Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 449 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Dnes už nikam nepůjdeme
datum / id15.03.2021 / 518307Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno129x
počet tipů6
v oblíbených1x
Dnes už nikam nepůjdeme

     

     Tmavá noc, tak tmavá a já jsem vstal nahoře v pokoji, horkost mě spalovala, pak zase chlad mnou prošel jako dlouhá čepel, stál jsem u okna, hleděl do černé tmy, jen v dáli za řekou několik matných světel, kde jsem tušil domky a mezi nimi Bludovka, stará, opuštěná, obehnaná kamennou zdí.

     Šel jsem k ní vyjetými kolejemi na cestě, její kameny mě bolely na chodidlech, šel jsem až k mostku, voda dole teskně šuměla, jak kamsi plynula. Prkna pode mnou se jako živá zvedala za každým krokem, jejich ozvěna mě trýznila, v dáli jsem cítil stín plochého kopce nad vsí. 

     Vstupní branka do Bludovky se nikdy neotevřela, až teď. Vkročil jsem. Odkud se bralo v bezměsíčné noci studené světlo? Ozařovalo dvůr zarostlý náletovým křovím a vysokou trávou. Stříbrný svit se rozléval až k chodníčku podél zdi domu. Jít po lesklé dlažbě z ohlazených kamenů, kolem vrat kůlny a chléva, krátkým nájezdem na terasu, vystoupat dřevěným schodištěm na ochoz v patře stavení. Každou chvíli hrozil zřícením. Šlápl jsem na první vratký schod. V trávě na dvoře se mihl velký stín. 

     „Alino Trugbildová, jsi tu?“ ptal jsem se přeludu.

     Bez odpovědi. Schody vrzaly, veranda jakbysmet. Stiskl jsem rezavou železnou kliku zčernalých dveří. Šly ztěžka. Přede mnou chodba s vyšlapanou dlažbou, na konci další dveře, náhle se samy rozlétly. Ztuhl jsem na místě. Už se ale nic nehnulo. Asi průvan, jak jsem otevřel.

     Váhavě jsem pokračoval do kuchyně a dál do pokoje. Otoman, jakási truhla, sekretář plný sklenic, hrnků, talířů, misek a karaf, uprostřed místnosti masivní stůl se čtyřmi bytelnými židlemi. Na něm pár talířků, příbory a sklenice. Zdálo se, že tu kdosi chystal k jídlu, ale na všem ležela vrstva prachu.

     Otřel jsem kraj víka truhly a sedl si na něj. Z pokoje útočila hmatatelná tíseň. Jako by se zatuchlý vzduch změnil v hustou hmotu, která mě utlačovala a v útrobách se rozpínala horečka. Civěl jsem před sebe a koutkem oka zachytil, jak se cosi kmitlo přes škvíru dalších pootevřených dveří.

     „Alino Trugbildová, jsi tu?“ 

     Žádná odezva. Sousední místnost, úzká ložnice, skříně, postele, a hlavně obraz s vyřezávaným rámem, ztemnělá malba, čísi portrét, nezřetelná hlava. Zíral jsem na ni upřeně. Vtom se zdálo, že obličej vystupuje ven, jeho rysy ale zůstaly jak v mlze. Tvář se zjasnila a zaostřila, jak když cvakne závěrka fotoaparátu a obraz vzápětí ztmavl. Ánfas ženy, mladé ženy, veliké onyxové oči, černočerné vlasy do čela a ke krku, přiléhající těsně k hlavě.

     „Alino Trugbildová!“ zavolal jsem.

     Strach a horečka mě zcela opanovaly, naléhavá tíseň mě drtivě držela v zátylku. Abych ji zahnal činností, vrátil jsem se k truhle a otevřel ji. Jen staré dívčí oblečení, ale navrchu stříbrný řetízek s oválnou destičkou, na ní vyryté jméno Alina. Připnul jsem si ho na krk a v tom okamžiku věděl, že musím pryč z domu. 

     Neváhal jsem a vydal se do zahrady, horečka ve mně běsnila. Za omšelou zídkou se vzpínala neproniknutelná houšť a zdálo se, jako by chabaští hodlalo prorazit ven. Otevřel jsem vrátka. Jak se mám spletí větví, kmínků a listí prodrat? Krok, další, a už jsem procházel masou rostlin, jako by neexistovala, ani lístek se mě nedotkl. 

     Ocitl jsem se na kruhovém paloučku. Kolem vysoká stěna z keřů, nebe olověně zšedlo, odnikud a odevšad vycházející šerosvit jak na plátnech starých holandských mistrů, jako v obraze s dívčí tváří v ložnici Bludovky a přede mnou pod baldachýnem z větví dívka s onyxovýma očima.

     „Alino Trugbildová,“ zašeptal jsem. „Jak to, že jsi tady?“

     Ukázala na přívěšek pod mým krkem.

     „Říkáš mi tím, že jsem tě přivolal?“ 

     Prstem kývla, abych šel blíž a pak mi položila ledovou ruku na čelo a mnou projel chlad jako dlouhá čepel. Pak dívka připažila a dala se do pohybu, jako by klouzala těsně nad zemí. Musel jsem za ní a zase cítil na chodidlech bolavé kamení. Vedla mě až do kůlny. 

     Všude poházené kusy dřeva na topení, polámaná loukoťová kola, starý žebřiňák, násada od kosy, lovecká železa, hrábě, bruska, pár beden, změť řetězů, zrezivělých spojek, prkýnek a ocelových pásků, ponk se svěrákem, v koutě halda sena a z něj trčící vidle bodci vzhůru, nad nimi propadlý strop.

     Ohlédl jsem se po dívce a řekl: „To jako fakt?“

     Její onyxové oči se nesnesitelně leskly a mně se vrátila horečka. Musel jsem pryč a  vyrazil přímo vpřed do sena, vidle se do něj kamsi propadly, prošel jsem haldou jako nic a už jsem zase stoupal na plochý kopec nad vsí. Zastavil jsem až na jeho vrcholu, kde stávala dávná akropole, teď ze všeho zbylo jen pole kolem a v jeho středu kříž. 

     Alina tu byla se mnou jako tenkrát, stáli jsme nehnutě a přitiskli se k sobě, když se spustil prudký déšť, v něm jsme se objímali a líbali, vítr s námi cloumal a proudy vody se lily z nebe a chladily výheň v mém těle.

     Náhle jsem klečel na zemi, ona v mém náručí, v hrudi jí mokvaly tři krvavé rány.

     „Alino Trugbildová, jsi to ty? Jsi a já to vím, ač tvé jméno znamená jenom přízrak, přelud, vidinu.“

     „Ano, jsem to já, ale dnes už nikam nepůjdeme,“ řekla.

     Zíral jsem na to zjevení, hlava mi třeštila a všechny hrůzy světa vstoupily...

     Pak se ten výjev rozplynul a já byl opět sám v Bludovce. Hned jsem zamířil k obrazu. Pod ním stolek na psaní, kterého jsem si předtím nevšiml, na jeho šikmé desce ležel list papíru a na něm stálo mojí rukou: 

     „Nikdy tě nepřestanu milovat, má lásko, ač už nejsi se mnou, jen jsem ti to neuměl dát najevo. Já za tebou ale přijdu, znovu se potkáme spolu a se všemi, které jsme milovali. Ty už s nimi jsi a já za tebou přijdu, má lásko. Síla, laskavost a něha, které jsi mi dala, jsou tady stále se mnou a pomáhají mi žít krutý život bez tebe. Já ale za tebou přijdu a budeme navždy spolu jako dvě duše, tvoje čistá a moje bolavá v tvé najde klid.“

     Vrátil jsem pohled k ztemnělé malbě a stál před ní s očima dokořán. Z obrazu ale už žádná tvář nevystoupila. 

 

https://kvaj.blogspot.com




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

17.03.2021 22:04:54dát kritice tip✩✩ lastgasp

Jaroslave, na to že se řadíš mezi žáky, je to psané chytře, poutavě a tísnivě. Četl jsem se zaujetím a vtáhlo mě to do děje až do konce. 

16.03.2021 13:58:17dát kritice tip✩✩✩✩✩ blacksabbath

a velice dobře ses posnažil!!!!!

16.03.2021 13:56:10dát kritice tip✩✩✩ kvaj
redaktor prózy

Já také, ale rád bych o něm uměl psát, proto se o to snažím.

16.03.2021 13:49:091 tipů dát kritice tip✩✩✩✩✩ blacksabbath

tajemno.....to mám ráda.....*/*****************************

16.03.2021 11:23:58dát kritice tip✩✩✩ kvaj
redaktor prózy

Člověk by se měl při kritice nebo čistě diskusi oprostit od pocitů radosti či nelibosti. Ty pocity s hodnocením a vyslovováním názorů věcně nesouvisí.

16.03.2021 11:06:25dát kritice tip✩✩ K3

S tou rukou, Jardo. Samozřejmě jsem to pochopil, jenom při rychlém čtení to naskočí tak i tak, a to by nemělo. To se mi taky stává. Plochý kopec, jen že je to neobvyklé, takové divné. Jinak ok:). Ale nedělá mi radost kritizovat. Radši chválím. Ale ne za každou cenu, i když je to líbivé.

16.03.2021 09:22:59dát kritice tip✩✩✩ kvaj
redaktor prózy

Myslím, Karle, že tak úplně nechápeš smysl a symboliku té povídky. Nicméně jsi mě přiměl, abych ji "projel" znovu a něco jsem tam předělal, přičemž jsem akceptoval jen některé z tvých připomínek. To s tou tukou mi připomnělo Mary Poppins - muž s dřevěnou nohou jménem Smith, tam si také dělali srandu z toho, že se dřevěná noha jmenuje Smith, ale když zapojíš logiku, dojde ti, kdo se jmenoval Smith. I v mé povídce je venkoncem jasné, že vyšla Alina a nikoli jen její ruka. Proč ti nesedí plochý kopec? Nikdy jsi takový neviděl? Každopádně díky.

16.03.2021 09:06:14dát kritice tip✩✩✩ kvaj
redaktor prózy

Děkuji, Liduško. Ono to mělo být jen malinko iracionální, spíš mi šlo o vzbuzení tajemna.

16.03.2021 09:03:58dát kritice tip✩✩✩ kvaj
redaktor prózy

Děkuji, Andělko. Tím písmem myslíš jeho velikost?

16.03.2021 09:02:56dát kritice tip✩✩✩ kvaj
redaktor prózy

Tedy ne, že by mě netěšilo srovnání s Poem, ale nesnažil jsem se ho napodobovat. Jenže EAP je stvořitelem horroru (detektivky...), takže vymyslel postupy, které je třeba ctít a nelze se jim vyhnout. To, co jsi četla, byl jeden z pokusů napsat něco z tohoho žánru, v podstatě jsem se to učil a učím se stále. Díky.

15.03.2021 21:12:341 tipů dát kritice tip✩✩ K3

Jardo, zdá se mi zkrátka, že jsi to nějak urychlil. Vypsal jsem některá slovních spojení, která mi nesedí. Doufám, že se neurazíš. Je samozřejmě na tobě, zda to tak necháš: Naléhavě jsem pocítil tíseň, drtivě mě držela v zátylku. Horečka ve mně běsnila. Šly ztuha /ztuhl jsem/; odnikud a odevšad vycházející šerosvit; ve druhé větě: chlad mnou prošel jako dlouhá čepel - opak. mnou projel chlad jako dlouhá čepel; spustila ruku k tělu. Nevyšla.../jako by měla vyjít ruka?/ plochý kopec? /být to může, ale mně to spojení nesedí a navíc se rovněž opakuje;/ proudy vody se lily z nebe a chladily výheň v mém těle - to mi přijde přehnaně expresivní; všechny hrůzy světa vstoupily-rovněž;

15.03.2021 18:28:131 tipů dát kritice tip✩✩✩✩✩ Alegna

četlo se mi dobře, pro mě uvěřitelné*

15.03.2021 17:50:32dát kritice tip✩✩ K3

Mám s tím, Jardo, problém, možná nejsem v pohodě já, nebo mě nijak nepřesvědčil text. Na Poa jsem si sice taky vzpomněl, ale jen mi ho to trochu připomnělo. Zdá se mi, že tomu chybí taková ta tvoje pohoda. Tvůj rukopis. Jako kdyby to bylo psané křečovitě. Taky by se dalo ještě škrtat a hlavně ladit. Poe měl všechno dokonale promyšlené, vážil každé slovo. Ale přečtu si to ještě jednou, večer nebo ráno, a názor možná změním.

15.03.2021 12:50:411 tipů dát kritice tip Andělka1

Krásná, písmo též, hezky se čte. 

15.03.2021 12:45:271 tipů dát kritice tip✩✩ annnie

Bravo, Edgare Allane!!!

To jméno mě zaujalo, tak jsem to hodila do googlu - a co jsem nenašla??? Vida... Ovšem podle mne jednoznačně velký posun od původního textu k tomuhle. Fakt výborný!

Přeju dny bez bludů :), tip a.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor