyvozuji, že se kniha později opět dostala na pulty. Je to tak? To se každému nepovede.


Jamardi
10. 03. 2021
Dát tip

Ten anonym je velice zlý. Je jako démon, který na sebe bere sílu celého systému. Ale z komentářů si vyvozuji, že se kniha později opět dostala na pulty. Je to tak? To se každému nepovede.


revírník
10. 03. 2021
Dát tip

Jste ke mně velice přívětiví, Přemku, Majaksi, Luboši. Tak dík.


Kočkodan
10. 03. 2021
Dát tip

 

Jardo, já jen rozdám pár autogramů pod slova kolegů, to je přece také určitá forma komentáře, neníliž pravda...


lastgasp
09. 03. 2021
Dát tip

Nejvíce mě zaujala tvá otázka: Pověz, nejsem já šťastný člověk, psát  si jen tak, jak mi zobák narostl, psát si co chci ničím nesvázaný. Svoboda, prorostlá celým svým duševnem i bytím. Jardo, není snad nic cennějšího. Jsi nejen moudrý, ale i praktický - udělat pořádek žehem, to je úžasné a inspirativní. Díky. Na dobu, kterou zmiňuješ v problémech, které si bereš jako vinu se já dívám s úsměvem. Nevím zdali oprávněně. Podařilo se mně vyhnout střetům s mocnými se základním vzděláním, kteří mě měli pod dozorem. Přednášel jsem tehdy principy systémového řízení a informační technologie, výpočetní techniku a programování a tehdy tomu u nás nikdo moc nerozuměl. Jsem rád, že jsem si zachoval svoji tvář a nemusel jsem žít jinak v práci a jinak doma. Jardo jsi opravdu šťastný člověk. Lidé jako my si toho určitě váží.


revírník
09. 03. 2021
Dát tip

I tobě, Čudlo.


revírník
09. 03. 2021
Dát tip

A pro mě je radost takovéto zjištění, děkuji.


Nahlédnout na krásy naší země očima člověka, který ji miluje, to je radost.


revírník
09. 03. 2021
Dát tip

Potěšilas mě, Blackie


Stoprocentně souhlasím s Irčou!!!!!.............*/*******************


revírník
09. 03. 2021
Dát tip

Jsem rád, Ireno, za tvůj náhled, a děkuju.

Diano, svoboda může být vzácná, to jsem za život poznal až příliš, proto je potřeba té, co dnes máme, si vážit.

Ludmilo, ona byla hlavně ráda, že jsem se neobrátil proti Bohu, ale jen od něho. I to bylo na ni dost.


Alegna
09. 03. 2021
Dát tip

maminka musela být na tebe hrdá*


Diana
09. 03. 2021
Dát tip

Také fandím svobodě :-))


Gora
09. 03. 2021
Dát tip blacksabbath

Jardo, to si nemůžeš vyčítat, vždyť díky tvé knize dostali čtenáři možnost jiným způsobem nahlížet na přírodu, problematiku lesa, na tvé povolání. Otevíráš oči, i mně!


revírník
09. 03. 2021
Dát tip

Máš pravdu, Renato.


bixley
09. 03. 2021
Dát tip

Ano, Jardo, psaní je obrovská  svoboda. Tak proč té svobody nevyužít? Nezprostředkovat ostatním krásy lesa a života vůbec? 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru