Zprávařky

Zprávařky

"Bylo to i na stěnách," vydechla ženská. "I na stropě?" zeptala se zvědavě druhá. První jen dramaticky pokývala hlavou. Druhá hlavou udiveně kroutila.

V Erhartově cukrárně na Letné právě líčila uklízečka České televize veřejnosti neznámý příběh:

Po tom, co z redakce odešly Světlana a Jolana, o post zprávařek se rozhořela bitva. V té zvítězila nad sličnou Lindou sličná Jana. Linda ovšem ze soutěže krásy znala metody, o nichž Ženevské konvence nechtějí nic vědět, a nebála se použít je. A tak v osudný den, těsně před sedmou, zřízenec už bral klapku a pan Jakub naposled utahoval šrouby manžet, Janino sličné bříško vzala prudká křeč. Běžela na toaletu, sotva to stihla, vykasala šaty, jen tak napůl popustila brazilky lšaton, ponořila sličný zadeček do míšeňského porcelánu a spustila, co ve scénáři nebylo. To to expreso.. a prý se sekaninou. Bestie.. táhlo jí hlavou.

"Ale to vám byly takový až stříkance," líčila barvitě ženská a prokusovala se lačně kremrolí. "Bylo to slyšet přes chodbu až do velína, zvukaři to museli nějak digitálně čistit. Taky s tím měli práci.." Druhá koulela očima a řídký krém laskonky jí vytékal z koutků úst. "No a den nato se to semlelo. Už na chodbě. Jana Lindě vjela do vlasů, byla z toho pleskanice. Rozškrábala jí diorskinnjud, nebylo to pěkný.. Zapojily se i holky zprávařky z čtyřiadvacítky, Mariana a Zuzana, ta má horkou krev, hned že si půjde pro kudlu, byla to mela. Jen paní Marcelka se držela zpátky, to je vám moc slušná paní," nonšalantně si olízla jeden po druhém prsty od pěny, "no a představte si, ty kalhotky tam nechala, kdosi je sebral a později je vydražil nějaký Japonec ve Vltavínu," zapila ten hořký příběh vídeňskou kávou.

Bouračka

Tady je to Monza. Mezi Hradčanskou a Spartou to každý rozpálí na dvěstědvacet. Minulé léto jsem tudy šel a chvíli přede mnou vjel do protisměru závodník a skončil střechou přilepený k betonové zdi stadionu. Ještě na místě nebyla ani sanitka. Lidi se seběhli k autu, přes zakrvavenou pavučinu na čelním skle mluvili na posádku. Ještě ne mrtvý, říkal mi Pakistánec, co si vyrazil s rodinou z nedaleké ambasády. Pak vytáhli řidiče. Hlavu měl na kaši se sekanou, celou ulepenou od krve, ruce polámané jako rozbitá loutka. Teď mrtvý, konstatoval můj nový kamarád. Pak vynesli ženskou. Nohu měla za hlavou jako hadí žena při vrcholném čísle. Rozstřihli jí halenku i s wonderbrou, prsa jeden monokl se ještě nadechovala, ale bylo jisté, že nad tím už nemá vládu. Lidi si to všechno fotili, večer to promítali návštěvám, přitom jedli krvavá žebra z grilu a pili mochito, protože byl víkend a bylo léto.