A skrze šál oparu vlhkého rána
svítí hvězdy jehla tajem obetkána,
nádech tmelí tvůj vztah s křivkou něhy bytí,
žaly vázanou ctnost svou bělinou tiší.

Není na světě člověk ten, který slyší,
který mlčky vzdor egu svému rozumí,
do nitra nesvého přes štít proražený
jako bránou všel a konal rád cit marný.

Výdech zrak kalí než přivinut je šálem,
žár pálí a plní torzo nahým vděkem,
svěcení jarní nad kdesi se probouzí,
z jasné kresby třpytu mnohé ledy slzí.