Asi by to mělo být frázované jako próza, ale asi pochopíte, proč jsem to rozfrázoval takto...

Každé ráno chodil s aktovkou,

svačinou a kšiltovkou

jak říkával – do podniku.

Šel čas...

Byl řádný občan, pracovitý

a velmi oblíben...

Tak se stalo,

že mu sousedé

řekli :

Jsi dobrý,

jsi náš...

Jdi o dělej všecko proto,

aby věci šly cestou,

kterou mají jít!

Ostatním oblíbeným a dobrým říkal

nad věcmi, jimž měli dát směr :

Mí sousedé, myslí

mí sousedé chtějí,

mí sousedé budou...

Nějaký čas dělal všecko...

s dalšími oblíbenými a dobrými...

...rozhodoval

o milionech,

které předtím nikdy neviděl.

Šel čas

a tu říkal sám sobě : 

JÁ mám pod palcem

milionů pár...

JÁ jsem důležitý člověk

a ne nějaký cár!

...a pořídil si klobouk....

Čekal, až ho i starší pozdraví

a jednou pak  přestal

na podrav odpovídat

zcela.

Šel čas...

Najednou zjistil

že nikdo nechápe

jeho  vznešené cíle, jeho ušlechtilé záměry...

Dělal dál všecko...

jenže proto,

aby věci šly cestou

kterou jim určil:

samý hrbol, samá zatáčka...

Věci jdou tudy,

kudy je vedete.

Dojdou třeba do parlamentu,

do vlády,

ba i na hrad....

Věci  viděné těmi Našimi a Dobrými na vrcholu

mají jiný rozměr,

než viděné těmi,

co zůstali dole.

Šel čas.

Tak stalo se

a zase sousedé vybírali

kdo povede věci

cestou - tou původní,

kterou měly jít,

než....

Tu si pan Dobrý a Náš

vzpomněl,

kdo že ho dostal

na vrchol.

Přišel do obce,

do ulice, kde kdysi byl vážen

a ctěn.

Kterýsi soused,

drzý to živel

položil ruce na stůl,

položil otázku

a položil na ni důraz:

Proč jsi, sousede,

neuhlídal cestu věcí ?

A Náš Dobrý řekl :

Podívejte, se,

JÁ si o tom myslím...

JÁ chci,

JÁ budu...

Šel čas. Šel i náš dobrý,

s aktovkou, svačinou a kšiltovkou

jak říkával dříve –

do podniku.

Zdravil lidi, ale

nikdo mu neodpovídal.