Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Košile

Výběr: Wopi, Monty_Python, hermit
20. 05. 2002
14
0
3243
Autor
gd

Byl ještě večer. Byl jsem tak malátný, že jsem se nedonutil otočit hlavu a podívat se na fosforeskující číslice budíku, ale vnímal jsem zarudlou záři, která vstupovala oknem do místnosti a bezohledně zanechávala světlé šlápoty na koberci.

   Oči pozorovaly pomalu se pohybující skvrny a omámená mysl bezstarostně vetkávala reálné a snové do látky neurčitého druhu a zbarvení. A pak z ní ušila rozmarně měňavou košili, ve které jsem mohl jen stěží splynout s davem rozmanitě stejných chodců. Neotočí se, když skupinka holohlavých rve vlasy požehnanějšímu, ale teď pocítili nepotlačitelné nutkání otevřít svou umatlanou půllitrovku plnou zkyslých myšlenek a vykřičet svůj protest. Protest proti zlovolnému urážení smyslů, řádného vnímání a racionality jako takové.

   „Chyťte toho smrada v modré… Ne! V bílé košili!“

   A lidé se otáčeli, chňapali po sobě, po bankovních úřednících, po číšnících, kteří měli v letním horku přehozené sako přes ruku. Chňapali po sobě, trhali si manžety a naškrobené límečky. Moje košile však už byla hráškově zelená, a tak jsem se mohl s úsměvem otočit na pohlednou dívku čekající na zastávce a utrhnout jí rukáv bílé halenky.

   „Promiňte,“ omluvil jsem se jí, když tázavě zvedla zrak od úplného znění Zákona o účetnictví. „Ale hledáme člověka s bílou košilí, co mění barvy.“

   „Mění barvy?“ zeptala se ta chladná, účelně uvažující dívenka. „Proč jste si tedy tak jistý, že je stále ještě bílá? Kdybyste trochu uvažoval předtím, než mi zničíte halenku, možná byste se přestal bez rozmyslu sápat po všem okolo.“

   Paže, kterou odhalil můj poťouchlý čin, byla útlá a něžná. Zalitoval jsem, že jsem halenku z dívky nestrhl celou, abych spatřil také andělská křídla klíčních kostí a mělký žlábek drobných ňader tušených pod zvlněnou látkou.

   „A tohle,“ pozdvihla k mým očím utržený rukáv dívka, do které bych se zamiloval, kdyby se dokázala mile usmát, „tohle ke všemu není bílá, ale slonová kost!“

   Lidé naslouchající našemu rozhovoru se zasmáli, ale příliš jsem toužil rozpustit nános ledu na tváři zatím bezejmenné lásky, abych jejich neomalenému počínání věnoval pozornost. Oni však věnovali pozornost mé osobě, a tak jim nemohlo uniknout, že má košile již není zelená hráškově, nýbrž olivově. Límeček kamsi zmizel, i rukávy byly kratší a na zádech anglický nápis „JOIN THE ARMY!“.

   „Dovolte,“ vzal jsem dívce z ruky zplihlý kus látky, přičemž jsem se snažil letmo dotknout jejích překvapivě dlouhých, štíhlých prstů. „Ano, je to naštěstí utržené ve švu, takže to půjde určitě snadno…“

   Útěšná slova přerušila ruka, která rázně dopadla na moje rameno. Prudkým škubnutím mě obrátila k sobě, ale přízračná košile to nešetrné trhnutí vydržela. Díval jsem se do tváře staršímu muži, který zjevně trávil většinu času na čerstvém vzduchu. Jeho obličej a krk byly brunátné, nesčetněkrát sežehnuté sluncem i mrazem. Asi kopáč nebo zedník, síla jeho paží by tomu odpovídala, a tak jsem se vzpíral marně.

   „Máš tmavě zelený triko, mladej…“ triumfoval nade mnou, ale především nad méně úspěšnými pátrači, kteří se srotili okolo nás. „Měls světle zelenou košili a teď máš tmavě zelený triko!“

   Až nyní jsem si uvědomil, že můj krk už nesvírá těsný límeček. Pootočil jsem hlavou, abych se přesvědčil, že mě nevyzpytatelná košile další proměnou barvy i střihu prozradila ochráncům stálosti a neměnnosti.

   Přemýšlel jsem, jak uniknout ze sevření, ve kterém mě pevně držela realita zosobněná spravedlivě rozhořčeným dělníkem, když jsem ucítil, že límeček a rukávy jsou zpět na svém místě.

   „Nevím o čem mluvíte,“ oponoval jsem proto svému vězniteli. „Mám přece košili!“

   „Děláš si ze mě srandu? To mi chceš namluvit, žes měl celou dobu na sobě kanárkově žlutou košili s modrejma obláčkama? Copak jsem idiot?“

   Muž chtěl škubnout košilí, aby dodal větší váhu svým slovům, ale zapotácel se a spadl na zem. Košile se totiž v předtuše dalšího hrubého zacházení změnila v červené síťované tílko s logem mně neznámého fitness centra „Muscle Man“ a brunátný dělník nečekaně zabral do prázdna.

   Rychle jsem se otočil k dívce, která s rukávem v ruce sledovala tu podivnou strkanici, a vzal ji pod paží. Ochránci jediného přijatelného způsobu vnímání byli překvapeni nečekaným obratem situace a nepokoušeli se mě zadržet. Ani dívka se nevzpírala, jen se křečovitě držela mého rukávu. Byl krémově hnědý, na manžetě s kýčovitým knoflíčkem, který vypadal jako malá zlatá růžička.

   „Pojďte,“ pobízel jsem dívku ke spěchu, „bydlím nedaleko, takže vám to alespoň provizorně spíchnu. Anebo vám dám něco svého, abyste nemusela chodit po městě s jedním rukávem.“

   A mluvil jsem pořád dál. Bez přestávky, aby neměla možnost vstoupit do mého monologu svým úsečným odmítnutím. Bezostyšně jsem vykrádal historky svých známých, vymýšlel si nové a celou dobu doufal, že se mnou nezůstává jen proto, že je příliš slabá, aby se vytrhla z mého objetí.

   Její nepřístupný výraz nakonec povolil a objevil se náznak úsměvu v mrazivě modrých očích. Nebyl to však důsledek mé neutuchající výřečnosti, smála se, když sledovala moje nešikovné zápolení s jehlou a nití, které jsem objevil v šuplíku s tisícem dalších drobností. Natáhla svou krásnou ruku, vzala mi z poraněných prstů jehlu a řekla jediné tiché slovo.

   „Puč.“

   To slovo v sobě obsahovalo i příslib událostí, které obvykle následují a které včetně fotografií podrobně dokumentuje množství specializovaných časopisů. Lze tedy bez významného ochuzení čtenáře přeskočit až k okamžiku, kdy jsme se příjemně unaveni rozvalovali v posteli a v nesmyslné hře dotýkali bříšky prstů. Moje milenka se na mě mlčky usmívala a pak se s povzdechem odešla omýt od mé lásky.

   Zůstal jsem ležet a pozoroval světlo pohasínajícího dne. Oči jsem zvedl až v okamžiku, kdy se znovu otevřely dveře koupelny. Byla to ona, jen přes čisté, rozehřáté tělo přehodila mou košili, aby zakryla nahotu, za kterou se náhle styděla. Díval jsem se na ni a nepřestával snít o kráse proměnlivosti.

   Košile byla lososově růžová.
hermit
12. 06. 2002
Dát tip
skvělý! t v

gd
12. 06. 2002
Dát tip
jsem rád, že se ti tahle povídka líbila, mám ji taky rád.

Wopi
12. 06. 2002
Dát tip
fakt, gd? a čet jsi ji vůbec?

gd
12. 06. 2002
Dát tip
snad stokrát. všechno po sobě xkrát kontroluju a opravuju.

Dejm
12. 06. 2002
Dát tip
no jo, to se to balej ženský ... :)

gd
12. 06. 2002
Dát tip
leda tak ve snu... :(

Dejm
12. 06. 2002
Dát tip
Bukowskýmu to taky chvíli trvalo :)

gd
12. 06. 2002
Dát tip
Co já vím, tak si poprvý za.....l až hodně po dvaceti. Ale těžko se divit, v jeho případě. To já jsem jinej krasavec! Inteligentní! Prostě partie...

Dejm
12. 06. 2002
Dát tip
:) to se hned pozná ...

Kangi
22. 05. 2002
Dát tip
dokonalý, tohle mi už dlouho chybělo!!

Deltex
22. 05. 2002
Dát tip
*!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!GENIÁLNÍ!!!!!!!!!!!!!!!!!!!DOKONALÉ!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

gd
22. 05. 2002
Dát tip
ď.

jehostara
22. 05. 2002
Dát tip
Milá kalais, měla by ses odmilovat...

Helča
22. 05. 2002
Dát tip
povídka svěží a milá *

Já těm transformacím taky moc nerozuměl, ale je to fakt hodně dobře napsaný a ty přirovnání (šla se umít od mé lásky) jsou fakt výborný! T*

Seregil
21. 05. 2002
Dát tip
Opravdu zajímavé.... *)

Calavera
21. 05. 2002
Dát tip
tahleta povidka je lehka jak jarni vanek, v kterym se pohupuje kosile*

lared
20. 05. 2002
Dát tip
Nic jineho nez TIP****

pabouk
20. 05. 2002
Dát tip
Já snové moc rád a tohle se mi líbí moc. Výborně napsáno, má to odpich a pěkný jazyk. ***

Radost
20. 05. 2002
Dát tip
nádherně barevný....... moc pěkný text! jen škoda toho klišé v příběhu, i když... na druhou stranu, díky tomu je víc prostoru pro vnímání lyričnosti toho textu krásný jazyk *

gd
20. 05. 2002
Dát tip
zašívací klišé, nebo který?

gd
20. 05. 2002
Dát tip
zašívací klišé, nebo který?

pabouk
20. 05. 2002
Dát tip
zašívací klišé, nebo který?

gd
20. 05. 2002
Dát tip
zažívací potíže budeš mít, pabouku, až tě bouchnu do bříška. prostě jsem to okliknul dvakrát!
20.05.20.05pabouk
promiň, gd, nechtěl jsem se tě dotknout. jestli chceš, tak se oběsím na vlastní pabučině! hup... :)
Josefk
20. 05. 2002
Dát tip
šup do oblíbenejch

pabouk
20. 05. 2002
Dát tip
kdo to tady píše pod mým nickem, sakra?????? :((

gd
20. 05. 2002
Dát tip
to byl jenom vtípeček, kterej ti měl ukázal, že není radno si zahrávat s géniem... do smrti dobrý. :)

pabouk
20. 05. 2002
Dát tip
a kterak to děláš, génie? :-o

gd
20. 05. 2002
Dát tip
trochu se vrtám v html...

pabouk
20. 05. 2002
Dát tip
no to je mi jasný, že se nevrtáš v koši špinavýho prádla... :)

gd
20. 05. 2002
Dát tip
no tak co se ptáš?
20.05.2002Koš špinavýho prádla
Kdo se to tady ve mně vrtá?
gd
20. 05. 2002
Dát tip
nikdo. buď v pohodě...

gd
20. 05. 2002
Dát tip
chacha. (ď.)

Výborně!
*

gd
20. 05. 2002
Dát tip
ovšem čistě literárně, kalais!!!! jsem ctnostný muž!!! au, monty, tak už zřejmě ani muž, protože jsem to schytal nikoliv na solar ale poněkud níže. balistickou křivku plechovky se sterilovaným hráškem nutno před hodem pečlivě prostudovat! nebo to bylo chválně? monty!
20.05.2002Plechovka sterilovaného hrášku...
Chacha.
gd
20. 05. 2002
Dát tip
...budu pěkně zahrabanej a přiklopenej náhrobním šutrem, abych neutíkal za jinejma. :)

IVANOL
20. 05. 2002
Dát tip
...opravdu dobré, pro mě příliš poetický jazyk, ale opravdu dobré..

gd
20. 05. 2002
Dát tip
tak jsi to přece našel :)

Igor
19. 05. 2002
Dát tip
Tyhle proměny mi nejsou moc jasný, asi uvažuju blbě a vůbec dneska nemám rárok, racionalita je příliš nablízku.Takže to nechávám k posouzení senzitivnějším a éteričtějším bytostem.

gd
19. 05. 2002
Dát tip
To mě mrzí... Zdálo se mi to pochopitelný velice...

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení

© Dobrý spolek

Nahoru